Z LETOŠNÍHO TĚŠÍNSKÉHO MEZINÁRODNÍHO DIVADELNÍHO FESTIVALU
* Koho napadlo pojmenovat v polské části Těšína lékárnu Medea, říkal jsem si a představoval si ty konce, kdyby do té lékárny přijelo kolo Theseus, jež stálo v recepci „mého“ hotelu Liburnia. Lékárníci, kteří svůj podnik pojmenovali podle slavné vražedkyně vlastních dětí, možná prokázali smysl pro černý humor, nebo jen vybrali jméno připomínající medicínu. V tom případě by jim od nápadu odpomohla návštěva inscenace hry téhož jména, zvláště když by na úvod pohovořil a mýtus převyprávěl „divadelní pedagog“.
* Proč divadelní pedagog? Protože je to profese, která dnes frčí. V Polsku tak označují osoby v českých divadlech zatím skromně nazývané lektor. Polské názvosloví se u nás třeba taky ujme, neboť je emancipovanější a honosnější. Všechno vypadá na logický důsledek po léta ušlápnutých dramaturgů, přesněji dramaturgyň (těch je – troufám si tvrdit – u nich i u nás víc), pomocníků „vyšších“ tvůrců, jejichž hlavním úkolem bývalo sestavení programu prodávaného divákům. Ne náhodou se traduje, že na DAMU sice byla a možná stále je režie a dramaturgie jeden obor, ve vyšších ročnících ale obvykle dělený sexisticky na muže-režiséry a ženy-dramaturgyně. Ty se nejprve emancipovaly na úkor dramatiků, potom začaly brát (i v Polsku) útokem nejvyšší mocenské pozice. Snad, až je obsadí, přestanou mít čas na výchovné, lektorské úvody, v nichž, ještě než se začne, divákům ozřejmují, co uvidí a jak tomu mají rozumět… Že se mi tzv. lektorské úvody z principu nelíbí, dodávám pro pořádek. Však jde o model oblíbený u komunistických politruků: viz i slavná dobová hláška televizních moderátorů, kteří museli před uvedením bijáku z kapitalistické ciziny pronést legendární zaklínadlo, že film nastavuje zrcadlo západní (!) společnosti.
Franz Kafka: Proces, dramatizace a režie Jan Holec, dramaturgie Peter Galdík, scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba Ivan Acher, videoprojekce Kristián Šmulík, videomateriál Petr Hrubeš, hrají Jáchym Kučera, Kateřina Krejčí, Ondřej Brett, Josef Trojan, Vít Hofmann, Alexandra Palatínusová, Barbora Křupková, Marián Chalány a Milan Zupko, Divadlo Petra Bezruče, premiéra 27.1.2023
* Výchova má blízko k akurátnosti, ta k hygieně, hygiena k rasismu a rasismus k násilí, a to i státnímu (typu nacismu). Myslel jsem na to i při některých představeních. Hrdina Kafkova Procesu např. není akurátní, úslužný bankovní úředník, nýbrž osoba strašidelná. Žádný Josef, nýbrž z mrtvol sešitý Igor. Je od počátku (a moc brzy) vzteklý a pak čím dál agresivnější, sadističtější. Nakonec mi přišlo, že agresivita není reakce nebohého prokuristy na podivný, bezdůvodný soudní proces, nýbrž příčina jeho obžaloby. Když se zastřelil, neměl jsem proč ho litovat. Vykonal rozsudek, jenž sám nad sebou vynesl. Z divadelního hlediska mu byl předurčen. Nestrašila tu čechovovsky puška, ale bílé stěny a vysoko zavěšený, jak sprcha vypadající telefon celou dobu dávaly najevo, že nejde o pokoj ani o úřad, že jde o pitevnu. Doufám, že tohoto Josefa frankensteinovsky nedají do kupy. Jeho reinkarnaci bych si nepřál.
Kora. Boska, Scénář a režie Katarzyna Chlebny, scéna a kostýmy Łukasz Błażejewski, choreografie Karol Miękina, hrají K.Chlebny, Piotr Sieklucki, Łukasz Błażejewski a Paweł Rupala, Teatr Nowy Proxima, Krakov, premiéra 2021
* Přál jsem si ji naopak u Kory, zpěvačky novovlnové skupiny Maanam, jejichž desky jsem v 80. letech nedočkavě vyhlížel na pultě Polského kulturního střediska. Do Olgy Jackowské (1951-2018), což bylo Kořino občanské jméno, se pěvecky i pohybově (soudě z videí) vtělila Katarzyna Chlebny a pro své představení našla i adekvátně zábavný divadelní tvar v inscenaci Kora.Boska (rozuměj Božská). U nebeské brány Koru čekají tři Panny Marie: Čenstochovská, Fatimská a Guadalupská. Všechny drag queen. Nic „hygienického“. Jasně, že je to v katolickém Polsku provokativní. Zásadní pro mě ovšem byl revival Kory. Vtělení mé oblíbené zpěvačky, kterou už jinak naživo neuvidím, mě prostě potěšilo.
Zbrodnia i kara. Z powodu zbrodni Rosjan, których nie potrafimy zrozumieć, režie, inscenační koncepce a scénář Jakub Skrzywanek, spoluprácena inscenaci a světelná režie Aleksandr Prowaliński, scéna a kostýmy Paula Grocholska, scénografie Agnieszka Kryst, hudba Karol Nepelski, video Przemek Chojnacki, hrají Artur Borkowski, Izabela Cześniewicz, Eloy Moreno Gallego, Paulina Jóźwin, Igor Kujawski, Agnieszka Kwietniewska, Dariusz Maj, Michał Mrozek, Michał Opaliński a Janka Woźnicka, Teatr Polski w Podziemiu, Vratislav, premiéra 16.6.2023
* Hygieničnost a akurátnost se projevují nejen negativně a v totalitních ideologiích. Mají i své pozitivní podoby, např. v umění. Kdo by nechtěl divadlo čisté a přesné? Přesto nevede úsilí o ně zákonitě ke kladnému výsledku. Často se „věc“ pokazí, chtějí-li tvůrci zobrazit něco z podstaty špinavého. Tím je třeba násilí člověka na člověku. Ne nadarmo autoři řeckých tragédií násilí neukazovali. Nebyl to podle mě výsledek úzkoprsosti. Spíš pochopili, že brutalitě na jevišti vždy hrozí nešikovné markýrování. Slovo je přesvědčivější a imaginativnější. V inscenaci Zbrodnia i kara. Z powodu zbrodni Rosjan, których nie potrafimy zrozumieć (Zločin a trest. Kvůli zločinům Rusů, které nedokážeme pochopit) se vedle sebe objevuje vraždění stařeny z titulního Dostojevského románu a násilí páchané ruskými vojáky na ženách v současné Ukrajině. Zločiny jsou strašné, umělecké postupy apartní, taneční. Zajímavější je, když se musí divadlo poměřit se současnými genderovými podmínkami. Od herců se dnes totiž chce, aby své partnerky na scéně nejprve požádali, zda se k nim mohou přiblížit, položit se vedle nich, naznačit… Sexuální násilí díky tomu působí skoro úslužně, groteskně, už tím však i děsivěji než klopotná iluze opravdovosti. Škoda, že závěr patřil výstupu tragicky expresivnímu, podanému od pohledu navoněným hercem s vousem tak pečlivě zastřiženým, jak kdyby právě vyšel z lazebnického salonu. Nevěřil jsem mu. Jiní ano a inscenace získala i přízeň kolegů porotců, byť ne stoprocentní, pročež se nový Zločin a trest musel o festivalovou cenu podělit.
Tomáš Dianiška, Petr Cífka: Žena filmového kritika, režie T.Dianiška, apendix režiséra P.Cífka, dramaturgická spolupráce Ladislav Stýblo, výprava Lenka Hollá, hudba Matej Štesko, hrají Barbora Kubátová a Jakub Albrecht, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 21.9.2023
* „Zlomená závora“, která je názvem i zobrazením oné ceny, dává najevo, že hranice mezi zeměmi sdruženými v Polsko-česko-slovenské Solidaritě, hlavnímu organizátorovi festivalu, už neexistují. Má ale podobu houpačky, a ta může symbolizovat i stále vyvažovaný vztah mezi státy, národy… i např. mezi tragédií a komedií. Dobře, že se stejného uznání jako Zločin a trest dočkala i Žena filmového kritika. Je to pravda „pouze“ malá, komorní vztahová komedie, která nereflektuje nic aktuálně světoborného, jenže se též nejedná o žádné módní divadelní „zboží“, jež má důstojné téma za synonymum dramatu a konfekci typu dnes na jevištích bezmála povinné projekce za vrchol umění. Tady herecký pár s úžasným gustem a citem předvádí, jak to směšně chodí mezi lidmi, zejména když se jeden z nich – jinak vtělený nešika – věnuje kritice, profesi zhola neužitečné, a ten druhý ho přesto miluje. Však se moje žena v Divadle pod Palmovkou, kde jsem Ženu filmového kritika viděl poprvé, velmi srdečně smála. Režisér k sobě řadí anekdotické výstupy s příkladným tempo-rytmem, jak říkáme my kritici. Jinak vystačí s málem. Tak je třeba sexuální sbližování ukázáno coby živý stroboskop, blikající světlo nahrazuje divákům zavření očí, aby, po jejich otevření, uviděli štronzo milenců v nějaké milostné poloze, komické už tím, že je kritik převlečen za dinosaura.
* Tolik k oceněným a k pár dalším pozoruhodným inscenacím (z produkcí pro děti by k nim šlo přidat i Franze a kavku). Letošní pobyt na Mezinárodním divadelním festivalu BEZ HRANIC ovšem nepřinesl jen divadelní zážitky. Pro mě bylo esteticky zvláště silné setkání s jezevcem, kterého jsem zahlédl z auta při cestě z výletu do polských Beskyd. V přírodě jsem tohle zvíře viděl poprvé. Je krásné. Přímo dekorativní.
Naše porota (Dorota Buchwald, Miron Pukan a já) vyhlašuje výsledky a Petra Slováček Rypienová, organizační ředitelka festivalu, žasne.