Ctibor Turba zemřel a já si vyčítám, že jsem mu nezkusil zavolat, když jsem věděl, že mu není dobře, že jsem to – asi ze strachu – odkládal. Měl jsem mu říct, že na něj myslím.
Teď, když o něm aspoň píšu, se mi neodbytně vybavuje sekvence z autobiografické inscenace proslulého kanadského režiséra a performera Roberta Lepage nazvané 887. Líčí v ní, jak se dozvěděl, že rozhlas má připravené nekrology pro významné osobnosti a on, že je mezi nimi. Od bývalého spolužáka, zaměstnance rozhlasové stanice, si svůj nekrolog vyprosí, poslechne… a naštve se. Letmé a povrchní povídání ho nepotěší: „Podle vás neznamená pětatřicet let u divadla nic?“ ptá se s komicky ješitnou trpkostí.
Ctibor, obávám se, by nejspíš na nekrology reagoval podobně. Autoři běžně píší ledabyle, neověřují fakta, klidně šíří polopravdy či rovnou lži a někteří, co se s mrtvým znali, když mluví o něm, mluví o sobě, a když vyzdvihují jeho velikost, sami se snaží povýšit na jeho úroveň. Doufám, že se ničeho z toho nedopustím. Jeho život u divadla však do pár řádků zaručeně nevměstnám. Pocit křivdy znal Ctibor příliš dobře. Způsobovali mu jej ti, co o něm psali (nebo naopak nepsali) a ještě víc hloupí a nadutí činovníci. Dalo by se říct, že si u nich koledoval. Jednomu mému zvláště blízkému blíženci kolega kamarádsky radil, ať na jednání s úřady posílá někoho místo sebe. Na něm je prý vždycky vidět, když si myslí, že ten, s kým mluví, je blbec. Ctibor měl – co vím – ještě výraznější indispozici: na místě své mínění vyjádřil. A nejen verbálně. Jistého lokálního potentáta, extra velkého hňupa, museli údajně zachraňovat, protože ho Ctibor chtěl škrtit. Ctiborova saturninovská nátura měla ovšem následky. Kde mohli, tam mu úředníci a politici šlapali na prsty.
To byl i jeden z důvodů, proč jeho soubory a inscenace měly jepičí život i proč hledal azyl v cizině. Vše pak korunovaly rány osudu, tím myslím hlavně úraz, který ho vyhnal z jeviště, a zdravotní problémy, které z toho úrazu vyplynuly.
Na scénu se sice Ctibor podloudně vracel, stále zůstal mimem, klaunem, cirkusákem, nouzí byl však donucený, přesněji inspirovaný k přijmutí a rozvinutí celé řady dalších uměleckých rolí. Režisér, výtvarník, literát, loutkář, filmař… restaurátor (stačí vzpomenout na pantomimy Jana Kašpara Deburaua, které zrestauroval pro televizní seriál). Pod těmi třemi tečkami si lze představit další ideje a nápady, od divadla na sídlišti v osmdesátých letech po možnosti „domácího divadla“ později.
Dalo by se říct, že jestli Bůh stvořil Ctibora k obrazu svému, tak ne proto, aby vládl, ale aby tvořil. Byl avantgardista, průkopník, který je vždy o krok napřed. I proto ho někteří měli rádi jiní neradi.
Stačí si projít dějiny jeho „institucí“.
V šedesátých letech postavil s Pantomimou Alfreda Jarryho na hlavu fialkovskou lyriku a prostor dal – dle svých slov – černé komedii a žongláži s krutostí. Příkladem návaznosti na dílo patrona Alfreda může být patafyzický stroj, elektrické křeslo sestavené kutilským sebevrahem z žehliček a gramofonu. Komunistickým normalizátorům se to nelíbilo, možná je to dráždilo i proto, že grázlové bývají ke kýči tíhnoucí „citlivky“. Ty určitě popouzel už název prvního Harakiri. Ani nemuseli vidět představení.
Z Čech vyhnanou Pantomimu nahradil v polovině sedmdesátých let Cirkus Alfred, cirkus, o kterém se ještě neříkalo, že je nový, leč už byl. Byl nový tím, že nešlo o drezuru, ani o jiné demonstrace nadřazenosti supermanů, nadsamců, z kterých si Jarry dělal legraci. Šlo naopak o emancipaci na první pohled nešikovných a hloupoučkých outsiderů, klaunů, kteří mají za partnery křehký papír i elementy zcela neuchopitelné – světlo, zvuk.
Že bezmocný klaun může porážet nohsledy ubuovských mocipánů bylo téma Deklaunizace Alfreda & spol., třetího Turbova souboru, který založil v druhé polovině osmdesátých let. Jestli byla tato inscenace předzvěstí něžné revoluce, pak v Arše bláznů, poprvé uvedené 15. listopadu 1989, byly vyhlídky méně jednoznačné. Divák měl naději, že nad řevnivostí komediantů, která může rozbouřit moře, zvítězí pospolitá tvořivá síla. Nemělo tomu nic bránit. Komunismus padl, osud příznivý nebyl. Tedy osud? Myslím úřady, které ani v nových poměrech neuměly či nechtěly najít prostředky na existenci divadla. Tím vzaly výjimečná inscenace i výjimečný soubor za své.
Přesto Ctibor našel sílu k další zakladatelské činnosti, tentokrát divadla mimů nazvaném Alfred ve dvoře. Přesnější by bylo na malém dvorku. Do něho ovšem Ctibor dokázal vměstnat celý svět. Začátek na konci devadesátých let byl vskutku světový, neboť zde vystoupili leckteří zahraniční Mistři, např. Dimitri, na jehož švýcarské škole nacházel Ctibor občas azyl. Mělo to logiku, neboť Ctiborovy divadelní a pedagogické aktivity byly spojené nádoby. Proto by se dalo mluvit o Alfredovi na DAMU, HAMU i JAMU, o Alfredovi ve velké cizině (též na cirkusové škole v Châlons-en-Champagne) i v malém českém Studiu Kaple v Nečtinech, kam se měli – stejně jako do Alfreda ve dvoře – sjíždět divadelníci z celého světa.
Jenže, aby to fungovalo, musel by mít Ctibor stálou podporu. A ta v Čechách – kde politici nemají v oblibě kulturu, kterou nezřizují – chybí. Do Studia Kaple se už dávno nesjíždějí divadelníci. Ti dorazili až na rodinnou rozlučku po Ctiborově smrti. Věřím, že Alfred ve dvoře má pevnější základy. I tady sice podpora z veřejných zdrojů na přelomu století ovadla natolik, že se Ctibor vzdal vedení instituce, která však nezanikla, vybudovala si dokonce pověst hlavní scény českého alternativního divadla. A Ctibor k ní – byť trochu s odstupem – dál patřil.
Ctibor Turba, jeden z mála českých divadelníků světové úrovně, umělec oceňovaný a zároveň nedoceněný, měl pozoruhodnou řadu přezdívek. Zprvu se mu prý říkalo Bytpanaprimáře, pak Bobtail, Yetti i Jetý Bobtail a nakonec aspoň u nás doma Gandalf bílý. Byl totiž čarodějem na hobití cestě tam a zase zpátky. Navíc tak vypadal. Na prknech Národního divadla coby velikán převzal Cenu ministra kultury a zároveň byl pravidelným účastníkem festivalů Ohromné maličkosti, v jejichž rámci v posledních letech hostit diváky u sebe doma. Zval je do červeného pokoje, kde jim nabízel jednohubky a vyprávění, čtení, či třeba projekci svých filmů. Klidně mohlo být těch diváků doslova pár. Divadlo totiž pro něj byl zejména rituál sounáležitosti, radostné setkání tvořivých bytostí. A těch nemusejí být davy.
I proto by Ctibor Turba neměl být zapomenut. Je smutné, že už jeho inscenace neuvidíme. Doufám, že všechny, i ty, které jsem nezmínil (jako mé oblíbené Perpetuum teatrobile či Hanging Man), zůstanou vepsány v našich genech. A že budou geneticky předávány dál.
