Je známo, že starý cirkus, který okouzloval předváděním úžasných schopností akrobatů, žonglérů, krotitelů a podobných nadlidí, byl tzv. novým cirkusem povýšen na umělečtější umění tím, že atrakce zdivadelnil a souběžně zlidštil, tedy např. přestal ukazovat člověka jako vládce nad zvířaty. Ne, že by teď cirkusoví umělci vystačili s běžnějšími lidskými schopnostmi, jen mají i jiné ambice. Uvádět v úžas už by neměla být hlavní meta. Tou je – jak dnes o smyslu umění říká i AI– vyjadřování, formování a poznávání světa a lidské zkušenosti. Leč zvláštností nového cirkusu je, že nejde (nebo nešlo?) obvykle o divadlo interpretační, ale autorské. Osobně jsem nový cirkus několik desetiletí považoval za nejsilnější současnou formu autorského divadla. A to v zásadě divadla nonverbálního typu, které nepotřebuje slova, aby bylo výmluvné. Dokonce naopak. Když začne slova používat, tak tím výmluvnost většinou ztrácí. Buď zadrhává nebo žvaní. Nevím proč. Vyjadřovat se verbálně asi těm cirkusovým umělcům není úplně vlastní. A není jim ani vlastní role interpretů vypůjčených příběhů a slov.
Chápu ovšem potíž, se kterou se nový cirkus potýká. Jeho tvůrci musí najít pro předvádění svých artistických výkonů důvod. Že to není žádná legrace bylo znát i na některých produkcích, které se objevily letos na Festivalu Arena a na Letní Letné.
Soudím, že nejproblematičtější byla ta zároveň nejbombastičtější show letošní Letní Letné, Duel Reality kanadského souboru The 7 Fingers. Uskupení, veleslavné skoro jako Cirque du Soleil, jsem viděl poprvé, a musím říct: zklamalo mě. Ne, že by to nebyli výteční cirkusoví umělci. Akrobacie na hrazdách nebo třeba na řetězech místo šál, točení s mnoha kruhy hula-hoop, lidské věže, skoky a lety, žonglování s míčky, kužely i např. s diabolem, jakož i taneční choreografie… to vše bylo představeno v úžas vzbuzujícím provedení. Překážkou byl právě „nový“ rámec, který si tvůrci pro své zázračné, ve své podstatě „staré“ cirkusové cviky vypůjčili z Romea a Julie. Dílo veleslavného dramatika mělo cirkus pozvednout do uměleckých výšin, stal se však opak. Tedy podle mě, podle jiných to byl vrchol festivalu. I kritici, kteří kritizovali, tak až na výjimky (Vladimír Mikulka na Nadivadle) delikátně. Chrise Wieganda (The Guardian) zarazilo, že tragické vyústění hry bylo obráceno na hlavu a znepřátelené klany, v představení vlastně týmy, které soudil pruhovaný rozhodčí, odhodily dresy a milenci i jejich „rody“ splynuly v jednom smířeném chumlu. Přišlo mu to, jak kulantně napsal, jaksi bizarní. To český kritik, Vladimír Hulec (Taneční zóna), objevil v opraveném Shakespearovi hlubší smysl: „Možná trochu líbivé vyznění, nicméně v současném roztříštěném agresivním světě myslím vhodné a důležité. Dává naději…“ Mimoděk přiznává barvu: on – ač se obvykle vydává za rebela – i kanadští cirkusoví umělci jsou konformisti a taková, konformní, je i jejich naděje.
Nebyl to jediný úraz, který zde Shakespeara, divadlo a souběžně i cirkus potkal. Byť na původní drama došlo v představení výběrově, vytržené z kontextu hry, vztahů postav a situací, staly se verše jalovými. Náhle se zdálo, že to jsou jen ta Hamletova slova, slova, slova. Pocit užvaněnosti se mi promítl i do dojmu z cirkusových čísel. Opakovaly se nesmyslně a tím se vlastně – ač byly předváděné v závratném tempu – vlekly.
Podobné pochybnosti jsem na Letní Letné pocítil i při Ostinatu francouzského souboru Akoreacro. Netrápily mě tentokrát úmorně, toliko přímo úměrně fabuli, „vyprávění“ o lidech, kteří se snaží dosáhnout ke hvězdám, přesněji k žlutému předmětu visícímu v kupoli stanu. Cíl zdůvodňuje vertikální aktivity, stavění věží, skoky i např. vznášení se na houpačkách až po zavěšenou traverzu. Traverza, upomínající na legendární fotografii obědvajících dělníků při stavbě newyorského mrakodrapu, ladí s budovatelským rázem celé produkce. Mohla by to být pohádka wolkerovského či dokonce biblického ražení, na pokus o ukradení slunce ani na zkázu Babylonské věže však nedojde, na konci se pouze zjeví podivná bytost, podle některých kolegů mimozemšťan, mě napadl anděl, ale to je jedno. Vlastně je jedno i to, zda ke hvězdě dosáhli či ne, podstatné nebylo zklamání nebo radost. Byly to jiné emoce vyvolané jejich jednáním. Patřilo k nimi okouzlení pěknou muzikou či veliký úžas nad tím, co všechno jako ti vzdušní akrobati dovedou, zvláště, když křížem krážem létají vzduchem. A ještě silnější emocí byl pro mě strach. Seděl jsem dole a na kraji. Těsně vedle mě stavěli artisti své lidské věže, takže jsem s napětím sledoval, čeho si jiní diváci možná nevšimli, jak vysoko nade mnou vyrovnávají nejistou rovnováhu. V hrůze jsem se dokonce snažil vybavit si návody z lekcí první pomoci a vzpomínal na spolužáka, primáře nemocnice, jenž při procházce po Prachovských skalách zděšený zaznamenal nad svou hlavou stoupající horolezce a žádal úpěnlivě, abychom zmizeli, protože je nechce, až spadnou, ošetřovat.
Nebylo to ovšem letos poprvé, kdy jsem se takhle vylekal. Pocit nejisté rovnováhy jsem měl už na formanovském Festivalu Arena, a to při představení Strano (Podivný) mého oblíbené Cirkusu Trottola. Křehká Titoune, která obvykle stojí na ramenou, hlavě či třeba ruce svého partnera, jak kdyby to byla ta nejpevnější zem, se tentokrát zachvěla. Anebo jsem se zachvěl já, jakože vratký jsem dost, a má nejistota se přenesla na tuhle úžasnou, leč přeci jen ne zcela mladou akrobatku. Na cirkusové scéně je téměř třicet let, od roku 1996, tehdy v Pocheros Daniela Gulka, a od roku 2002 dodnes v Trottole, kde tvoří základní pár s neméně zkušeným silákem Bonaventurou Gaconem (ročník 1975). Znají se už od její první štace. Prostě stará garda, o níž není od věci mít obavy. A ty já měl tak silné, že převážily nad všemi ostatními pocity. I proto, že ty ostatní pocity byly též vachrlaté. Nebo se mě tak jevily. Jiným ne. Pouze Mathieu Dochtermann v Cult News opatrně usoudil, že oba protagonisté působili trochu ztraceně, jako by jejich postavy ještě nebyly jasně definovány. Nevím, jestli to bylo definováním postav, své v zásadě klaunské typy – ptačí žena a odrbaný tulák – mají oba dávno pevně utvořené. Potíž je spíš v nejasném příběhu, který by měl stmelovat obdivuhodné výkony, jejich artistické a od varhanice Barbary Cornet muzikantské. Na první pohled by naznačená fabule měla být aktuální. Gacon, byť stále stejný klaun, přichází coby voják, možná spíš zběh. Napřed – to je jeho entrée – prorazí zadkem velký buben, pak vykřikuje cosi o putování, zimě, troskách. Podobně řeční později. Závadou je neurčitost. Nebylo mi jasné, co se stalo, o jakou válku jde, kde a kdy se odehrává (podle archaických kostýmů soudím, že v dobách dávných). Představení se tím pro mě ztrácelo v mlhách nejasného mumlání.
Duel Reality (On Tour), režie Shana Carroll, světelný design Alexander Nichols, kostýmní design Camille Thibault-Bédard, akrobatický trenér Francisco Cruz, hudební režisér a skladatel Colin Gagné, produkce Les 7 doigts de la main. The 7 Fingers (Kanada), premiéra 4.8.2023, Edinburgh (psáno z představení uvedeného na Letní Letné 16.8.2025)
Ostinato, režie Alaxandre Markoff, scéna Natacha Markoff, kostýmy Clarisse Baudiniere a Armelle Chenu, hudební režie Guilhem Fontès, Akoreacro (Francie), premiéra 27.7.2025, Zomer von Antwerpen, Belgie (psáno z představení uvedeného na Letní Letné 13.8.2025)
Strano, vytvořili Titoune a Bonaventure Gacon, režie B. Gacon, světla Baptiste Heintz nebo Yannis Gilbert, kostýmy Nadia Genez, hudba Samuel Legal, Jean-Sébastien Bach, César Franck, Mauricio Kagel a Charles-Marie Widor, Cirque Trottola (Francie), premiéra 2.7.2024, Festival des 7 Collines (psáno z představení uvedeného na Festivalu Arena 5.6.2025)
P.S.: O Akoreacro a jejich Dans ton coeur (Ve tvém srdci), jakož i o Trottole a inscenacích Volchok a Metamore najdete články v „knize“ Z královských cest za novým cirkusem (viz https://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/dokumenty/). O Gaconově Par le Boudu v blogu Když se láme chleba (11).
ČÁST DRUHÁ BUDE O DALŠÍM STARÉM CIRKUSU
