Že návraty ke starému cirkusu jsou silným odvětvím cirkusu nového letos ukázaly oba pražské festivaly. Z okteta zahraničních hostů na jejich programu byla taková většina.
Bylo-li Strano pocitem obraz z venkovské minulosti, pak u Poi španělského hosta na letošní Areně, Guillema Vizcaína a souboru Cia D’es Tro, nešlo o pocit. Poi je skanzen. Ožívají v něm výjevy, jež známe z těch obrázků Josefa Lady, kde kluci bičíky roztáčejí dřevěné káči. Vizcaíno by taky mohl být z fleku členem Trottoly, protože trottola je výraz pro dětskou káču, a káči čili vlčkové jsou v Poi nástroje i hrdinové hry. Vizcaíno roztáčí vlčky jednoho za druhým provázky a nakonec jeden obří, pětačtyřicetikilový, lanem. Všechny vyrobil sám a umí s nimi divy. Vyhazuje je a žonglérsky metá na podobném principu jako diabolo, kterého je špulka čamrdy či jak u něj doma říkají baldufa, předek. Mnohdy se vlčků točí naráz několik. Obvykle je hodem umísťuje na různá vyvýšená místa, kde rotují např. na posedech podobných kočičím odpočívadlům. I na spolupráci diváků, zapřažených do provazu, dojde. Pro zvědavce dodávám že název je maorské slovo pro káču a možná i citoslovce, něco jako naše „jeď“.
Vizcaínova produkce je prostá a ve své prostotě i čistá. Další jsou rafinovanější. Třeba hned Swing belgického Cirkusu Ronaldo, který jsem v Praze viděl tentýž den. Při jeho sledování se mi vtíravě připomínal můj dětský zážitek z Varieté u Nováků. Ne, že bych si ho úplně pamatoval, pouze se mi zdá, že v lampičkami osvětleném přítmí vidím pána s opičkou, kouzelníka, žongléra, tanečnici… a že cítím prach zažraný do rudého sametu. Prostě tajuplná krása, v níž nejspíš nechyběla ani muzika a asi zrovna swingová. Tady to byl obdobný pel mel pěveckých, tanečních, artistických, kouzelnických a klaunských čísel. Neustále zněl titulní swing, hudba, kterou obstarávaly mechanické varhany a též mechanické bicí. K naší české cti a slávě lze dodat, že hlavní zpěvačkou byla v představení belgickém souboru Rozálie Havelková, které sluší, když je znát, že se potatila. Samozřejmě, že produkce je jeden velký návrat do minulosti, ke starým, varietním, chcete-li estrádním strukturám zábavy. <Zvláštní je, že Swing podle propagace ukazuje předání „pódia“ nové generaci. Sono io?, produkce mnohem zjevněji pojednávající o generační výměně, s níž Cirkus Ronaldo vystoupil v Praze v létě 2023, je přitom o dva roky mladší.> Výčet zážitků, kterých se nám ve Swingu dostane, lze shrnout takto: uslyšíme řadu slavných písní, včetně I Wanna Be Loved By You či Sing, Sing, Sing, uvidíme žonglování lahvemi či hořícími pochodněmi, provazochodectví i na jehlových lodičkách, kouzla, včetně „zázračných“ bleskurychlých převleků, a čísla dvojice klaunů, směšných snaživostí, přičemž slečna z toho páru se velmi podobá Renée Zellweger v roli toporné a úporné Bridget Jonesové. Finále patří roztáčení celé řady talířů na tyčkách zasazených do stolků diváků. Do tempa je uvádí a v chodu udržuje Nanosh Ronaldo, hlavní artista a další z širokého rodinného klanu (pro znalce: syn Dannyho a bratr Pepijna).
Les Grands Fourneaux #2 od Compagnie Max & Maurice je Swingu francouzský bratranec. Nebo spíš starší strýček. V týmu většinou nemladých aktérů vévodí dvojice pánů Emmanuela „Maxe“ Gillerona a Antoina „Maurice“ Deschampse, což jsou žongléři, klauni a muzikanti, kteří společnost před 41 lety založili. Za léta zjevně nabrali s únavou i bohatou zásobu zkušeností, jakož i velmi schopných parťaček a parťáků. Produkce, kterou hodlají uzavřít svou kariéru, se Swingu velmi podobá, jen je ve všech směrech bohatší. Opět jde o varieté, a to tentokrát s živou a pestrou muzikou: šraml, funky i např. německý, weillovský šanson. Muzikanti zároveň plní jiné role, např. zpívající klavírista a houslistka jsou i klaunským párem, v němž ona, přísná a vznosná strážkyně domácího krbu brání svému zšedlému rockerovy v koketování. Vlastní cirkusová čísla tvoří povědomou sestavu: akrobacie, tu na hrazdě, tu v závěsu za vlasy, v kole, na kole i s kruhy hula-hoop, výstupy hadí ženy, kouzlení tentokrát se zázračně mizejícími a zas se objevujícími lahvemi vína, žonglování s kužely i klobouky atd. atd. Občas je to o strach, např., když člověku až nad hlavou létá chlápek stojící bez jištění na prověšeném laně… A téměř vždy je ten úžas vzbuzující cirkus i podařenou klauniádou. Např. když ústřední dvojice veteránů muzicíruje na pumpičky k nafukování kol a pak vzduchem unikajícím z propíchnutých duší. Všechny tyhle aktivity propojí jídlo a pití. Stan, ve kterém jsme rozsazeni u stolků, totiž představuje restaurací, a účinkující jsou v ní i personálem. Tedy až na kuchaře, kterého slyšíme pokřikovat za dveřmi do kuchyně. Způsobem cirkusovým, při kterém se i nalévání vína může změnit na velmi akrobatické číslo a kde se žongluje i plnými talíři, dostaneme menu o čtyřech chodech: od polévky, přes hlavní jídlo a salát, až po moučník. Jídlo – což z cirkusu známe minimálně od doby, kdy se u nás na konci minulého století poprvé hrála česko-francouzská, formanovská produkce La Baraque-Bouda – vždy povzbudí přízeň publika. Tehdy stačila k velké potěše polévka a cibule (tu si však Češi – na rozdíl od Francouzů – dopřávali opatrně). Dnes je pohoštění větší a radost úměrná. Abych nezapomněl: název bývá překládán i jako Velké plotny.
Jako Max s Mauricem jsou veterány i hlavní tvůrci a protagonisté Bêtes de Foire, což je taky další rodinný podnik. Klidně by šlo napsat, že i jejich Décrochez-moi-ça (Sundej to ze mě) je kabaret sestavený z volně ložených, cirkusových a hudebních čísel. Kabaret skromný, s málo účinkujícími a málo kouzly. Prim hraje jediný pravý cirkusák na scéně, žonglér Laurent Cabrol, spoluzakladatel Trottoly (!), jenž na sebe bere podobu nahrbeného chlapíka, trochu Quasimoda, trochu Mr.Beana. Ten – jako již v jejich první inscenaci z roku 2013 – ukazuje zázraky, které umí s klobouky nebo bílými míčky. Mohl by být i krotitelem, jenže psisko má sice nové, co se poslušnosti týče však o nic lepší než předchozí: tohle mu urve rukáv, sebere míček a nakonec ho rafne do zadnice. Jeho partnerkou je Elsa De Witte, vznešená, štíhlá starší dáma s šedivými vlasy, jinak výtvarnice. Ta při představení zahraje i na pilu, hlavně je v něm ale manekýnkou. V této roli si třeba za pochodu navléká jeden kabát za druhým a saka jedno na druhé. To činí souběžně i její partner. Oblečou celou spoustu sak, co visely na štendrech, až se změní v nemotorné tlouštíky; ona po čase všechno kouzelnicky svleče jedním tahem – to má sako k saku připnuté knoflíkem. Na scéně je výrazně doplňuje muzikant, hudební klaun (houslista Bastien Pelenc, i ten se zkušeností z Trottoly). Jeho nástroje jsou často podivné: např. jako one-man band obsluhuje banjo i sadu klávesových harmonik přilepených na záda, do nichž duje pomocí trubiček vedoucích k puse, nebo zahraje naráz na čtyři malé akordeony – jeden nosí jako klobouk, dva jako kolty u boku a čtvrtý mezi koleny. V tomto převleku se podobá živé loutce, kteréhožto druhu je i obří bezhlavý tanečník a liliputí trhovkyně, maska trčící z převelice vysokého, pestrobarevného nákladu složených oděvů, chci říct hadrů. Úplný bazar na nožičkách. Apropos bazar… Jestliže se jejich první inscenace odehrávala v zákulisí, kde se fundus stýkal s kostymérnou a zkušebnou, tady je to hlavně bazar svršků, klobouků, masek, podivných hudebních nástrojů a neméně podivných lidí, kteří obvykle chodí po pohybující se, rotující točně manéže. Manéž je vnitřní kruh, stan kruh vnější. Mezi stěnou stanu a pistou se nachází několik sfér. Vnější celtu odděluje od diváků další látkové ostění. Mezi nimi je prostor, odkud nejprve slyšíme zvuky kroků, posléze, když je látka prosvětlena, spatříme visící hlavy, bledé masky. Taky diváci mají svou kruhovou sféru a v poslední fázi představení instalují aktéři na rampu do kruhu i řadu zrcadlových paravánů. Pak vidíme v záblescích odrazů sami sebe a v průrvách mezi paravány míhající se pár, jeho s mnoha klobouky a jí v pestré a lesklé masce se dvěma tvářemi. Za zvuku dunivého pochodu je stroboskop mění na rozfázované postavy ze starého optického přístroje, např. toho, kterému se říkalo Fantaskop. Sféry, hlavy, kruhový pohyb (někdy i samotných šatů a klobouků), to vše působí sugestivně. Mohla by to být metafora životaběhu, který, a aniž si to uvědomujeme, trávíme v nesmírném vesmírném kolotoči, kde je náš vlastní pohyb zanedbatelný, skoro iluzorní… Ať to je ale myšleno jakkoliv, a třeba i nijak – stačí, že pohyb na točně dodává produkci tempo, plynulost i dramatičnost – obraznost díla, které bere do hry vše, co se ve stanu objeví, je důsledná a v podstatě divadelní. A to je i posun od cirkusu dělaného po staru k tomu novému.
Poi, autor, režie, scénografie, výroba káč a perfromance Guillem Vizcaíno, externí spolupráce Tomeu Amer, Biel Jorda a Roberto Magro, světelný design Jaume Miralles, zvuk a osvětlení Jaume Miralles, spolupráce na konstrukci Andy Hughes and Gregorio Vizcaíno, hudba Jaume Compte, kostýmy Artesanias Greca, Cia D’es Tro (Španělsko), premiéra říjen 2021, Fira de Teatre Infantil i Juvenil de les Illes Balears (psáno z představení uvedeného na Festivalu Arena 17.6.2025)
Swing, technická režie Nanosh Ronaldo, Niko Herremans a Brechje De Ruysscher, koučink Danny Ronaldo, a Jo De Rijck, hudební design Tony Decap, hudební aranžmá Floris De Smet, kostýmy Dotje Demuynck, Circus Ronaldo (Belgie), premiéra 3.7.2019, Zomer Van Antwerpen (psáno z představení uvedeného na Festivalu Arena 17.6.2025)
Les Grands Fourneaux #2, scénář a režie Emmanuel Gilleron, hudba Cyriaque Bellot, kuchyně Florence Bray, Compagnie Max & Maurice (Francie), hráno od roku 2024 (psáno z představení uvedeného na Letní Letné 25.8.2025)
Décrochez-moi-ça (Sundej to ze mě),scénografie, kostýmy a rekvizity Laurent Cabrol, Elsa De Witte a Simon Rosant, ve spolupráci se Solenne Capmas (kostýmy), Lunou Berardino (krejčovská asistence), Steffií Bayer (masky) a Lucasem Lefêvrem (kovové prvky), hudba Thomas Barrière a Bastien Pelenc, konstrukce jeviště Laurent Desflèches a Chantal Viannay, s pomocí Silvaina Ohla a Erica Noela, zvukový design Francis Lopez, světla Tom Bourreau, Bêtes de Foire, premiéra 16.10.2016, Théâtre de l’Agora v Évry (psáno z představení uvedených na Letní Letné 13. a 28.8.2025)
P.S.: O Circusu Ronaldo a jejich Sono jo? jsem psal v blogu Když se láme chleba (12)a psaní o Bêtes de Foire najdete v „knize“ Z královských cest za novým cirkusem (viz https://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/dokumenty/).
ČÁST TŘETÍ BUDE O TOM, JAK SI ŽIVÍ MLADÍ HRAJÍ NA MRTVÉ
