Někdy na přelomu století se na Kašparově kolínském memoriálu hrála produkce nazvaná Le trou du puits de La mine od Compagnie Pas-vu-pa-pris. Potěšila Ctibora Turbu. Nebyl však zcela nekritický. To, co v SADu na adresu onoho díla vyřkl J.D.Cook, se velmi shodovalo se Ctiborovým názorem: „Účinkující, kteří měli za výpravu zrezavělou důlní věž, ukazovali život coby špinavou existenci špinavých horníků. Žádné efekty, žádná show. Nakonec se však jedna tradiční, uchvacující vzdušná akrobacie objevila. Asi měli strach, že přijdou zcela o cirkusákův denní chleba, o obdiv publika. Obava, že nebudu milován a vážen, to je ten korálový útes obepínající kontinent, kterým musí mořeplavec hledající nové světy proplout. Přitom nemá žádnou jistotu, co ho čeká. Jestli zlato, respektive brambory, kukuřice, krocani a tabák, nebo krvelačné stvůry /…/ Může se mu taky stát, že břehy, u kterých zakotví, nebudou patřit dosud neobjevenému kontinentu, že na cestě do Ameriky objeví Indii. Ten, komu se to přihodí, ale dost možná v té Indii nový svět opravdu najde: uvidí, co ostatním uniká. Jako ten zarputilý Francouz, Johann Le Guillerm…“ (X, Y, velké C, SAD 6/2011 a „kniha“ Z královských cest za novým cirkusem)
Vzpomněl jsem si na to i při produkci nazvané Play Dead, kterou letos na Letní Letnou přivezla mladá kanadská skupina People Watching. Myslím totiž, že nejspíš nevědomky řešila a (pochopitelně!?) ne zcela dořešila stejné dilema. Navíc se v Hraní na mrtvého, jak lze Play Dead přeložit, objevilo cirkusové číslo, jež bylo i v Guillermově inscenaci Kde? (Ou Ça?) z roku 1994, té, kterou o dva roky později pozval Ctibor Turba do Prahy na Letnou jako prolog k chystanému otevření Alfreda ve dvoře. Abych tu informaci ještě doplnil, dodám, že Turba byl s Boleslavem Polívkou i původní spoluprezident Kašparova kolínského memoriálu, který šéfoval Jiří Turek, posléze zakladatel a stále hlava Letní Letné, jejíž letošní ročník byl věnován Turbově památce. Je ale na čase vrátit se ke Guillermovi a Play Dead: výstup, který už byl v inscenaci Kde?, spočíval v akrobatické chůzi po hrdlech za sebou postavených lahví. U People Watching se jednalo o jedno z mála čísel vysloveně cirkusových: mělo klasicky za cíl vyvolat úžas a nadšení. Což se podařilo.
Méně zjevný, přesto pravděpodobný, byl jiný záměr. Jestliže mi obrazy z Play Dead připomínaly noční můry dalšího „cirkusáka“, Jamese Thiéréeho, pak celá inscenace by mohla být noční můrou účastníků předlouhého mejdanu, který se odehrává v začarovaném bytě, do něhož člověk zabloudí a odkud nelze odejít. Proto tolik prázdných lahví. Tomuto čtení dávají Sabine Van Rensburg a Jérémi Lévesque z People Watching nepřímo za pravdu. V rozhovoru s Hanou Strejčkovou pro divadelní.net (17.9.2025 https://divadelni.net/sabine-van-rensburg-a-jeremi-levesque-diky-play-dead-jsme-nasli-odvahu-vzdalit-se-svym-cirkusovym-identitam/) říkají, že kolektivní inscenace vznikla za pandemie a že do té doby spolu hlavně trávili čas na večírcích.
Na takovém večírku, zvláště trvá-li dlouho, se děje a dělá leccos. Třeba pije, kouří, jí. Jenže pokus napít se a k tomu si zapálit zde končí křečovitým trhnutím, vylitím skleničky, zhasnutím cigarety. S jídlem je to podobné. Prázdné jsou lahve i talíře, které se točí všude na tyčkách – jako tomu bylo ve Swingu Cirkusu Ronaldo –, jeden tentokrát dlouhé minuty… i během scén, kdy hlavní pozornost poutá tanec a jiné tělesné, víceméně erotické a vždy i akrobatické vylomeniny, prováděné za doprovodu všeliké, obvykle klasické hudby.
Ve zmíněném rozhovoru se dozvídáme, že i když jsou tvůrci souborem cirkusových specialistů, rozhodli se nepředvádět virtuozitu žonglérky Natashy, teeterboardistů Rubena a Jérémiho, závěsné akrobatky Sabiny, stojkaře Jarroda, ani provazochodce Brina. „V Play Dead“, říká Jérémi, „jsme vytěžili cirkusové dovednosti pro vybudování příběhu nebo obrazů, nikoli pro ukázání triků samotných. Ale řazení scén či budování výstupů vychází z cirkusu, byť bez prvoplánové exhibice.“ Je to tak. Sabina – to je její entrée – se spustí shora ze závěsu, jenže nic víc. Akrobacii ukáže až „mimoděk“ ve skříni, do které ji zahnala milostná vášeň probuzená laskající péřovou prachovkou. Tehdy se ocitá ve všemožných polohách ve skříni a na ní, i zavěšena na dveřích. Pro lidi, zvláště jsou-li uvězněni karanténou, je sex velké téma. Podobají se hrdinům Boccacciova Dekameronu. Není tedy divu, že v Play Dead dojde i na milostný, mlaskavými polibky doprovázeny valčík na zemi, na stole i ve vzduchu, nebo na sebevzhlíživý erotický taneček mládence ve slipech a černých brýlích, nakrucujícího se v záři osobního reflektoru, baterky.
Děj, který bych se neodvažoval vyprávět, je sledem volně spojených obrazů. Tvoří – namísto dějové linky – vlny. Je to sinusoida vzájemných přitažlivostí a odporů i stavů, které se odehrávají mezi zemí a nebem či jinými krajnostmi na škále od života-pohybu k smrti-nehybnosti. Zde už není vhodné mluvit o cirkusu, nýbrž o skoky, lety a pády provázeném tanci.
Například: 1. Slečna v historicky vyhlížejících šatech couvá před mladíkem, který do ní hučí, ona se na něj usmívá, pak je čím dál ztrápenější, dostává spastické tiky, trhání, hází to s ní dozadu, dokud námluvy nezruší výkřikem. 2. Mladý muž se zhroutí, druhý si lehne proti němu, spojí svoji ruku s jeho, chce mu dát páku, „mrtvý“ je však silnější. 3. Chlapec v bílé košili sedí u jídelního stolu, z nosu mu začne téct krev, ostatní ztuhnou v sousoší a stolní deska se sklopí, aby posloužila k soutěživému pánskému pas de deux, ke „krasobruslařským“ skluzům, k piruetám i jako odrazový můstek k vzdušným akrobaciím. 4. Jeden mladík nese druhého, jenž mu ztuhle, vodorovně leží vzadu na ramenou, rychle se s ním točí, potom vidíme stejný duet v ženském provedení a tanec, při němž propojené dívky klesají k zemi, jsou odpojeny, odtaženy, aby se totéž ve stále rychlejším tempu opakovalo u dalších dvojic, které létají, srážejí se, padají, jsou odpojeny, odtaženy… až do závěrečné tmy.
Podle mého pocitu inscenace více intuitivně než vědomě zachycuje nejistoty a úzkosti současníků, vtíravé myšlenky na smrt i vzdorovitou oslavu života. Takové aktuální společné a společenské výpovědi velmi rozumím. Přesto bych byl rád, kdyby se v souboru People Watching našel tvůrce Turbova typu a talentu, jenž je schopen dát dílu jasnější tvar. Mohlo by to pak být i dílo nadějnější.
Play Dead, koncept a režie Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen a Sabine Van Rensburg, asistenti dramaturgie Peter James, Isabelle Chasse a Gypsy Snider, výprava Emily Tucker, výroba scény Alastair Davies, light design Emile Lafortune, hudba a sound design Colin Gagne, Francisco Cruz, Olivier Landry-Gagnon a Stefan Bouchard, People Watching (Kanada), premiéra10.7.2024 v rámci festivalu Montréal Complètement Cirque (psáno z představení uvedených na Letní Letné 16. a 25.8.2025)
