Pod tímto názvem se 4. října v Divadle Alfred ve dvoře uskutečnil „večer s přáteli a umělci“. Nás doma složila virová infekce a tak můj příspěvek – mohl se jmenovat třeba O SMRTI A NESMRTELNOSTI CTIBORA TURBY – četl Tomáš Procházka. Podle natočeného úryvku, který jsem dostal, soudím, že to četl pěkně, líp, než bych to dokázal já. Vy si to můžete přečíst zde.
x
Musím předeslat, že jsem už promlouval na rozlučce se Ctiborem v Nečtinách a že jsem svá slova pak zveřejnil v časopisu Svět a divadlo.
Nerad se opakuji. Proto nebudu říkat, co všechno Ctibor udělal, jakože toho bylo dost a zároveň méně, než udělat mohl. Budu mluvit o jiném. Třeba o klaunově sebeironii.
Před 10 lety jsem se neúspěšně pokusil dát se Ctiborem dohromady co nejvěrnější scénáře jeho pantomim a klauniád. Cíle jsme nedosáhli, ale strávili jsme nad tím dost času, během něhož došlo i na – jak se dalo čekat – všelijaké odbočky od tématu.
Mezi ně patřilo i Ctiborovo vyprávění o Lotte GOSLAR.
To byla německá tanečnice, mimka a klaunka, která se před válkou uchýlila do Prahy, tančila v Osvobozeném divadle a pak s nimi i utekla do Ameriky. Ctibor ji po létech v té Americe potkal a ona mu vyprávěla o svém největším úspěchu.
Měla vystoupení a jako vždy před ním odložila brýle. Zatančila a ozval se potlesk, který dlouho trval, vracela se pořád na scénu, už zcela uplakaná dojetím, až konečně při přebíhání z jeviště do zákulisí a zpět sebrala své brýle a až tehdy spatřila, že publikum je k ní otočeno zády a že ten, komu tleská, je Eduard Beneš na balkoně.
Něco podobného asi zažil kdekdo, málokdo je ale schopen o svém trapasu vyprávět. Ne tak paní Goslar a ne tak Ctibor. Oba byli schopni sami sebe s ironií shodit.
Mám kamaráda, který, když někdo zemře, zveřejňuje na facebooku společné fotky a k tomu napíše něco pěkného o zesnulém… a hlavně o sobě. Tomu bych se rád vyhnul. Budu tedy pokud možno dávat hlas jiným. Hlavně Ctiborovi.
Ctibor – jak už jsem řekl – měl dar SEBEIRONIE. Vzpomínám, jak byl před léty nadšený inscenací Portugálie budapešťského Katonova divadla. Své rozpoložení ale okomentoval slovy, že hrozně trpí, když se někomu jinému divadlo tak povede… To byla i díky sebeironickému podání poklona, kterou většina tvůrců – bolestně zasažených nepřiznanou žárlivostí – nezvládne.
Ctibor měl jinou „vadu“. I když byl Mistr, a i když to o sobě myslím věděl… tvářil se, že není.
Někdy mě tím lezl na nervy.
Což se teď ovšem asi nehodí připomínat.
Za 12 dní by měl narozeniny. Při těch minulých, osmdesátých, zdejší oslavu uváděla jeho žačka, herečka a režisérka Martina Krátká.
Napsala o něm i dizertační práci. Její součástí je také zápis Ctiborova vyprávění. Odpovídá v něm i na otázku, co je Jarryovský humor.
Příhodně. Bohužel.
Cituji:
Umírajícího se ptají: „Mistře, měl byste nějaké (poslední) přání?“ Ten žádá učitele hry na flétnu! Přítomní oponují: „Ale mistře, není snad trochu pozdě na výuku?“, odpověď: „A kdy jindy?“ Podobnou otázku dostal Alfred Jarry, vyžádal si párátko a zemřel. Organizmy zhasínaly – říká Ctibor – , ale spirit vydával poslední známky křehkého života.“
Konec citátu.
Nevím, jestli Ctibor – který byl Jarrymu celoživotně věrný – měl podobně vtipné poslední přání. Jestli ne, tak třeba proto, že se ho nikdo na poslední přání nezeptal.
Každopádně jeho spirit, jeho vtipný duch, může vydávat dál známky života. Protože – jak věřím – je věčný.
Nesmrtelnost, nezničitelnost věčného klauna, byla Ctiborovo velké téma (viz Perpetuum Teatrobile, Deklaunizace, Archa bláznů). S vědeckou pečlivostí sledoval pouť klauna a klaunérií ze století do století, z kultury do kultury: kjógen, komedie dell´arte atd. atd. až po nový cirkus. Byl spolutvůrcem toho proudu a tím fakticky (a ne jen obrazně) vstoupil do dějin.
Když před léty, ještě v minulém století, jako první v Čechách mapoval pojem „nový cirkus“, tak vzpomínal i na zjevení, které pro něj znamenal zážitek z filmového záznamu Marceauovy inscenace Gogolova Pláště. Přiznal, že tehdy ještě vklad Marcela Marceaua nedocenili. Takové docenění asi potřebuje čas. Čas, během kterého člověku dojde, že v dějinách umění není staré poráženo novým, ale staví se vedle něj.
K Marceauovi se Ctibor vracel, a to i ve své předposlední školní inscenaci. Uvedl ji v Brně na JAMU v roce 2006 a hned taky v Praze na Ohromných maličkostech. Jmenovalo se to Malé kousky velkého Marceaua a kromě jiných tehdejších studentů v něm hrála i Martina Krátká, a to ve slavné etudě Výrobce masek.
V databázi Divadelního ústavu o té inscenaci není zmínka, přestože jí v SADu věnoval svůj článek i Milan Lukeš, Ctiborův pedagog z dob jeho studia divadelní vědy a účastník našich pravidelných redakčních besídek (po vzoru Pátečníků jim Ctibor říkal Čtvrtečníci). Martinu Krátkou v tom článku Milan Lukeš označil za slečnu proklatě talentovanou. A nejen to. Shrnul v něm i smysl návratu současných studentů k Marceauovým jednohubkám.
Cituji:
Kdysi to tak chodilo na výtvarných akademiích: Mistr, pan profesor, vodil svoje žáky do galerie mezi staré mistry. A nabádal je, neřku-li nutil, aby se zahloubali do jejich pláten. A kreslili. A kopírovali. Učili se tak jenom technice? Nemyslím. Naučili se z nich, k čemu je technika dobrá, co všechno dokáže vytáhnout z hloubi člověka a přírody na povrch obrazu. /…/ Počítám, že dobrý profesor pak jenom nekontroloval, nakolik se jim podařilo – jakože muselo být předem dáno, že dokonale se jim to nemůže podařit nikdy – Starého Mistra napodobit, ale taky co se jim do Starého Mistra podařilo propašovat svého.
Konec citátu.
I my bychom tak asi měli vstupovat do řečiště času, potažmo dějin umění. Jako ti UČEDNÍCI vedle STARÝCH MISTRŮ typu Jarryho, Marceaua… a Ctibora Turby.
Ještě dovolte dovětek.
Když jsem tehdy chtěl dát dohromady staré Ctiborovy scénáře, tak s ideou, že se stanou součástí klaunské genetické výbavy, té, která byla pro Ctibora velkou inspirací. Myslel jsem třeba scénu nazvanou Dynamický stereotyp ze Ctiborovy inscenace Turba tacet (1970). Jde o sérii nesmyslných činností. Ve zkratce: pána probudí budík, vezme ho a zapálí si s ním doutník, zabafá a strčí hořící havana do kapsy, do hrnku si dá místo kafe uhlí, češe se vidličkou, chleba nejí, ale utře si s ním pusu atd. atd. Nakonec najde granát, odjistí ho, zabalí do ubrousku jako svačinu, dá do kapsy, zhasne, vyjde ze dveří, zavře za sebou a vybuchne. Myslím, že v době, kterou žijeme, v časech, kdy máme před očima, jak nesmysly plodí nesmysly, by byl tenhle nonsensový gejzír inspirativní.
To, co jsem říkal na rozlučce v Nečtinách, si můžete přečíst na https://www.karel-kral.cz/index.php/2025/07/12/ctibor-turba-16-10-1955-30-6-2025-2/