Motto: CO VÍME, KAM NÁS OSUD ZAVANE? (Buty, 1997)
…YOUR SILENCE WILL NOT PROTECT YOU
Jedním z témat jarního semináře kritiky na divadelní vědě Filozofické fakulty byla inscenace lotyšského Národního divadla, uváděná v Praze – zřejmě z propagačních důvodů – pod anglickým názvem The Soft Power (lotyšsky Maigā vara, Měkká síla). Její smyšlený příběh pojednává o londýnském divadelním festivalu, pro nějž je připravována inscenace hry alžbětince Christophera Marlowa Tamerlán Veliký. Proti uvedení ale demonstrují místní Ukrajinci. Ukázalo se totiž, že režisér chystané inscenace je v Británii žijící a pseudonymem maskovaný Rus a demonstranti si navíc dávného dobyvatele Tamerlána spojují s Putinem a inscenaci předem považují za jeho oslavu. Důvody k protestům mi připadaly iracionální. A nejen proto, že Tamerlán ve hře nakonec neučiní, co by rád, neporazí Boha, naopak umře, čímž se zvrtne i údajná oslava imperialisty. Stejně se jistě zvrtne i Putinovi, kterého prý – vedle přízemní snahy urvat, co se dá – žene příbuzný sen (však si s nějakým dalším dědkem u vesla, Si Ťin-pchingem, Trumpem nebo jiným mým vrstevníkem, údajně vyměňoval informace o nových možnostech prodloužení lidského života). Jinak řečeno, Marlowův Tamerlán by mohl být spíš ironickým než oslavným podobenstvím. Tedy podle mého názoru. Na semináři zazněl i názor opačný. Ba co víc: i mezi „mými“ studenty se našli tací, kteří usoudili, že je správné vyhazovat dnes všechny Rusy z evropské kultury, a to i klasické autory. Vybavilo se mi, že jsem takový negativní vztah ke všemu ruskému zažil po srpnu 1968. Při povinné školní návštěvě biografu dokonce vypískali mí spolužáci v setmělém kině Končalovského filmovou verzi Turgeněvova Šlechtického hnízda.
Zajímalo by mě, zda současní mladí, kteří souhlasí s úplnou ostrakizací Rusů, chtějí vyhostit i ty, kteří se stali obětí kremelských perzekucí. To by byla myslím absolutně perfidní spravedlnost. Mohla by jít ruku v ruce se snahou vyhánět ukrajinské utečence.
c
* Být v Rusku rebelem vyžaduje nejspíš odvahu hrdiny, či martyra… nebo obojí. Takovou sebevražednou kombinaci si na vlastní kůži vyzkoušel např. Alexej Navalnyj. Nám v Čechách není patetický heroismus blízký. Bližší je nám hrdinství vysmívajícího se šaška. Ne, že by i tuhle „veselou“ polohu v Rusku neznali. V časech velkých protiputinovských demonstrací na počátku druhé dekády tohoto století mně geniální připadal protest ženy, která místo nějakého transparentu hrdě ukázala prázdný arch papíru. I ji tehdy zatkli. Zda byla souzena a odsouzena nevím. V (Ne)posledním slově není, neboť kniha, jejíž je to titul, bere v potaz prohlášení lidí souzených později. Objevuje se tam ale podobný příběh studentky Olgy Misik, která byla zatčena a souzena za to, že v roce 2020 na veřejnosti četla platnou ruskou ústavu.
(Ne)poslední slovo představuje výběr z proslovů publikovaných v roce 2023 a v češtině vydaných loni Krutým krtkem. Je groteskní zvláštností jinak důsledně brutálního režimu, že zatím nezacelil v systému okénko, malý prostor před vynesením rozsudku, během kterého může souzený vyslovit svůj názor, a že záznamy těch řečí pronikají za stěny soudních budov. Ještě jednu zvláštnost ta „slova“ mají. V českém výboru je mluvčích na třicet a velmi různých, od slavných po neznámé, od politiků, kteří vědí svoje po děti, které se „do neštěstí“ dostaly nevědomky. Přesto mluví všichni sborem, bez sebelítosti, doprošování se soucitu, odvážně. Jistě je to dáno výběrem, do kterého se jiné, měkčí a bojácnější charaktery nedostaly. Ten sborový ráz otevírá dveře i specifické divadelně-hudební formě, kterou pro scénickou verzi této látky zvolilo uskupení Masakr Elsinor.
Z jeho vůle nese i tato inscenace anglický název. Your silence will not protect you (Vaše mlčení vás neochrání) je titul knihy černošské básnířky a aktivistky Audre Lorde, kterou v (Ne)posledních slovech zmiňuje souzená Alla Gutnikovová. Jako je hlas studentky Ally v inscenaci anonymizován, tak se anonymními stávají další mluvčí, ti, jejichž výroky obsahuje zmíněná publikace, i ti, kteří repertoár, a to zhruba v poměru jedna ku jedné doplňují o chybějící „valéry“: toho typu jsou popisy mučení, cynické žertování opilých policistů, komentujících smrt vězně, i variace na Charmsovy děsivě komické, z oken vypadávající sovětské báby, zde byznysmeny.
Vše se mění na hlasy z „politického melodramatu“, jak autor scénáře Ondřej Novotný a spol. žánr pojmenovali. Při něm dva herce (Václav Marhold a Vojtěch Hrabák) doplňuje ve sborových částech muzicírující trio (Tomáš Vtípil, Petr Míka, Tomáš Soldán). Další je výtvarnice, která naživo vytváří kolážovitou obrazovou paralelu, a nakonec má i poslední slovo (Daria Gosteva). Melodram se skládá z jedenácti částí, kde každá čerpá z jiné výpovědi či výpovědí a každá má i svou hudebně-výtvarnou formu. Jsou trochu odlišné od ostatních a zároveň s nimi tvoří – blízké větám v hudební skladbě – celek.
Přestože co pramen to jiný mluvčí, nesledujeme postavy, ale aktéry, kteří sdělují slova sestavená z citací, někdy doslovných, jindy přetavených do tvaru poezie.
V osmé části je to např. popis situace, která vedla k udání studentů ředitelkou školy. „Rok potom, co za sebou naše armáda zanechala masový hrob v Buči, jsme na videu diskutovali o smyslu života i smrti, o válce a míru a proč se nám nelíbí «speciální vojenská operace», jak se musí v Rusku válce proti Ukrajině říkat. Podle našich spoluobčanů jsme však diskreditovali ruskou armádu.“ I další slova jsou sdělovaná věcně, bez lyrického recitování, často s ironií. Takový je vzteklý i šaškovský, unisono celou pěticí přednesený, „chrámový“ sbor: „Ředitelka gymplu velebí Zet,/ kdejakej anonym velebí Zet,/ sousedi, rodiče velebí Zet,/ ještěže já jsem analfabet.“ Slova ilustrují černé črty překrývající stránky knih (hlídací věže lágru, mrtví na ulici Buči…) a dramatický a zároveň groteskní rozměr jim dodává hudba, nejprve strojový rytmus, snad vlak, pak tepání, kvílení houslí, a nakonec – to už k „verši“ „Toto je vaše hodina, vláda tmy!“ – zazní výjimečně citace, reprodukovaný Čajkovského Klavírní koncert B-moll, jehož melodii stínuje Vtípil naživo vyjícím tereminem. Tolik k osmé části, kterou uvádím coby příklad.
Podobnou strukturu má celá inscenace. Pánové čtou z not slova i hudbu a to, co výtvarnice „kuchtí“ na svém stole, snímá kamera a my obvykle kolážovitě skládaný výjev sledujeme na projekčním plátně. Všeobecný strach, samoděržaví nahého zlodějského krále, Voldemorta Nápuputina, šiřitele nenávisti, jenž vyhlásil válku Ukrajině, ženám, dětem, aktivistům, novinářům, „dokonce i těm, jejichž rukama se snaží bojovat“. To jsou témata slov, k nimž hraje někdy hudba (téměř jazzově: příčná flétna, kytara, bublající basa i flažolety houslí) jindy se ozývají zvuky samy o sobě (tepající rytmy, apokalyptické trubky, vítr, siréna, kvílení, vrzání…). A ticho. Je symbolické, že poslední slovo, pronesené do toho ticha, patří právě Darje Gostevě, která zatím animovala vystřihovánky, předměty, kresby, jež někdy vytvářela přímo při představení. Vystřihovánky byly komické, kresby temné, samá čerň. Čech v Čechách může – a většinou asi i oprávněně – pochybovat, zda skutečně chápe, co se dnes na Ukrajině a v Rusku děje, a zda si opravdu připouští dosah a důsledky té války. Darja Gosteva to určitě chápe lépe a důsledky si připouští. Protože je Ruska. To divák může a nemusí vědět, může ji mít třeba za Ukrajinku, kterou se možná – jako mnozí z těch Rusů, které cituje (Ne)poslední slovo – cítí být. Řekne, kolik ukrajinských civilistů padlo od února 2022, kdy Rusko zahájilo agresivní válku proti Ukrajině, a dodá, že by chtěla uctít oběti téhle války minutou ticha, a že tak by teď měla začínat každá veřejná událost v Rusku. Tady se minutou ticha končí. Od českého publika (mě nevyjímaje) jde sice o projev solidarity, leč bezbolestný. Ručení Gostevy je osobní a stěží bezbolestné. Přijímá osudovou roli nepřítele své vlasti a vyhnance.
c
Your silence will not protect you, scénář Ondřej Novotný, režie Masakr Elsinor, dramaturgie Marina Feltlová, hudba Tomáš Vtípil, Petr Míka, djing Tomáš Soldán, scéna, loutky a kostýmy Daria Gosteva, Masakr Elsinor, premiéra 21.9.2025 (Festival příští vlna/next wave) /psáno z premiéry v MeetFactory /
c
Pokračování bude o dvou inscenacích Jiřího Adámka Austerlitze. Hodilo by se navázat částí věnovanou původně rozhlasové hře Matko Boží, vyžeň Putina, neboť je o Pussy Riot, jehož členky Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová mluví i v (Ne)posledním slově, přednost však dostane Předřeč šelmy. I to je poněkud „melodrama“, jehož libreto se vzdaluje ještě výrazněji od dokumentární prózy a hudba nestaví na melodii a rytmu, ale na dynamičnosti ticha a hlasitosti, pomalosti a rychlosti, zvuků libých a nelibých… na dynamičnosti, jež je dramatická.
