Motto: TO SE MI DOUFÁM NIKDY NESTANE (Buty, 1997)
Předřeč šelmy, podle knihy Nastassji Martin Věřit v šelmy, koncept a hudba Petr Hora, režie Jiří Adámek Austerlitz, libreto P.Hora a J.Adámek Austerlitz, světelný design Pavel Havrda, výprava Petra Vlachynská, účinkují Annabelle Plum a Gabriela Vermelho (zpěv), Vendula Holičková a Barbora Mišíková (hlas), Orchestr BERG: Gabriela Barillová (housle / hlas), Štěpán Drtina (violoncello / hlas), Martin Debřička (saxofon / hlas), Štěpán Janoušek (trombón / hlas), Jakub Švejnar (bicí nástroje / hlas), spolupráce: divadlo Alfred ve dvoře, Orchestr BERG a Boca Loca Lab / Jedefrau.org, HAMU, premiéra 8. a 9.9.2025 (Alfred ve dvoře) /psáno z představení 23.9.2025/
c
I „hudebně divadelní kompozice“ Předřeč šelmy je adaptací dokumentu, autobiografie, jejíž příběh se z nemalé části odehrává v Rusku. Návštěvník představení se to ale dozví pouze z textu v programu. Jen v něm se taky dočte, že onou šelmou je medvěd. V libretu o tom nepadne slovo. Natož že by v něm byla zmíněna současná ruská tajná služba, i když i její představitel se mihne v knize Věřit v šelmy francouzské antropoložky Martin. Podobně mizí stopy čehokoliv konkrétního z původního vyprávění o střetu s medvědem, ztrácí se zranění a léčení v Rusku a ve Francii, Kamčatka, kmen Evenů, animismus a víra, že když člověka potká to, co vypravěčku, stane se „mědkou“, tvorem, který je dílem šelmou, s níž bojoval, stejně tak se v boji poraněný medvěd stane dílem člověkem. Možná zde je i důvod pro změnu názvu. Pravda: k čemu je dílo „předřečí“ nevím. Snad k jiné, emocionálnější a méně uchopitelné formě komunikace.
Hlavním autorem kompozice je skladatel a s režisérem i libretista Petr Hora. Hudební stránka je pro charakter i divadelnost díla určující. Jak už jsem napsal v dovětku k první části mého ruského seriálu, hudba nestaví na melodii či rytmu, preferuje dynamiku. Ta je – coby střídání a střet různých poloh – taky hlavním nositelem dramatičnosti. Nejde přitom o hudbu, která by byla jednoduše čitelná, byť ve zvucích a zpěvu, které jsou málokdy libé, můžeme slyšet skučení, kňučení, vrčení, vytí, skřeky i bzučení hmyzu, praskot či třeba zvuky přebíhajících zvířat. Neradil bych ovšem dešifrovat je podobně konkrétně, natož v nich „vyčíst“ příběh. Bylo by to zavádějící. Navíc bychom konkretizací abstrakce, pokusem o nalezení a vysvětlení skrytých významů, sebrali dílu podstatný rozměr: tajemství. Tvůrci Předřeči šelmy se vydali opačným směrem: namísto konkretizace abstrakce, namísto odhalování tajemství, jeho evokace. Tímto směrem jdou všichni, kdo vzali na díle účast.
Dva páry hereček a zpěvaček i kvarteto muzikantů sedí u svých notových pultů a jediné, co je v náznaku charakterizuje jsou kostýmy a líčení. Muzikanti mají lehké bílé pláště a herečky se zpěvačkami bílé, zavalité overaly z tuhého, molitanovitého materiálu. Během představení si i kaolínem nabílí tváře a do drdůlků vyčesané vlasy. Mohlo by jít o vizuální odkaz na zimu, sníh, na medvědy či na oděvy a líčení sibiřských šamanů, ale rozumět tomu tak vůbec nemusíme. Totéž platí o dalších výtvarných prvcích: ať už jde o na řetězech zavěšené, nebezpečně vyhlížející kameny, o špalky místo židlí, o plastové přepravky nahrazující praktikábly či o projekce černobílých struktur, map, v něž se mění i tváře snímaných hereček. Obraz, který nám inscenace nabízí, je obvykle statický, a postavy se díky kostýmům a líčení stávají zaměnitelnými. Až černé brýle odlišuje jednu hereček (šelmu?) a současně zdůrazní, že až na drobné rozdíly jsou jedna jako druhá. Jednání, tedy pohyb, dodává statickému obrazu hlavně „levitace“, chci říct houpání zavěšených kamenů. Kromě nenápadného kontrastu přírodních a umělých, „civilizovaných“ materiálů, se drama nezjevuje, a to většinou ani v jednání aktérek, v jejich mimice a gestech, nýbrž v absenci pohybu, mimiky, gest. Klid dodává dílu dramatický rozměr díky kontrastu k drásavé, hudebně-zvukové vrstvě představení.
V ní se z prózy stávají „poetická hesla“ (píše Kristýna Vinařová v článku Tempem snů i revolty, SAD 5/2025, který tímto doporučuji vaší pozornosti) a heslovitou je i zvuková stopa. Od „lidi vyšli z jeskyní a lesů, ale někteří se vracejí“, přes „čekám na noc, její ochranu, její sny, její vidiny“ až třeba po „vcházím do tlamy šelmy“; od pulzujícího a stále intenzivnějšího skučení, přes fanfáry žesťů, od zpěvu na jednom tónu, který se zvukem smyčců přejde do splývavého „zívnutí“, od hřmění bubnu, ťukání marimby, až třeba po brnkání na struny houslí a violoncella… Inscenace by mohla končit takhle, zklidněním a ztišením, finále je však v tom tradiční, že graduje k dramatickému vyvrcholení.
Po konfliktu (vloženého do verše „Moje ruce. Moje zuby. Její zuby. Její ruce.“) se muzikanti stávají sborem („Jako šelma kráčím. Jako šelma…“), slova oddělují údery (trochu jak v divadle Nó) a herečky i zpěvačky se mění na performerky-Evenky. Jedna si k nohám přilepuje páskou spojená prkýnka-sněžnice, ke kolenům přidělá rohy, nasadí cyklistickou helmu s dalším rohem a se svazkem klacíků v rukou ztěžka šlape. Druhá přelepuje kameny páskou, vzájemně je propojí, přidělá ke kotníkům a pak tu zátěž vleče. Další má fólii coby burku a v místech očí nasadí černé brýle. Jiná si lehá pod nízko zavěšený kámen. A ještě jiná (ta první, druhá…? – všechny jsou stejné) drží před svou tváří obdélník kůry, masku… Po téhle němé sekvenci vše vrcholí sborovým zpěvem opakujícím, že „jako šelma kráčím, jako šelma…“ Pak už jen táhlé zvuky, údery bubnu, tma.
Jako je výzkumnicí Martin, jsou výzkumníky i Hora, Adámek Austerlitz a ostatní. Vědecké zkoumání, které je „nad věcí“, prolíná s osobním zážitkem, intelektuální analýza s moudrostí jiného, řekněme přírodního, emocionálního druhu, bdělé vědomí se snem. Současně všichni – i Martin, ne nadarmo nazvala své dílo románem – zkoumají umění, jeho možnosti, jeho smysl.
<Kdo by chtěl podle Věřit v šelmy vytvořit političtější divadlo, mohl by vyjít nejen z narážek na povýšenost a bezohlednost Rusů. Inspiraci by mohl najít třeba i v této pasáži: „Vyléčit se z toho souboje není jenom akt vnitřní metamorfózy. Je to politický čin. Moje tělo se stalo územím, na kterém západní chirurgyně vedou dialog se sibiřskými medvědy.“ Anebo: „Přidala jsem se k Evenům od řeky Iči a žila s nimi v lese z důvodu, který zdaleka nespočívá jenom v komparativním výzkumu. Pochopila jsem jedno: Svět se navzdory zdání hroutí naráz všude. A v Tavjanu lidi vědomě žijí v troskách.“ (Martin: Věřit v šelmy, př. Jana Bednářová, Neklid 2022, s.58 a 92-3)>
c
Příště se budu věnovat – jak slíbeno – další dokumentárně hudební a tentokrát i zcela politické inscenaci Jiřího Adámka Austerlitze, inscenaci se stále naléhavěji znějícím názvem Matko Boží, vyžeň Putina…
