Motto: TO BYCH SI ZE VŠEHO NEJVÍC NEPŘÁL… (Buty, 1997)
X
Matko Boží, vyžeň Putina, libreto a režie Jiří Adámek Austerlitz, hudba J.Adámek Austerlitz a Brno Contemporary Orchestra, hudební aranžmá a dirigent Pavel Šnajdr, vokalistky Kateřina Císařová, Vendula Holičková a Bára Mišíková, Brno Contemporary Orchestra: Markéta Soldánová – flétna, Markéta Jašová – hoboj, Hanuš Axmann – klarinet, Jiří Sedláček – basklarinet, Antonín Kolář – lesní roh, Jan Červenka – trubka, Tomáš Netopil – trombon, Petr Hladík, Ladislav Bilan – bicí, technické zajištění Pavel Havrda, produkce Maria Cavina a Karolína Schön, premiéra 25.9.2025, Alfred ve dvoře, v rámci festivalu …příští vlna/next Wave (psáno z premiéry)
X
V Předřeči šelmy se příběh, Rusko a současnost změnily v hudbu a její abstraktní jazyk, v Matko Boží, vyžeň Putina získala přednost konkrétnost. Příběh o Rusku, Putinovi a Pussy Riot je sice podán stylem voice-bandové, kostelně zpěvné litanie, odvíjí se však prozaicky věcně a chronologicky od roku 2011. Tehdy „před volbami, při nichž se měli opět prohodit Medveděv s Putinem a nastat třetí Putinovo prezidentské období“ (zde i později cituji libreto inscenace), vzniká feministicko-punkové uskupení Pussy Riot, které o rok později vystoupí ve znovuzbudovaném chrámu. Dívky v celohlavových, barevných, pletených kuklách stihly odzpívat jen titulní slogan, ale to na kriminalizaci stačilo. <Podobné kukly používá ráda i výtvarnice Petra Vlachynská.>
Jediným narušením chronologie je návrat do roku 1996, kdy Jelcin vyhlásil hledání nové národní myšlenky a naplánoval obnovu Stalinem zbouraného Chrámu Krista Spasitele, „nejmonumentálnějšího vesnického kostela na světě“. Hledání ruské identity tvoří základní osnovu „děje“. Po té první, jejímž sloganem bylo „povstane chrám – povstane národ“, se další fáze objevují už za Putina, v roce 2012, a to v reakci na protesty obyvatel. Tentokrát se hledá vnitřní a pak i vnější nepřítel. V té souvislosti jsou vyhlášeny a uplatňovány zákony proti šíření homosexuální propagandy, na ochranu náboženského cítění, proti agentům cizích mocností i zákon o vlastizradě, neboť Západ je „zkažený, prohnilý, bezbožný, dekadentní…, ohrožující panenskou Rus.“ Letmá performance Pussy Riot se odehraje v únoru 2012, následuje zatčení, soud, odsouzení, věznění. To vše v témže roce. „Dva roky natvrdo. Sibiř. Sibiř. /…/ Samota, hladovka, nucené práce. Když si chceš stěžovat izolace.“ Pak je pustí a ony roku 2014 v olympijské Soči, bičovány zasahujícími kozáky, natočí video k písni Putin tě naučí milovat vlast. Inscenace končí „shrnutím“: Vladimir Putin sjednotil národ, „bílé a rudé, imperialisty a stalinisty“ a jediné, co chybí, je „svatá válka“.
Inscenačně si jsou obě Austerlitzova díla, oba scénické koncerty velmi podobné, Matka Boží je pouze mnohem oproštěnější a střízlivější. Kvalitní prezentaci devítičlenného orchestru a neméně kvalitní recitaci a zpěv tří vokalistek „neruší“ žádné akce, žádné výrazné kostýmy, žádné výtvarné atrakce a až na vulgarismus „Putin se podělal“ žádné, třeba hudební výstřednosti. Byť právě ty se nabízejí. Je-li libreto koláží textů i refrénovitě se vracejících „veršů“, je podobně kolážovitá i hudba, v níž se ve variacích opakují povědomé melodie: Čajkovskij (jako u Masakru Elsinor), flétnová linka připomínající znělku Hajaji, vyzvánění či např. Oči čornyje. Hudebně ovšem vedle kostelních zpěvných vzorců dominuje často parodizovaná rusko-sovětská hymna. Ironie je forma i postoj, který bylo možné očekávat, a nejen proto, že je typicky česká. Tím spíš mě udivilo, že hudebně nejvýstřednější zde byla v Rusku populární častuška Takového jak Putin (tedy energického mužského, jehož si přeje žena zklamaná líným pijanem, kterého má doma). Vytratilo se, že šlo původně o satirický song, který ruský režim využil a z písně učinil propagandu vládnoucího superhrdiny. Ještě překvapivější pro mě bylo, že se vytratil punk. Před tímto stylem, ač adekvátním příběhu o Pussy Riot, dostaly přednost mnohem konzervativnější formy. Dokonce mě napadlo, zda punk nebyl pro české tvůrce výstřední až příliš, případně zda neměli strach, že bude příliš výstřední pro české publikum. Tedy onu část, která očekává hudebně klasičtější formy. Jinak se publikum nejspíš rekrutuje z části populace, které nevadí vtipy o zemi, kde se Pussy Riot nehodí „Putinovi do chrámu“, do svatostánku, jenž má v nabídce soukromou bohoslužbu i firemní večírek s kouřostrojem a varhanami. Smích patří výhradně Rusku. Nedošlo dokonce ani na proslulé „kunda sem, kunda tam“, jak tvorbu Pussy Riot charakterizoval v roce 2014 náš tehdejší prezident Miloš Zeman. My, Češi a Češky, stojíme zdánlivě mimo. Jako bychom neměli své putinovce a ctitele jeho metod mezi voliči i na nejvyšších politických místech.
Tenhle nedostatek neznamená, že se Matka Boží… českému publiku nemůže líbit. Naopak. Má z trojice „ruských“ inscenací, kterým jsem se věnoval, největší šanci na úspěch, protože je nejen herecky, pěvecky a hudebně bravurní, ale je i přehledná. <Režiséra velmi ctím. Jen mnohem víc než akurátní a přehledné soupisy a lineární politicko-dějepisné kusy mám rád jeho inscenace zdánlivě neinscenovatelné, nonsensové a konkrétní poezie. I té beze slov.>
X
* Mezi díla, z nichž Adámek Austerlitz dle programu vycházel, je i Cesta k nesvobodě – Rusko, Evropa, Amerika od Timothy Snydera. Shodou okolností jsem právě přečetl jiný jeho text: Tyranii – 20 lekcí z 20. století (Prostor, 2017). Ten zas inspiroval mě k tomuto dovětku. Snyder v něm píše o poslušnosti a povolné přizpůsobivosti obyvatel, které měly za následek vznik nacistického Německa i komunistického Československa. V souvislosti s holokaustem dodává, že nebýt konformistů, byly by ty největší krutosti neproveditelné. Odvaha je mluvit a chovat se jinak než dav bojácných patolízalů. Nutné je vykročit z řady a udržet si víru v pravdu. Protože poroba může utěšovat, nemůže však přinášet skutečné bezpečí. Moderní tyranie je cílená manipulace se strachem. Odvaha nespočívá v tom, že se člověk nebojí, ale, že manipulaci se strachem rozezná a vzepře se jí. Atd. Atd. Vřele doporučuji k přečtení. Myslím, že Snyderovy myšlenky by nám mohly přinést poučení, které potřebujeme, neboť konformismus, povolnou přizpůsobivost, apatii a strach spatřuji i v našem chování. I v chování těch, kteří to navenek nedávají znát. Rusové nakonec nemusí okupovat vojensky území státu, stačí, když okupují jeho obyvatele zevnitř. A to se možná už v Čechách děje.
