Tento článek jsem napsal pro DIVADELNÍ NOVINY. Odevzdal jsem ho do redakce 25. února a vyšel v čísle 3/2026.
APLAUS! APLAUS! APLAUS!
V osadě, kde máme chatu, je zvykem sedat u ohně, pít a bavit se historkami i zpěvem tábornických písní. Ani covid nenarušil ten opilecko-kulturní společenský život. Odhaduji, že jde o bezkonkurenčně nejoblíbenější venkovskou formu víkendového vyžití, zpestřovanou oslavami narozenin či třeba soutěžemi hasičů. Čím to, že všechno trumfne, ptám se sám sebe řečnicky, a hned si odpovídám: Asi tím, že spolu s alkoholovým opojením nabízí „akci“, kde každý může kulturu, která je lidová, konzumovat i být jejím aktérem, bavičem, zpěvákem, tanečníkem… anebo striptérkou jako ta paní, která plavbu na voru po Vltavě, provázenou i při pandemii kolektivním pitím piva z jednoho džbánku, doplnila o výstup nahé nymfy. Na divadle lze zažít něco takového výjimečně. Podobné jsou jen Šibřinky, které jednou za uherský rok uvádí v Alfredovi ve dvoře mnohými kamarády doplněný soubor Handa Gote research & development.
Šlo, počítám-li správně, o sedmou verzi dříve sokolského maškarního vlasteneckého plesu, který se v holešovické centrále českého alternativního divadla změnil na alternativu alternativy, dílo experimentálním způsobem konzervativní. Šibřinky 2026, doplněné o máchovský podtitul Čechové jsou národ dobrý, představují rozdováděný večírek s pivem, párky, tancem, tombolou a konzumací všemožných kulturních atrakcí, na nichž se podílejí na dvě desítky aktérů. Scénografií je stará utržená opona s nahými hudebnicemi, státní znak, emblém Televizního klubu mladých i třeba pod pípou skrytá nemocniční várnice na čaj s nápisem IKEM. Za prospekt slouží projekce, hlavně ze starých týdeníků, a reakce publika povzbuzuje světelný nápis „aplaus“. Vše živě doprovází kapela, v zásadě dechovka, její repertoár však sahá od fanfár z Libuše po free jazzovou kočičinu. Základní jsou slavné dechovkářské „fláky“, mezi něž patří Škoda lásky i hospodská kutálka převzatá z animovaného Mikeše, kde místo zpěvu štěkají psi. Zde, v chlapáckém provedení, získává štěkání na agresivitě. Původně roztomilá psiska si v bojovnosti nezadají se Sokolíky Františka Kmocha. Divím se, že už z nich není hymna současných národovců: „Sokola zavolej od slovanské brány, on ti dopomůže zahnat naše vrahy. Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provoláme sláva naší vlasti!“ Štamgasti Šibřinek jsou in i out, i zpěvem si užijí výzvy do boje, která je ovšem v „kulisách“ alternativy vážná i směšná. Stejně jako též celým sálem zpívaný Cestář, co ujistí paní, která jede kolem, že kdyby se mohl taky vozit ve zlatém kočáře, hned se na práci vybodne.
V divadle skutečného cestáře aby pohledal, pocit těžce pracujících outsiderů ale mohou mít přítomní zástupci nejrůznějších scénických oborů. Ti – obvykle vedeni někým z patřičného spolku – se snaží ukázat, co umí, a za úplatu se s diváky i fotí. Recitátoři vystoupí s úryvkem z Máje i feminizované Máji, kde Čechů věrného syna nahradí dcera. Za unii pantomimů je tu „Fialka“, který bytovou klauniádu uskuteční se sborem v rolích dveří, skříně, umyvadla a sporáku. Pěvci předvedou komorní operu Ďábel kožušník, v níž chudý cestář (sic!) miluje dceru titulního, chamtivého „ďábla“, ten ji chce pro(v)dat za ještě zlejšího nápadníka-starostu, leč zvítězí láska, kterou „jen láskou lze zaplatit.“ Letmo se objeví taneční, folklórně pohádkový i masopustně maškarní sbor. Loutkáři na malém jevišťátku sehrají sraz všech ředitelů důležitých českých divadel v pekelné, asi ministerské úřadovně; první je smrťák v úloze ředitele Národního divadla, který – když se provalí, že šéfuje i festivalu Divadlo a „jedné malé katedře“ – musí dostat obří židli, následuje vodník z Vinohradského a další pimprloví ředitelé, až je jich jevišťátko plné a někteří – protože není v Čechách nedůležitých divadel – se derou před publikum, dokud Šibřinky neskončí. Televizní Jů a Hele se pokusí „pozvednout“ úroveň besídky Havlovou Audiencí, ta se v jejich pojetí změní na sled okřídlených hlášek typu „nebuďte smutnej“, korunovaný aktuálním věkem obdivované Bohdalky. Devadesát čtyři. I to vyvolá smích a mně jde hlavou, že holá pravda je někdy směšná jako nejlepší fór, a že si toho byli vědomi i čeští, též pivu holdující kumštýři z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Ti by jistě Handa Gote a spol. bez problémů adoptovali.
Týká se to i Ladislava Čumby, stálé akvizice Šibřinek, přednášejícího a tombolmeistera, excentrického, pro věc zapáleného encyklopedisty. Referuje o vývoji češtiny Andreje Babiše i o tom, že nejhranějším titulem Divadla v Kotcích byla Goldoniho komedie Co je to ten vkus národa, k dobru dá historku,že Mozart výrokem „Mí Pražané mi rozumějí“ okomentoval produkci buskera, pouličního harfenisty hrajícího melodii z Figarovy svatby, s potěšením kvituje odstranění sochy Anny Chromy od Stavovského divadla, na fotografii Nosticova paláce ukáže, kde sedí pan ministr, předvede znělku jeho úřadu, táhlý tón z Matky Aloise Háby, načež demonstruje i svůj boj za opomíjené Hábovo dílo. Atd. Jeho projev je seriózní i parodická obdoba čistého humoru bez vtipu, kterou jsem zaznamenal i v prohlášení o šetření v divadle čteným Tomášem Procházkou bez stopy ironizující nadsázky. Když řekl, že chudoba často „vede k silnějšímu zážitku než okázalé, ale prázdné efekty“ a že „i s omezenými prostředky lze vytvářet hodnotné a inspirativní inscenace“, dal jsem tak říkajíc zprava těm slovům za pravdu a zleva jsem se děsil, neboť souhlasit s tím je v časech škrtů na pováženou.
Avšak zpět k Šibřinkám, které se v mém referátu chýlí k závěru. Nemohu zde bohužel zmínit všechny účinkující, leč jednoho vypíchnout musím. Na mysli mám Vojtu Švejdu, bravurního mima, který se objeví coby okrojovaný stréc z Výzkumného ústavu lidového vypravěčství. V této roli náležitě žoviálně vyhrkne několik historek s potentáty. Např. o tom, jak se do hospody nahrnulo osm set chlapečků, samé Husákovy děti, a Gustáv, když se ho po telefonu zeptal, co si s nimi má počít, řekl, ať dá každému párek a pivo. (Že jde o ověřenou metodu populistů snad netřeba dodávat: vzpomeňme na Babišovy koblihy.) Po Sokolících se vrací Švejda-performer, jenž čím dál zuřivěji zpívá o pejskovi, co sežral jitrničku a dostal paličkou. Až se vztekem zalkne, mrtev padne, je uložen do rakve, z níž se dostane až po tombole, zato ale s hlavní cenou za přínos českému divadlu v ruce. Tu cenu – protože spravedlnost je neúprosná – si ani v jednom ze dvou letošních představení nevylosoval nikdo od divadla. Dostaly je dvě mladé dámy, ta druhá ze zdravotnictví. S klidem tedy můžu na závěr svého pojednání oznámit, že její přínos českému divadlu je nepochybný.
Šibřinky 2026: Čechové jsou národ dobrý, Handa Gote research & development, uvedení verzí A a B: 13. a 14.2.2026 v divadle Alfred ve dvoře
Hospodský, zpěvák: Jan Dörner (v představeních za něj zaskočil Richard Němec)
Hospodská, sboristka: Hana Lundiaková
Přednášející, tombolmeister: Ladislav Čumba
Ladislav Fialka, lidový vypravěč: Vojta Švejda
Jů a Hele, loutkáři: Adam Páník, Matěj Šumbera
Ředitel, Josef Zíma: Tomáš Procházka
Tanečnice, zpěvačka: Veronika Švábová
Kameraman: Jonáš Svatoš
Fotografka: Anička Baštýřová
Recitátorka, tanečnice: Anastázie Dobrodinská
Video: Adam Pospíšil
Technici divadla Alfred ve dvoře: Šimon Janíček, Jan Kalivoda, Vavřinec Němec, Ondřej Růžička
FSKC Drancy: Vojta Procházka, Marcel Bárta, Petr Holub, Milan Tichý, Jiří Genrt, Václav Kalivoda
Na fotografiích Anny Baštýřové jsou 1. Tomáš Procházka a Vojta Švejda, 2. Smrťák – ředitel nejen Národního divadla, 3. Ladislav Čumba, 4. Maškary
Inspirován článkem Jany Bohutínské ze stejných Divadelních novin, respektive její zmínkou o bibliografické databázi Divadelního ústavu (rozuměj IDU, rozuměj NIK) přidávám na tomto místě a pro doplnění oné, ne zcela úplné bibliografie, soupis článků, které za mého působení, tedy do roku 2021, vyšly o Handa Gote v časopisu Svět a divadlo.
ČTVRTÁ OPICE, připravili Veronika Švábová, Anežka Kalivodová, Tomáš Procházka, Jonáš Svatoš, Jan Hybler, Ken Ganfield, Jan Dörner, Lukáš Jiřička, Jan Brejcha, Mikoláš Zika a Adam Pospíšil, Handa Gote research & development, 2019. (K.Král: Zlatý věk? – 2020/3/18, V.Mikulka: Jako ti dinosauři… – 2020/1/87)
DVA SEŠITY, připravili Jan Dörner, Jakub Hybler, Jonáš Svatoš, Veronika Švábová a Tomáš Procházka, Handa Gote research & development, 2019. (P.Klusák: Teenage Dreams So Hard To Beat – 2019/4/27)
ELEUSIS, připravili Veronika Švábová, Jan Dörner, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík a Milan Svatoš, Handa Gote Research & Development, 2016. (J.Škorpil: Látka, z níž spřádají se… – 2016/3/10)
ERBEN: SNY, autorský tým V.Švábová, T.Procházka, R.Smolík, Leoš Kropáček, J.Dörner a J.Hybler, Handa Gote Research & Development, 2015. (J.Škorpil: Látka, z níž spřádají se… – 2016/3/10)
Johan doktor Faust, dle sepsání Dr. Jindřicha Veselého, představení připravili Robert Smolík, Tomáš Procházka, Jan Dörner, Veronika Švábová, František Antonín Skála, Radka Mizerová, Jakub Hybler, Jonáš Svatoš, Jan Brejcha a Mikoláš Zika, Handa Gote research & development, 2018. (K.Král: Knoti skrčení – 2018/5/34)
MISSION, Theatre cut-up podle novely Williama S.Burroughse Ghost of Chance, připravili Jan Dörner, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík a Veronika Švábová, Handa Gote research & development, 2013. (K.Král: Řekni něco, ohyzdný duchu! – 2014/2/40)
MRAKY, připravili Veronika Švábová, Tomáš Procházka, Jakub Hybler, Robert Smolík a Jan Dörner, Handa Gote Research & Development, 2011. (K. Král: Politici zalitují, až když je trefí šlak… – 2012/6/118)
MUTUS LIBER, autorský tým Veronika Švábová, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner a Jakub Hybler, Handa Gote Research & Development, 2015. (K.Král: Ta naše mystika česká… – 2015/3/107)
NOISE (jevištní Lo–Fi experiment), Handa Gote research & devel–opment – Praha, 2005. (J.Adámek: Mezi hlomozem a tichem – 2007/2/82)
RAIN DANCE, Handa Gote research & development, – 2009 (v MeetFactory). (J.Jiřík: Malá inventura v škatulkách – 2010/3/113)
RAIN DANCE 2.0, připravili Jan Dörner, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Kalivoda a Jonáš Svatoš, Handa Gote research & development, 2018. (K.Král: Anarchie a pořádek – 2019/4/20)
RED GREEN BLUE (průvodce hledače správné barvy), koncepce Veronika Švábová a Tomáš Procházka, Handa Gote research & development – Praha, 2005. (J.Adámek: Lesk a bída pražské alternativy – 2006/3/53, J.Adámek: Mezi hlomozem a tichem – 2007/2/82)
SAFÍROVÁ HLAVA, připravili Tomáš Procházka, Pavel Kopřiva, Robert Smolík, Leoš Kropáček a Janek Rous, Handa Gote research & development, 2014. (E.Raiterová: Choutky na podivné loutky – 2020/6/42)
SILENCE (no technology / výlet k hranici prázdnoty), Handa Gote research & development – Praha, 2005. (J.Adámek: Mezi hlomozem a tichem – 2007/2/82)
SVĚCENÍ JARA, inspirováno Svěcením jara Igora Stravinského a baletní choreografií Igora Nižinského, Handa Gote research & development a Pasi Mäkelä, 2014. (M.Zdeňková: Čekání na jaro – 2014/4/65)
TRAINS – There is a Train Station in my Head, připravili Martin Bořil, Jakub Hybler, Tomáš Choura a další, Handa Gote research & development, 2007. (R.Sikora: Malá inventura v jistotách příchylných ghet – 2008/3/18)
VZPOMÍNKY NA TOGOLAND, připravili a spolupracovali Havlová, Housková, Nwagbo, Švábová, Brejcha, Búřil, Dörner, Hybler, Chmelař, Jedinák, Jiřička, Jakeš, Ježek, Kopřiva, Krupanský, Kyšperský, Mennsdorf-Pouilly, Mikyska, Nyass, Poláková, Procházka, Procházka, Svatoš, Švejda, Tarnovski, Vitvar, Wajsar a Zika, Handa Gote research & development, 2021. (K.Král: Zpověď kolonialisty – 2021/5/62)
…zde ještě důkaz, že jsem si na letošních Šibřinkách od Anny Baštyřové též dopřál fotografii, a to s pány Švejdou a Čumbou.
