Alexis Rouvre: Tout Rien (Vůbec nic), umělecký poradce Jani Nuutinen, hudba Loïc Bescond, návrh a konstrukce hlediště Jean-Marc Billon a Jani Nuutinen (Circo Aereo), výroba scény Sylvain Formatché a A.Rouvre, Cie Modo Grosso (Belgie), premiéra 2022 (psáno z představení uvedeného 10.2.2026 v rámci festivalu Cirkopolis)
Na letošním festivalu Cirkopolis jsem si dopřál i tři sóla. Nic v novém cirkusu (a tanci a divadle) neobvyklého, přesto mi tentokrát přišlo, že ten současný monocirkus odráží i uzavírání se dnešních lidí do sebe. Jako bychom uvízli mentálně v covidové klauzuře. Nebo v situaci, kdy nás – což píše Willem Dafoe v aktuálním provolání ke Světovému dni divadla (27.3.2026) – vzájemně odcizili sociální sítě.
Pravda, Alexis Rouvre by mě sám svým vystoupením na smutné myšlenky nepřivedl. Jeho Tout Rien, i když to znamená protikladné Všechno nic, je plné udivujících, úchvatných, povznášejících, tedy v jádru optimistických čísel. Jsou veliká, i když stolní. Jde o obdobu žánru zvaného mikromagie, tedy o zmenšení na druhou, o mono i mikrocirkus.
Propagační text sice trochu tajemně tvrdí, že tvůrce víc než gravitace zajímá čas, a mluví i maličko temně, když jej nazývá alchymistou marnosti. Přestože ale čas při představení plyne někdy pomaleji, tak jen proto, aby nás překvapilo nečekané, zázračné zrychlení. A leccos se děje i bleskem. Ani pocit marnosti se u mě nedostavil. Možná je to pouze odkaz na tvář bez mimiky, leč tu od klaunů dávno známe. Vzpomeňme na Friga. Tenhle klaun, Rouvre, ke všemu činí zázraky, které diváky – jak též již naznačeno – viditelně a slyšitelně uvádějí do stavu radostného vytržení. Stačí k tomu předměty neobyčejné svou obyčejností: souprava na pletení, řetízky, kameny, či v míře „obyčejnosti“ podobné, základní fyzikální jevy, zejména gravitace a magnetismus. A ovšem i klaunovy šikovné, až na jedno malé číslo neviditelně žonglující ruce, kterým svýma rukama pomáhá i skrytý parťák, Loïc Faure.
Zde letmá osnova a dílčí evokace:
1. Pletacími dráty vytváří Rouvre ve vzduchu z vlny složitou, cik cak se křížící pavučinu. Vede od oušek džbánku a hrníčků ležících na stole až k neviditelným háčkům kdesi nahoře. Když je dílo hotovo, dlouhou přízi zpočátku pomaličku, pak bleskurychle navine na špulku. Žádný uzlík, žádný zádrhel, žádná slova, jen cinkání drátů, potom tóny připomínající signály družic, zvuk navíjení, ticho… a tma.
2. Rouvre sedí a s fascinací mimina si prohlíží své ruce položené na stole. Prst zamíří vzhůru a on sleduje, na co ukazuje. Sáhne tím směrem, zatáhne a z „nebe“ se spouští pramínek řetízku, který chytá do misky, přelévá jej z misky do misky. Tempo se zrychluje. Řetízek „teče“ sem a tam, přidává další proudy, z nichž jeden tryská natolik prudce, že obloukem. Když vezme zlatý řetízek z obou stran a rozkmitá ho, vytváří tím obrazce skoro laserových. Atd. K tomu opět vesmírné zvuky, hučení, zurčení… tma.
3. Na stole se objeví kámen. Bliknutí. Dva kameny. Rouvre jeden vezme, pustí. Blik. Kameny jsou jinde. Blik. Vezme dva kameny, sevře je, blik, drží jeden větší kámen. Tři kameny se sami, ve stylu Švankmajerovy animace, bliknutím přesouvají po desce stolu. V záblescích vidíme i kámen ve fázích letu. Rouvre třením o sebe mění kameny v písek, ten se sype na ubrus, který se váhou prolomí do propadla uprostřed stolu. V něm se ztratí i kouzelník. Reálné údery se mísí s nahranými, slyšíme i zvuky s jemným, vibrujícím, sci-fi echem, nakonec tikot.
4. Rouvre vykoukne z propadla a sleduje kuličku, která se sama pomalu posouvá po stole. I řetízek se sune, až „spolkne“ kuličku a sám je vzápětí lapen do misky. Na řetízku se houpe kulička: kyvadlo. Přidá se další, až je těch kyvadélek pět. Rouvre vysunutý do pasu z propadla mezi nimi kličkováním tančí. Pak propadlo přikryje ubrusem. Na něj rozestaví džbánky různé velikosti. I jiné nádobí. K houpající se kuličce hodem postupně „přilepí“ několik pletacích drátů. Podobá se to hvězdě, kolem které kuličky planet vytvoří hrozen. Shora se odvíjí svitek látky. Pletací dráty stojí v pozoru pod kyvadélkem. Najednou začne zurčet řetízek dosud volně ležící mezi džbánkem a miskou. Myslím, že někde tady začnou k úžasu publika a na různých místech divadla proudit další řetízkové prameny. Atd. Jako se před tím ozývaly zvonky či činely, brnkání i šustění, nyní se zurčení řetízku změní na vzdálené, též zurčící smyčce, potom v hudbu, zpěv… na Pergolesiho Stabat Mater: XII. Quando Corpus – Amen…
Takže přeci jen smutek.
Následovat bude článek o work in progress inscenace Round Table Elišky Brtnické.
