Eliška Brtnická: Round Table – work in progress, zvukový design Stanislav Abrahám a Roman Džačár, světelný design Katarína Morávek Ďuricová, supervize Lucia Kašiarová, konzultant Stéphanie N’Duhirahe, produkce Eva Roškaňuková, Eliška Brtnická, představení vzniká v rámci rezidenčního programu CIRQUEONu, plánovaná premiéra podzim 2026 (psáno z uvedení v rámci festivalu Cirkopolis, 11.2.2026)
Jestliže Cie Modo Grosso představilo malé, ale dokonalé a dokonané, hotové dílo, tak Eliška Brtnická v rámci Cirkopolis ukázala Round Table jako to, čemu se říká work in progress. Její práci ve stavu zrodu by bylo možné chápat i coby záměrnou formu či žánr pro produkci nemířící k dohotovení, naopak je pro ni nehotovost, tudíž i nedokonalost stavem, který nelze opustit, údělem, který tou nedokončeností tematizuje. Dle Brtnické představuje sama umělecká činnost v sumě tvorbou spolykaného času pouhý zlomek. Prý pětinu. Zbytek zabere hlavně papírování vynucované zejména narůstající byrokratičností grantového řízení. Když se k tomu přidá chudoba nezřizovaného umělce, není příliš důvodů k radosti. Přesto ten prozatímní výsledek úplně zoufalý nebyl. Naopak mi připadal zábavný. Asi i proto, že ony obtíže chápu. Obávám se však, že lid obecný je chápat moc nebude. A nemusí jít ani o tradicionalisty, kteří umělce souběžně obdivují i jimi pohrdají, ty, co se ozvali i v anketě, jež se objevila (myslím, že na Seznamu.cz) v souvislosti s demonstracemi proti ministerskému šetření v kultuře. Mohli hlasovat pro nebo proti snížení státem přidělené částky; ve chvíli, kdy jsem si ankety všiml, byli pro snížení tři čtvrtiny respondentů. Nic překvapivého. Osobně jsem předpokládal, že nepřátel dotované kultury bude ještě víc. Nedivím se tedy Elišce Brtnické, která na dotaz, co bude dělat, až dokončí projekt Round Table, odvětila, že neví, že by se chtěla uplatnit ve vesnické komunitě a že se začala učit svářet (viz Jsem akrobatka, ale u počítače sedím každý den, ptala se Lenka Dombrovská, Dílo, 7.2.2026).
Chápat Round Table, tedy Kulatý stůl, snadné není, protože to snadné být nemá. Tématem jsou obtíže, které na „nezávislého“ umělce čekají, které ho rok od roku víc dusí. Nejistotě jeho situace odpovídá základní scénografický prvek, titulní stůl, respektive uprostřed zavěšená, houpající se OSB deska (levná, z lisovaných třísek). Na ni v úvodu performerka položí nejrůznější předměty, lepicí pásku, kancelářské papíry, hrníček…, přistaví si židli, desku vyvažuje, vše se ovšem, když se deska nakloní, sesune. Tehdy se ozve text, jenž má v této části podobu skrumáže slov citujících v první řadě formuláře a jiné úřední materiály. Slova se opakují, vracejí, mění – řečeno s libretem – na „virtuální rituál grantového šamanismu“, na poezii svého druhu, poezii, jejíž srozumitelnost narušuje souběžně znějící anglická verze i odtažitost a zadrhávání počítače, který text strojově čte a chvílemi i kouskuje na slabiky a hlásky. Akce je k textu paralelní.
V první části se deska houpe a Brtnická před ní na židli uhýbá, pak začne s akrobacií. Visí za nohy zavěšena na zdvižené desce, na téměř kolmou plochu si sedne, položí se hlavou dolů, sedne na vrchní kraj a rozsvítí lampu nad sebou, stoupne si, zhoupne se i s deskou, drží se pouze patami… Nakonec se v přítmí houpe jen deska. Ona je pod ní. Hudba, která k tomu hraje, působí – jako ten hlas – uměle, strojově.
V části druhé už performerka vlastním hlasem říká, co zároveň činí. Že zavěšuju desku. Že je akrobatka a líbí se jí, když se deska houpe, točí a hází stíny. Že lidi někdy mají její „umělecký výzkum“ za blbost. Že ji to někdy baví a někdy ne. Že zdůvodnit, proč desku zavěšuje, je problém, neboť to není úplně racionální… Souběžně za zvuků relaxačně znějící hudby deskou ve tmě točí, zespodu se jí drží, houpe se, šplhá, usadí se nahoře, naklání se, stoupá na čtyři, pak na nohy, vyšplhá na lano, na kterém deska visí, zavěsí se na něm jako na cirkusové „šále“, stále v souladu s houpající se a točící deskou. Nakonec se spustí dolů, sestoupí na zem.
Text třetí části tvoří hlasy Brtnické podobně postižených kolegů. Hlasy žen i mužů: Že musí dělat víc věcí najednou. Že ji štve pocit, že už nemá tělo. Že pocit stabilního zázemí získal, až když nastoupil do práce v rozhlasu. Že na každou nabídku řekl ano, i když nevěděl, zda práci stihne. Že musí dělat, co nechtěla, chtěla pracovat se svým tělem, místo toho se musí věnovat úředničině a taky učí, takže nakonec nemá vůbec volno. Atd. Brtnická mezi tím na desku promítá film z přípravy: např. řezání desky. Zatímco projekce běží, ona akrobaticky ze vzduchu posouvá desku výš. Ta se pootočí, takže v projekci dobře vidíme doslova výrobní proces a akrobacii jen v přítmí tušíme.
Finále patří písni, kterou Brtnická naživo rapuje do nahrané hudby: „…jsem proces, co roste v čase, jsem proces, co mizí v mase /…/ jsem slavnost, nemravnost i mravnost, jsem flákač, klaun a vyžírka /…/ dělej.cz, makej.cz, prostě.cz, něco.cz, dělej.cz /…/ odcházení a snění, že se snad něco změní…“ Atd. Tehdy se spustí i s deskou na zádech. Tíživé krovky. Poslední slova citují Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl navzdory tomu, jak to dopadne.“ Následuje dovětek. Performerka desku opře o zem jako tabuli. Nalepí na ni pásky s hesly (motivuje mě, pomáhá mi…), pod které můžeme něco dodat. Já do kategorie „štve mě“ připsal slovo „alibismus“.
x
Následovat bude článek o Frekvenci Alžběty Tiché.
