61. MONOCIRKUS 3 – Karel Král

Alžběta Tichá a kolektiv: Frekvence, tvorba a interpretace A.Tichá, architekt technologie Jakub Mirovský, režijní spolupráce Roberto Magro, partner v dialogu Jiřina Krásová a Ondřej Holba, hudební design Simon Thierre, Jan Sedláček a Vojta Krátký, světelný design Jonatán Vnouček a Matouš Ondra, scénografie Mariana Stránská a Szilárd Boraros, rigging Jonáš Tichý, premiéra 11.2.2026 – DOX (psáno z představení uvedeného 12.2.2026 v rámci festivalu Cirkopolis)

Round table Elišky Brtnické patří jednoznačně do kategorie dokumentárního divadla, chci říct cirkusu. Frekvenci Alžběty Tiché, Brtnické souputnice i spolupracovnice (viz např. Komín https://www.karel-kral.cz/index.php/2024/08/29/43-komin/), bych asi sám od sebe k dokumentům nepřiřadil. Potom jsem ale četl, co napsala Kateřina László. Podle ní Tichá „balancuje na hranici dokumentárního zkoumání a uvěřitelné jevištní akce“ (K.László: Rozmlácený led, energetický výbuch a mrazivá koupel. Frekvence je strhující sondou do těla i technologií, Taneční aktuality, 26.2.2026). Takže ano, svého druhu dokumentární i Frekvence je. A zcela určitě je Kulatého stolu blíženec, skoro dvojče. Tvoří kontrastní i kompatibilní dvojici. Jin a Jang. Brtnická v nehotovém, „špinavém“ díle dokumentuje špinavé a špinící, politické a existenční okolnosti života, Tichá ve vypulírovaném, čistém a hotovém tvaru zkoumá za pomocí „chladných“ technologií a technik své osobní a intimní tělesné dispozice, ba i funkce. První je víc extrovert, který však ustupuje do pozadí, do stínu, druhá introvert, který se naopak dostává na světlo. Současně jsou stejné, dvě akrobatky na laně. Podobají se hrdinovi novely Itala Calvina Baron na stromě. Ten místo na pevné zemi žil ve větvích. Jinak nemohl. Ony dvě tak důsledné nejsou, jen se v lanoví cítí velmi dobře.

Frekvence, první sekvence. Bílá, silná lana v bíle vykrytém prostoru. Přítmí. Tichá v bílé košilce se spustí na podlahu. Pozornost věnuje velké kostce ledu, v níž je zamrazeno cosi rudého. Kostku hladí, ztěžka zvedne, postaví na výšku, stoupne nahoru. Nohy na ledu kloužou, tak se přidržuje jednou rukou lana a kladivem, které drží v druhé ruce, udeří do kostky, na které stojí. Prostor se rozzáří, lehká fólie kolem „stěn“ se díky ventilátoru vlní ve větru, táhlé tóny se mění v rytmus a ten v tango. Když se kostka pod údery kladiva rozpadne, roztlouká její trosky na podlaze. Klouže jak široká tak dlouhá po mokré podlaze. Pak si do ledové tříště lehne, na prsou si drží červený balíček. Ticho. Tma.

Druhá sekvence. Shora nad hlavu ležící performerky sjíždí jediná svítící žárovka. Zní tlukot srdce. I světlo pulzuje. Ona vstane. Z paže sundá pásku a položí ji na červený balíček. Ticho, plné světlo. Zapne rychlovarnou konvici, do které dala led. Zamete tříšť. Přisune stroj na popcorn, svlékne košilku. Setmí se. Když na paži znovu navlékne pásku, uslyšíme zas její srdce. Aktuální frekvenci uvádí velký, modře zářící displej vzadu na stěně.

Třetí sekvence začíná, když z balíčku vyndá rudé šaty a oblékne si je. Rudá doplní žluté světlo blikajících lamp a modrý svit konvice a displeje na stěně. V hlasitém rytmu svého srdce začne tančit. Vše bliká, rytmus se změní v hudbu, která je stále hlučnější, tanec divočejší, tep vyšší. Při tanci i šplhá a zase se spouští na zem, podobně jako stoupá a klesá tepová frekvence. Akrobacie na laně se mění i v houpání a klouzání. Krátká zklidnění střídá další divoké, erotické, výkřiky provázené pulzování těla. Dokud se tanečnice únavou nezačne motat. Dokud hudba neztichne.

Čtvrtá sekvence. Popcorn praská. Přítmí. Hudba zní relaxačně. Tichá zalije čaj, dýchá do mikrofonu. Dech se zrychluje až do hyperventilace. Jeho zvuk se násobí, prolíná i s vysokými tóny, hýkáním, výkřiky. Světlo na čas intenzivnější, z „hudby“, která teď zní jen ze záznamu, mizí rytmus a zůstávají táhlé uklidňující tóny. Ona na laně. I hlavou dolů. Na chvíli se ztratí z dohledu, a když se zase objeví, je obtočená lany, úplný kokon. Snese za zvuku dusavého rytmu až k nádobě na výrobu popcornu, která teď jediná svítí. Ochutnává. Světlo. Místo hudby dusot srdce.

Mezihra. Přestávka na popcorn. Rozdává ho i publiku.

Pátá sekvence. Tichá opět zapne displej s údajem o tepové frekvenci. Posune do popředí sud, velikou nádobu z mléčného plastu, odšroubuje víko a nahází dovnitř rozbitý led. Potom se napije čaje, svlékne rudé šaty a vsouká se dovnitř, do ledové tříště. V přítmí se spustí žárovka, prosvěcuje nádobu, takže Tichou vidíme skrčenou, ponořenou do tekutiny. Je to embryo v břiše osvětlované pulzujícím srdcem. Pak už svítí pouze měřič frekvence, která klesá. Tma. Konec.

SDÍLENÉ ODCIZENÍ Na konci Frekvence jsem vzpomněl na Samuela Becketta. Ten ve své hře nazvané Hra (The Play, 1962-3) – tedy ve hře metahře, podobně jako je metafilmem jeho film nazvaný Film (1965) – uzavírá své postavy, manželku, manžela a jeho milenku do podobných nádob, uren. Jsou v nich odděleny od sebe navzájem i od světa kolem. Zřetelně je ukázáno, že se odcizili. Napadlo mě, že uzavření v nádobě a ke všemu v ledové tříšti, odkazuje k témuž, a že důsledkem odcizení je i inklinace k sólovým performancím. Asi nás do separace zahnala už covidová klauzura, ve které jsme mentálně uvízli, byť nás v ní žádné nařízení už nedrží. Neodcizili jsme se jeden druhému, ale byli jsme jeden druhému odcizeni. Myslím, že důsledkem je i nevraživost a příbuzné, dnes vládnoucí emoce. Monodrama této doby je možná hlavně zveřejněním a tím i narušením samoty, do níž jsme byli uvrženi, tedy i pokusem se z ní vymanit.