Výtvarník Roman Týc zveřejnil dnes, 10.dubna 2026, na Facebooku příspěvek, který je kritickou reflexí současného stavu společnosti i vizí, jak se dostat z krize, jež hrozí kolapsem. Dle jeho názoru je zřejmé, že „Česko neúprosně míří k srážce s deficitem.“ A pokračuje: „stát má jen dvě cesty. Buď se bude dál bez dlouhodobé odpovědnosti zadlužovat, nebo v plné rychlosti zatáhne za ruční brzdu. Řítíme se do sociální zdi. Ti, kdo jsou u moci, to vědí a chovají se podle toho. Pud sebezáchovy velí zajistit nejdřív sebe. Proč by řešili slabé, chudé, hloupé? Proč se dělit o poslední láhev vody na poušti, když se z ní stejně všichni opravdu nenapijí?“ Jeho slova zní mým uším velmi rozumně. Jen nepíše, jak je možné, že k té srážce už dávno nedošlo. Podle webu je nyní náš státní dluh 3.530 miliard (nadpoloviční většinu mimochodem tvoří dluhy finančních institucí), což prý je v průměru EU zadlužení mírné. Čert, aby se v takových počtech vyznal. Už marxistická ekonomie z dob tzv. reálného socialismu představovala v mých očích zhola okultní nauku. Dnes, kdy zdá se i ve finančnictví vládne virtuální realita, je ekonomika možná též okultismem, jen sofistikovanějším. Když nám ale AI, která na webu operuje, tvrdí, že český státní dluh je mírný a bankrot nám akutně nehrozí, tak se nebojíme. Naopak na svém zadluženém státu vymáháme i na umění dotace. Byť je – řečeno s Týcem – to umění ekonomicky neúspěšné. Asi bychom je vymáhali, i kdybychom věděli, že ještě chvíli, a všechno půjde do pekel. Protože, a o tom jsem přesvědčený, nejsou umělci lepší, než mocní tohoto světa. Taky jsou chamtiví a suroví, taky se o láhev vody – a nemusí být ani poslední – nechtějí dělit. Bohužel. Nejsou solidární. O solidaritě a spravedlnosti mluví jen, když mají strach, že přijdou sami zkrátka. Proto je představa paralelní polis, jejíž prapor Roman Týc převzal po disidentech, nejspíš utopií, romantickým snem, který nelze realizovat. Škoda. Je to hezký sen.
PARALELNÍ POLIS DLE WIKIPEDIE
Politologicko-společenský koncept paralelní polis byl vytvořen českým disidentem a politickým myslitelem Václavem Bendou v souvislosti s hnutím Charta 77. Vedle dalších angažovaných filosofů se i Benda snažil o teoretické uchopení společenského dění v kruzích disentu – tzv. druhé kultury neboli undergroundu – které poprvé popsal v textu Paralelní polis z roku 1978. Benda si jako politolog všiml organického vznikání nové společenské struktury, která se začala rodit v uměleckých a intelektuálních kruzích jako nástroj vymanění se z totalitního komunistického režimu. Rozpoznal následující základní pilíře této nové „obce“:
- neustálé hlídání a ověřování míry občanských práv a svobod, které má stát tendenci omezovat – paralelní polis tvoří lidé, kteří se aktivně zasazují za svá práva a chrání je,
- paralelní „druhá“ kultura – underground, nezávislá kultura a různé sféry umění jsou provozovány a rozvíjeny bez povolení a podpory ze strany veřejné moci,
- paralelní školství a věda, které představují realizaci práva na svobodné vzdělávání a rozvoj vědeckého bádání (bytové semináře, různé vzdělávací spolky, akademie apod.),
- paralelní informační systém jako výraz práva na svobodné šíření informací (samizdatové vydávání tiskovin, neoficiální časopisy, sborníky apod.),
- paralelní ekonomika: „Politická moc pokládá tuto oblast za rozhodující prostředek pro svévolné ovládání občanů a současně ji co nejpřísněji reglementuje.“ Systém ekonomiky disentu byl založen na vzájemnosti a důvěře v jednotlivé osoby, tzn. jednalo se o přirozený zárodek reputačního principu a hledání směnných prostředků, které nebudou závislé na centrálně kontrolovaných měnových nástrojích,
- vytváření paralelních politických struktur a podporování jejich rozvoje. Stínové politické struktury mají být v inkubačním prostředí paralelní polis vyvíjeny do takové funkční podoby, že budou schopny nahradit vládnoucí autoritářský režim,
- paralelní zahraniční politika má být nástrojem paralelní společnosti pro stabilizaci a zakotvení hnutí v mezinárodním kontextu a hledání potenciálních materiálních i myšlenkových zdrojů.
