Na Facebooku jsem v pátek 17.4. v 10:28 zveřejnil tento fakta sdělující text:
„Je mi moc líto, ale OHROMNÉ MALIČKOSTI nebudou. Před pár dny zveřejnilo MKČR výsledky dotací, které uděluje na základě grantového řízení žadatelům, a podpora Divadla Alfred ve dvoře byla – i přes vysoké bodové hodnocení – oproti minulému roku snížena o třetinu. Divadlo se po této zprávě rozhodlo v červnu a září nehrát. Tím pádem se 13. ročník festivalu, plánovaný letos na 5.září, neskuteční. Omlouvám se zejména Haně Voříškové, Tomáši Hájkovi, Petru Niklovi s Janem Slovákem a Terénu (přesněji Robertu Smolíkovi a Veronice Vlkové), kteří už s účastí počítali, jakož i dalším zainteresovaným (např. Maximovi Turbovi).“
Ohlas byl pro mě překvapivě velký a emotivní.
O den později v 11:35 navázala – opět k mému překvapení – informace ČTK, publikovaná na Seznam Zprávy. ČTK moje slova rozšířila, uváděla např. údaje o celkovém snížení podpory živé kultury státem. Zatímco na Facebooku reagovali příznivci státem finančně podporované kultury, do mohutné diskuze na veřejné platformě se nejvíc zapojil opačný tábor, jehož základní názor lapidárně vyjádřil jeden z diskutujících hláškou (cituji tak, jak bylo psáno): „Když si na sebe nevydělají mají mazat od válu.“ Argumentační úroveň odpovídala této tezi, některé výroky byly ovšem tak „vtipné“, že neodolám a ocituji (opět i s chybami) alespoň dva z nich. 1. „Problém dotací je, že končí u pár protěžovaných umělců. To samozřejmě křiví trh. Například Svěrák v 90. létech vyžral dotace na filmy a barandovské ateliéry neměly ani na mzdy.“ 2. „Kdejakej kolotočář se základním vzděláním se dokáže uživit a velmi dobře a lidi, kterým stát zaplatil různé AMU, DAMU, HAMU a tak podobně, kteří se považují za nějakou elitu a svědomí národa, kteří skoro nikoho nezajímají a ani jejich tajtrlíkování, o kterém tvrdí, že je umění nikoho nezajímá se zarputile domáhají toho, aby stát vzal lidem peníze, které jim lidi nechtějí dát a dal je jim. Běžný občan uspořádá večírek, pozve přátele a celé to zaplatí. Umělec uspořádá festival, pozve zrovna tak přátele a chce, aby mu tu žranici, protože kvůli ničemu jinému se to nedělá, zaplatil stát. NEUVĚŘITELNÁ DRZOST RÁDOBY UMĚLCŮ!“
Protože předpokládám, že tohle budou číst hlavně ti, kteří jsou názorově na mé straně, myslím, že je citované výroky pobaví. Jen legrace to ale není. Evidentně jde totiž o hlasy těch, kteří nás nenávidí. Nevím proč. Asi proto, že jim připadáme jiní, než jsou oni. Jsme pro ně cizinci, jejichž jinakost je uráží. Podobně jako jsem já nejspíš urazil pána, který neváhal a jal se mě po zprávě ČTK bombardovat maily, jejichž „předmět“ zněl „nelžete, pane Králi makejte a nebrečte“. Posléze, když jsem opakoval, že nemá psát, když neumí číst, a že fakta nejsou lež, přidal, že jsem blbec, hlupák a nakonec, že má „ubohá argumentace je hodna intelektuála“. Tím mě ovšem potěšil. Podal mi tím i už od komunistických dob známé vysvětlení své nenávisti. Zatímco nadávky jsem mu vrátil, označení intelektuál si jako ctitel rozumu s hrdostí ponechám.
Protože ten pán svá psaníčka posílal kopií nejen do ČTK a na Ministerstvo kultury, ale z nepochopitelných důvodů i panu Macinkovi, připojil jsem speciálně pro tohoto adresáta i dvě podle mě moc povedené anekdoty Miroslava Kemela. Přidávám je i sem.
