ÚVAHA INSPIROVANÁ PERFORMATIVNÍ PROCHÁZKOU PO ZLATÝCH STEZKÁCH
Známe skutečné dějiny? Jen částečně. Spíš známe dějepis, tedy to, co o dějinách někdo napsal. A protože dějepis obvykle píší vítězové, učíme se jejich převyprávění dějin. Jestli ale bylo dřív možné relativizovat dějepis pomocí dokumentů nejrůznějšího druhu, dnes to jde hůř. Historie může být inscenovaná, jako byl zinscenovaný požár Říšského sněmu v Německu, a může být vytvářená i zhola virtuálními prostředky. V současnosti si nejsme už ani jisti tím, že záběry, které vidíme v televizním zpravodajství, zobrazují skutečnost. Třeba je stvořila umělá inteligence. A protože ověřit pravdivost je problematické, máme za pravdu hlavně to, čemu věříme.
Uvědomil jsem si to silně na malostranské performativní procházce nazvané Po zlatých stezkách. Rámuje ji letmé připomenutí historie pražského židovského obyvatelstva, při němž nechybí např. upozornění na kameny zmizelých, a malý palestinský rituál spojený s pitím kávy a vyprávěním antropologa, který z té oblasti pochází a nabízí účastníkům i palestinskou vlajku. Po procházce, při besedě u piva, jsem řekl, že stranit někomu v takovém sporu je totéž, co fandit fotbalu a že já jsem v tom případě fanoušek Izraele. Věřím víc izraelskému než palestinskému líčení skutečnosti. Dotýkají se mě totiž staletí trvající projevy nenávisti vůči Židům. Je to obří vina, kterou by se měl snažit celý svět, od Evropy po arabské země, odčinit, a ne tuto nenávist oživovat. Jenže nenávist je trendy. V souvislosti s tou nabízenou vlajkou jsem si uvědomil, že má i svou módu a že ta móda spoluvytváří i politický názor.
Nacismus by se možná nestal tak mocnou silou, kdyby mu chyběly elegantní, byť podle mě poněkud operetně strašidelné uniformy vytvořené na Hitlerovu objednávku Hugo Bossem, jakož i příbuzné symboly, lebka, blesky SS a mysteriózní svastika, kterou pro NSDAP údajně adoptoval sám Hitler. Bez té módy by možná nevznikly ani vyhlazovací tábory. I palestinští teroristé a propalestinští aktivisté mají svou módu. Ta vychází z maskování a skrývání identity. Patří k ní šátky zvané Palestina či Arafat, černé kukly i ony palestinské vlajky s barvami vodního melounu, černou, bílou, zelenou a červenou. To je dnes v našich končinách móda zcela hipsterská.
Protože vlajky byly výrazným motivem performativní procházky a protože při ní bylo s lítostí zmíněno i vyhnání Němců po druhé světové válce, napadlo mě, že i v této otázce podléháme módám a fandovství. Mnozí si asi myslíme, že ve chvíli porážky přestali Němci v nacismus věřit a vzývat ho, že tedy k jejich vysídlení nemuselo dojít. Jsem přesvědčen, že pravda je složitější a své přesvědčení opírám o historku, kterou jsem po procházce dal k dobru. Když byl po válce Čechům přidělován majetek zkonfiskovaný původnímu německému obyvatelstvu, získal můj strýček roubenku v Krkonoších. V polovině 60. let se rozhodl zbourat přilehlý seník a pod jeho podlahou našel ukrytý „poklad“: skromný porcelánový servis a legitimaci Hitlerjugend. Ti vyhnaní Němci se chtěli vrátit ke svému malému majetku a velkému snu o příslušnosti k moci, jež bude vládnout světu. I chudák s holým zadkem se cítí jako pyšný dobyvatel, je-li občanem impéria…Do jisté míry podobný pocit má člověk, který splyne s davem. Naroste. Jindy ušlápnutý je teď hrdý, jindy bojácný je teď plný odvahy. Po dobu, kdy to splynutí platí… Totéž lze samozřejmě říct i o fanoušcích. Jak si to uvědomuju, tak i koriguju své přihlášení se k fanouškovskému kotli Izraele. Budu se úsilovně snažit nebýt fandou nikoho. Lepší bude střízlivá kritičnost. A žádné fábory.
Po zlatých stezkách, koncept a realizace Lenka Dombrovská a Jan Motal, účinkuje Johana Schmidtmajerová, Fedir Kis, Yasar Abu Ghosh a také Jakub Jelínek, Dílo, premiéra 11.4.2026 (tato úvaha vznikla na základě performativní procházky z 25.4.2026)
