Sleduji drama kolem Knihovny Václava Havla a říkám si, škoda, že o tom pan prezident nemůže napsat hru. Podle mě by to bylo volné pokračování Larga desolata. Mohlo by mít ráz téměř klasické pohádky, ovšem komické, pojednávající o následovnictví a dědictví. To proto, že ani ve skutečnosti asi o nic jiného nejde než o takto motivovanou komedii. V pohádce by se zjevoval mrtvý panovník Vaněk. Byl by pojatý v autorově sebeironickém duchu coby poněkud směšné erotomanské strašidlo, které sleduje jak jeho ženy a rádcové intrikují a pikle kují jen aby urvali roli dědice a následovníka. Ale není pasivní. Tomu i onomu do toho tak říkajíc hází vidle. Ne, že by někomu fandil. Prostě ho baví, že jim ty jejich mocenské hry kazí a že to, co způsobuje, je směšná groteska. Konec pohádky by byl veselý. Na rozdíl od války o Knihovnu Václava Havla. Ta zřejmě vesele neskončí.
Pan prezident už pohádku nenapíše. Mohl by ji ale napsat S.d.Ch., třeba jako další pokračování svého Strážce památníku, hry, která v roce 2019 získala Cenu Ferdinanda Vaňka v mezinárodní soutěži (mezinárodní – tedy světové!: jestlipak o ní má tušení pan Sedláček?). Jenže, teď mě napadá, že už ji S.d.Ch. vlastně napsal. Jmenuje se Poslední evidence aneb spiritistické zakončení pravdoláskařské série – Pravda, Láska a ty druhé a vyšla v pandemických časech v SADu 6/2020.
