Davide Enia: Autoportrét (Autoritratto), interpret D.Enia, hudba Giulio Barocchieri, světla Paolo Casati, zvuk Francesco Vitaliti, koprodukce CSS Teatro stabile di innovazione del Friuli Venezia Giulia, Piccolo Teatro di Milano – Teatro d’Europa, Accademia Perduta Romagna Teatri a Spoleto Festival dei Due Mondi, premiéra 2024 (uvedeno 29.4.2026 na přehlídce Italia in scena – Itálie na scéně v Divadle Komedie)
j
Davide Enia je v jedné osobě spisovatel, herec, režisér a vyslanec italské, tedy v jeho případě hlavně sicilské, palermské kultury. Nakolik jím je, bych já, který jsem v Palermu nikdy nebyl, nepoznal, k ruce však mám v naší digitální době např. nafilmovanou procházku po palermském tržišti Ballarò, kde zaslechnu i abbanniatu, typické místní opěvování zboží, web, na němž najdu ukázky vystoupení místních vypravěčů-loutkářů, třeba v současnosti nejslavnějšího Mimma Cuticchia, a kde si poslechnu i Miserere, prosbu o smilování, nahrávku původně lidové polyfonie v provedení Giovanny Marini. K těmto inspiracím se Enia hlásí, pročež se mohou i mně podobní ignoranti s tou kulturou trošku obeznámit a rozpoznat, kde se vzaly disharmonické harmonie zpívaných sekvencí i celkový „pouliční“ energický styl, který působí lehce, aniž by byl, jak u italské divadelní kultury očekáváme, dryáčnicky komický. Díky tomu člověk taky pochopí, že Eniovo autorské divadlo jednoho herce a jeho vypravěčský a pěvecký styl nejsou jen poetika produkce zvané Autoportrét, že patří ke specifické tradici. Maně si pak uvědomí, že i ta slavná sicilská Cosa nostra je převelice tradicionalistický projev národní kultury. Kdyby světu vládli nepokrytě zločinci, jistě by ji UNESCO zařadilo na seznam světového kulturního dědictví, stejně jako do ní zahrnulo Operu dei Pupi, tedy sicilské loutkové divadlo. Nepochybuji, že jako u loutek, tak i na poli zločinu bychom též v Čechách našli vhodné nominanty pro světové kulturní dědictví: třeba naše finanční taškáře, kteří umí vytunelovat kdeco, stát nevyjímaje.
Ale zpět k Eniovu Autoportrétu. K nám se tato úspěšná produkce oceněná loni dvěma nejprestižnějšími italskými divadelními cenami – Premio Ubu za nejlepší hru a nejlepší herecký výkon – dostala díky Italskému kulturnímu institutu. Mohli jsme tedy poznat kouzlení autora a herce, kterému stačí slova, hlas a gesta, aby vytvořil před našima očima obraz Palerma přelomu 80. a 90. let. Nepotřebuje dekorace a jevištní techniku. Jen, aby nebyl sám a aby bylo jasné, že je to i herecký koncert, má k ruce kamaráda – též zpívajícího kytaristu. Svým neokázalým způsobem buduje podobně sugestivní divadelní dílo jako Robert Lepage, když čaruje s všemožnými výtvarnými a technickými prostředky v inscenaci 887: oba se ve svých autorských monodramatech vracejí do dob, kdy vyrůstali a díla obou jsou intimní a současně politická. Zpřítomňují – což činí divadelníci většinou – minulost i s ní účtují. Enia dle svých slov dokonce nabízí perspektivu ke krizi současnosti.
Eniovo vyprávění rámují dvě pro něj zlomové události. První se odehraje v roce 1982. Je mu osm let, když při cestě ze školy uvidí na ulici svého prvního zavražděného, oběť mafiánské války. Pro něj je to šokující, pro společnost banální. Takové „vraždičky“ skoro nestojí za řeč. Další zlom se odehraje o deset let později, v roce 1992, v době, kdy maturuje. Tehdy se během pár měsíců odehrají dva brutální a spektakulární atentáty, které Cosa nostra spáchá na významné představitele soudnictví a bojovníky proti mafii (Giovanni Falcone a Paolo Borsellino). Tyto vraždy – praví internet – definitivně zlomily toleranci veřejnosti a následně i politiků vůči mafii a donutily italskou vládu k masivním policejním raziím na Sicílii. Enia končí u revoluční změny v chování veřejnosti. Lidé totiž začali na protest spontánně vyvěšovat z oken a balkónů bílá prostěradla, některá čistá, jiná s hesly (např. „Palermo žádá spravedlnost“).
Pozoruhodné mi připadá, že když šéf sicilské mafie Salvatore Riina po létech strávených ve vězení umíral, nezlobil se na občany, kteří se vzbouřili, ale na justici. Ve svých posledních slovech si prý pohoršen stěžoval na naprostou diktaturu soudnictví a žádal všechny pozabíjet. Zdá se, že gangsterský mocipán hlas lidu za podstatný nepovažoval, zlobila ho zrada „kolegů“, legálních mocipánů. Enia naopak vyzdvihuje zlom v chování obyčejných lidí. Ti byli až do událostí roku 1992 apatičtí. Právě obyčejní lidé podle Enii otáčejí kola dějin. Myslím, že má pravdu. Čímž nechci říct, že je lid otáčí vždy směrem k dobru. S nemenším entuziasmem prosazuje i zlo (byť jej obvykle za zlo nemá). Někdy to, za co bojuje, ovšem dobro je. Vhodným nedávným příkladem budiž lidové bouře, které si vynutily politické změny na Slovensku po vraždě mladého páru, Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové v roce 2018. I v této vraždě měli prsty mocní mafiáni.
Ne náhodou spojuje Enia vraždy soudců, které vedly k hnutí „bílých prostěradel“, s únosem školáka Giuseppeho Di Mattea, jeho 779 dní trvajícím vězněním, vraždou a rozpuštěním v kyselině. Byl „vinen“ tím, že se jeho otec rozhodl proti mafii svědčit. Enia, který vypráví – jako zmíněný Lepage – o svém dospívání, nachází v zavražděném chlapci blížence sebe sama. Jeho líčení je syrovým popisem, jenž se – pro Eniu typicky – chvílemi mění ve formu blízkou poezii. Vkládá Matteův příběh do rámce příběhu svého, přestože se odehrál později. Totéž platí i o historii jeho profesora náboženství Dona Puglisiho, který ve svých studentech povzbuzoval odvahu mluvit o tom, co jim vadí a mírností se snažil vymýtit zlo. Toho nechal Riina zabít v roce 1993. To, že Enia vše ukotvuje ve svých školních letech, má smysl. V Autoportrétu začíná protimafiánská revoluce u dětí. Už v osmi letech Eniův spolužák a kamarád Peppe Malato, jenž slyšel výstřely a viděl ujíždět vrahy, řekne rodičům: „Je to vaše vina, že vyrůstám ve městě, kde se pod vašim balkonem zabíjej lidi, já tu nechci žít a vy mě k tomu nutíte.“ Později, v době maturity, dodá: „Máme se snad chovat jako naši rodiče a dělat jakoby nic?“ (překlad Marina Feltlová)
„Autoportrét“ – píše jedna z italských recenzentek – „je ve skutečnosti epickým příběhem generace, která se snažila zachovat důstojnost a chuť do života, a to nejen pomocí své vytrvalosti, ale také tím, že přijala odpovědnost za poznání, že zlo v každém z nás může nabýt podoby návyku na kulturní atmosféru považovanou za neotřesitelnou.“ (Silvia De March: V kaluži krve – Autoportrét Davida Enia a celé jedné generace /In una pozza di sangue – l’Autoritratto di Davide Enia, e di una generazione/, KLP, 7.4.2025, překlad DeepL) Příběh Enii a jeho generace je zvláštní, exotický, přesto podobný prožila většina z nás. Leckdo nejednou. To proto, že revolta, po níž v mládí prahne každý, nikdy nevede k definitivnímu vítězství dobra. Stejně jako zatím nikdy, ani když hlásala, že tu bude na věčné časy, nevedla k definitivnímu vítězství zla. Doufám, že se to bude týkat i dnešních italských i našich mafiánů, kteří v převleku za politiky řídí svět coby svůj mafiánský podnik.
<O inscenaci 887 Roberta Lepage jsem psal v Když se láme chleba 15 a tuto reflexi přenesl i do knihy Dokumentární divadlo (malý průvodce velkým fenoménem 21.století), NAMU, 2025.>
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND