Neaktuální vzpomínka, možná prolog k budoucím aktuálnímu komentáři k čerstvému návrhu nové kulturní politiky… Část kapitoly z „mezigeneračního rozhovoru“, který jsme vedli s Barborou Etlíkovou (vyšel pod názvem STRACH v SADu 6/2021).
Král: Kariéristi, a těmi myslím i ty, co se podlézáním snaží získat protekci (čili – jak se eufemisticky říká – lobbují), se najdou i mezi žebráky, tak proč ne mezi divadelníky. Ryba ovšem smrdí od hlavy. Docela pěkným příkladem je tzv. Státní kulturní politika. Ministerstvo kultury tu novou pro roky 2021-2025 vyvěsilo letos na podzim, se zpožděním, které oficiálně zapříčinila pandemie, ve skutečnosti laxnost úřadu. Že ministři kultury na přípravu onoho materiálu nespěchali, mělo ovšem svou logiku. Někdy v roce 2019 jsme coby výbor Českého střediska ITI měli schůzku s dvěma vysoce postavenými pracovníky ministerstva kultury, Kateřinou Kalistovou, tehdejší náměstkyní ministra kultury, a Milanem Němečkem, ředitelem Odboru umění, literatury a knihoven. Tématem bylo zhodnocení, či jak se dnes říká evaluace, Státní kulturní politiky 2015-2020. To byl celkem zajímavý materiál i proto, že k němu patřil plán uvádějící, které úkoly a do kdy má Ministerstvo kultury splnit. Problém ovšem byl v tom, že – jak ti pozvaní úředníci přiznali – valnou většinu úkolů ministerstvo neplnilo. Představoval jsem si, jak by asi dopadl jiný podnik, kdyby zanedbával své úkoly. Nejspíš by to byl skandál, po němž by následovalo potrestání viníků. Tady se nedělo nic. Ten vznešeně pojmenovaný text byl v zásadě jen cár papíru. Obávám se, že Státní kulturní politika 2021-2025 je na tom podobně. Předvádí se v módním grafickém hávu s často nabubřelými texty, které ale zjevně nikdo na tom vládním úřadu pořádně nepřečetl, takže hned na začátku úvodního slova pana ministra se objevuje nesmyslná verbální skrumáž (kus textu vsunutý tam, kde nemá být), a posléze jsou k nalezení i takové perly jako věta „Účinná péče o kulturní dědictví je účinná péče o kulturní dědictví“. Úplně slyším, že jsem šťoura a že to jsou jen drobné chybičky, ale ty chybičky ukazují, že slovo nemá na Ministerstvu kultury váhu. Výsledný materiál je, zdá se, jen součást alibistické, velkohubé sebepropagace, PR, které dnes spisují a graficky zkrášlují všichni: od těch, co žádají o granty po vládní úředníky. A protože to dělají všichni, tak to nikoho příliš nepobuřuje… Mimochodem: v roce 2019 nás ti dva ministerští úředníci požádali, ať schůzku s nimi bereme jako tajnou a pomlčíme o ní. Slíbili jsme to. Což byla chyba.
Etlíková: Smutné je, že vám v rozhovoru na tohle téma nemůžu být plnohodnotnou partnerkou, protože jsem Státní kulturní politiku nečetla.
Král: Jistě. Chápu. Ani trochu vám taky nevyčítám, že se tím nezabýváte. Mě už ta tzv. kulturní advokacie taky nebaví. Mezi divadelníky je ovšem nemalé množství činovníků, lidí z různých rad a komitétů, kteří se v takových věcech angažují. Právě u nich mám už docela dlouho, minimálně pět let dojem, že ztrácejí odvahu říkat nahlas a jasně, co si myslí. Pakliže si něco myslí. Někdy se totiž zdá, že mají jediný cíl: být s politiky zadobře, získat konexe, zatykat si s vrchností. I to lze nazvat rafinovaností, která nese ovoce. Potom se třeba pan ministr kultury s pocitem, že je milován, opravdu snaží získat pro svůj resort peníze. To je samozřejmě pádný argument pro obhajobu rafinovanosti. Přesto doufám, že člověk přímočarý může dokázat víc…
