ALenka, text a režie Martina Krátká Frejová, scéna Matěj Sýkora a Roman Mach, kostýmy M.Sýkora a Alexandra Stanková, hudba Eva Vrbková, grafika Nela Sršňová, foto Andrea Černá, hrají Lenka Šmídová, Jiří Kniha, Alexandr Stankov, Jaroslav Blažek, Eva Vrbková, Petra Mikulková a Milan Bělanský (živá hudba), Snadně na dně, premiéra 4.6.2026 (festival ARENA na divadelní lodi Tajemství)
POTRHLÁ TRYZNA
Po premiéře ALenky souboru Snadně na dně <což je pojmenování – vzhledem k obtížnosti existence nových nezávislých divadel – příhodné> mě napadlo, že smrt je nonsens. Zní to banálně, viďte? Ale pochopte: náhoda tomu chtěla, že jsem viděl inscenaci, v níž protagonistka vstupuje do říše divů Lewise Carrolla, aby se – žurnalisticky řečeno – s pomocí jeho obyvatel vyrovnala se smrtí své maminky, pouhých pět dní poté, co zemřela máma moje. Ani jsem si předem nepřečetl, o čem to divadlo má být, a tak jsem byl zaskočen tou shodou. Zaskočen a zasažen. Ivan Vyskočil by mohl říct „byl jsem ohřměn“, byť by tím – na rozdíl od Vojceva Petra Lébla, kterého těmi slovynyní ocenil– nejspíš nemyslel scénickou komplexnost mnohem skromnější inscenace. I při ní by mu mohlo být do breku. Ne snad z očekávatelného dojetí, prostě z bytí… ze směšné tragičnosti a tragické směšnosti života.
Při použití klasické terminologie by se na ALenku hodil termín Gesamtkunstwerk, jen ne nějaký monstrózní, hrozivý, wagnerovský, ale malý, tragikomický, alternativně český. Trefnější by asi bylo moravský, když mám stále na mysli Husu na provázku a režisérku Evu Tálskou, z jejíž líhně minimálně režírující autorka a hrající skladatelka vyšly. ALenka ani není dílem totálním v tom smyslu, že zcela dokonalým. Občasná malá nejistota a přepjatost, které jsem o premiéře zaznamenal, se možná objevují i v reprízách. Leč i s těmi drobnými, zanedbatelnými neduhy mě inscenace zasáhla udivující kompaktností. Přestože jde o koláž. Všechno mi v ní připadalo zcela na svém místě.
ALenka patří mezi divadla, která příběh nevyprávějí, která jím jsou. Ocitáme se v prostoru, který je hudebním salónem, dětským hřištěm, zahradou… i třeba audienčním sálem, kde Královna přijímá návštěvy a po libosti vynáší svůj oblíbený ortel smrti. Ústředním mobiliářem je klavír, na němž se objeví, aniž by věděla, kdo a kde je, Alenka, a kde pak polehává koketně odaliska, Housenka pokuřující cigáro v dlouhé špičce <u Carrolla jde o Houseňáka, jenž kouří fajfku>. Z piana, když na to přijde, taky vyraší rostliny, a je i norou, kterou prolézají tři Králíci, respektive různí, trochu už nemladí hlodavci, obrýlení chlápci v overalech spodního prádla, přes něž mají ocasatá „saka“ fraků a jejichž zvířecí identitu prozradí ušiska trčící z pokrývek hlav. Ti se proměňují i na komáry nebo kytky. Stačí, když si nasadí průsvitná křídla či okvětí límečky. Podobně se dětská štokrlátka, na nichž ta zvěř sedává, stanou „chodníkem“, po kterém Alenka vyráží na průzkum. Každý, i ona, je tu totiž potrhlý a potrhlé je i to, že v jediném tónu komorního A všichni zaslechnou hudbu, jež, když se skutečně ozve, zní jak muzika k filmové němé grotesce. Pochází však ze Slz nože Bohuslava Martinů, což vím díky mailu od představitelky titulní role. Díky dalším informacím, které jsem si ze zvědavosti vyhledal, vím i, že děj citované opery je příhodná, potrhlá a morbidní divočina.
Divák, i když mu nikdo nenapovídá, to možná v hudbě pozná, přestože muzika neartikuluje – na rozdíl od slov – sdělení jednoznačně. Její předností je transparentnost umožňující vyjadřovat souběžně i protikladné emoce – např. komičnost s vážností – a tím i protikladný smysl-nesmysl, rozuměj nonsens. <Podobně ambivalentní bývají někdy v operách tzv. ansámbly, kde zpěváci souběžně prezentují různá sdělení a pocity.> Transparentnost je v ALence autorsko-režijním principem, který v první řadě odráží i podvojnost, splývání dcery s matkou, živé s mrtvou. Propagační text říká, že nás operní pěvkyně Lenka Šmídová (15.12.1961 – 27.5.2022) čeká za zrcadlem, jenže přítomná je svým hlasem, který slyšíme z nahrávek, hlasem, jehož barvu dcera – též školená zpěvačka a též Lenka – zdědila, může tedy nahrávku zdvojovat svým živým zpěvem. Jako splývá hlas matky a dcery nebo hudba z nahrávky s hudbou hranou živě (cello), splývá i leccos jiného. Třeba vzpomínky na mámu, její evokace, a slova Carrollova. Pro inscenaci jak kdyby vznikla hudba Vrbkové i hudba citovaná (Mascagni, Donizetti, Delibes… i matčina oblíbená ABBA). Vlastně i rozverná ironie Housenky, stařecká mrzutost Květin či nadutá zuřivost Královny splývají s dětskou zvědavostí Alenky, která má pocit, že „já nejsme já“, která se mění, zmenšuje a roste, byť v našich očích zůstává stále stejná.
Stejně splynou i kontrasty a protiklady. Dokonce mámin oblíbený med, jehož je plný klavír, s hovnem, do kterého máma šlápne zrovna, když jde na vysokých podpatcích. Tak ji to rozesměje, že si načurá do kalhot. Nerozhodí ji to, protože jejím mnohokrát připomenutým krédem je „hlavně se z toho neposrat“. Směšnost vždy uzemní lyriku a jiné nepatřičnosti, i sentimentální slzy a nakonec též smrt, k níž všichni míříme. Podobné je to s těmi hádankami, na které v říši divů dojde. Nemáme mařit čas těmi, na které neznáme odpověď, neboť s časem si můžeme hrát i zastavit ho (to pak zvířata komicky strnou v pohybu, leč pouze na chvilku). Nikdo nemá čas mařit, za to jde hlava dolů, čas naopak maří všechno živé, „zajíce, housenky, kloboučníky“. Když dojde na ten pláč, je slz, které doslova prší, tolik, že by se v nich dalo utopit. Nachytané do hrnců se však změní na ceny pro vítěze kandidátního závodu. Protože jsou vítězi všichni, odnese si každý svůj hrnec slz. Podobně se každý může dostat i za zrcadlo, které oslnivě zazáří, když se zvedne křídlo klavíru. Tehdy housenka proměněná v motýla zve Alenku k sobě, do svého zrcadlového domu, kde se potrhle stýká a překrývá tady a tam, život a smrt, radost a smutek.
* Myslel jsem, že je doba prázdnin a není důvod spěchat. Tudíž se mi stalo, že než jsem článek o ALence dopsal, uběhlo příliš času a já se nyní, na sklonku srpna dovídám, že tři na září připravené reprízy mají být poslední. Což je velká škoda. Teď mohu jen doufat, že se přeci jen najde instituce, nějaká Archa či Alfred, která vezme tu produkci pod křídla, umožní další reprízování, a já se nebudu muset trápit pocitem, že jsem měl – když nedokážu nic lepšího – psát rychleji. Třeba by mé slovo mělo váhu a v kandidátním závodě, který mezi sebou svádějí nezávislá divadla ve snaze získat podporu, by tak snadně ALenka na dně nebyla.
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND