Wolf (Vlk), vytvořeno Yaronem Lifschitzem a souborem Circa Ensemble, režie a scénografie Y.Lifschitz, zvukový design Ori Lichtik, světelný design Alex Berlage, kostýmy Libby McDonnell, sestava v představení Jon Bonaventura, Holly-Rose Boyer, Helga Ehrenbusch, Chelsea Hall, Sam Letch, Caroline Bertorello, Daniel O’Brien, Scott Grove, Christina Zauner a Zachery Stephens, Circa (Austrálie), premiéra 20.8.2024 – Chamäleon Berlin (psáno z představení uvedeného 12.8.2026 na festivalu Letní Letná)
ÚŽAS A STRACH
Zatímco se diváci usazují běží v projekci smyčka ze starých animovaných Červených Karkulek. Pak se na prázdné, svícením kolorované scéně se sníženým horizontem objeví první vlci. Tedy vlci? Je to desítka mužů a žen v černo-béžových trikotech, jejichž kresba zvýrazňuje tělesné tvary. Dokonce jsem měl klamný dojem, že světlejší část není pleťová jen barvou, že v těch partiích látka prosvítá. Postavy působí dravě, vlky v nich však uvědomíme leda občas. Hlavně, když v útočné póze cení zuby. Anebo když kráčí coby zvíře po čtyřech vysoko ve vzduchu, přičemž každý úd do pohybu uvádí jeden člověk z kvarteta, na nichž vlk stojí. Tehdy jsem měl i dojem, že něco takového vidím poprvé. Myslím, že jsem ještě neviděl ani siláka, který zvedá najednou šest svých parťáků, ani z těl sestavené schody či vzdušné mosty, natož lidskou věž, kde se postava nahoře podobá figurce z orloje, otáčející se pomalými krůčky kolem hlavy své podstavy. Ale kdo ví? Moje žena, která cirkus nerada, míní, že už jsem v tom žánru viděl všechno. Opakovaně namítám, že jsem stále překvapován. Vyloučit ovšem nemůžu, že mě znovu překvapuje to, co jsem zapomněl. Mohl bych klidně žasnout jako ten pán, který se taky ptal, co je to za techniku, která umožňuje, aby silák zvedal do vzduchu kolegyni jen rukou zapřenou o patro její otevřené pusy. Vím, že tohle už bylo v Beyond, v produkci z roku 2013, se kterou byla Circa v Praze před deseti lety. Vím to, protože jsem o tom napsal. Teď jsem si zážitek čtením oživil (Za zrcadlem, SAD 5/2016). Ani tenkrát mě na mysl nepřišlo ptát se na techniku onoho vražedného zvedání. Nejspíš mám podobné „triky“ za samozřejmost cirkusového umění. Asi jsem těch zázračných čísel zažil moc, pročež už málo žasnu a skoro se o ty v cirku nebojím. Uvědomil jsem si to právě u Vlka. Dokonce mě napadlo, že to byl záměr a my v publiku máme pocítit vlčí fascinaci krásným, smrtelným nebezpečím.
Zřejmě to nenapadlo pouze mě. Wolf, píše David Cunningham v British Theatre Guide, „není uklidňující představení, neboť nelze přehlédnout fyzické riziko, které s sebou nese. Nejsou zde žádné záchranné sítě a možnost nehody je jasně demonstrována tím, že jeden z účinkujících letí vzduchem a hlasitě dopadne na záda. Aby bylo zcela jisté, že tento moment neunikne pozornosti, je tento kousek zopakován a on tentokrát spadne na břicho.“
JÍZDA SMEČKY
Propagace nelže a Vlk souboru Cirka je opravdu půldruhé hodiny trvající „akrobatická jízda, z níž se tají dech“. Možná přesnější je jízda tanečně-akrobatická, protože taneční je to choreografií permanentně pulzujících těl, tepajících v rytmu též neutuchající a kompaktní hudby. Ucelený tvar, v němž se variují akrobatické skoky, lety, lidské věže a další ukázky siláctví či umění rovnováhy, vybočuje z obvyklé novocirkusové klipovitosti. Desítka aktérstva <já ten pitvorný unisex tvar podstatných jmen začínám milovat> sice není na scéně neustále kompletní, jednotlivci si tedy mohou oddechnout, přesto jsem postupem času s obavami vyhlížel, kdy se kdo vyčerpán skácí. Že se tak nestalo považuji skoro za zázrak. Když připočtu, že soubor má jen v Praze na programu 17 představení v téměř nepřerušované řadě, a že je zvyklý hrát i dvě denně, tak je to zázrak úplný. Já v tom svém navíc zaznamenal toliko jedno lehounké zachvění při doskoku, jinak byli všichni i v nejdivočejších pohybových kreacích pevní jak skály. Či tělocvičné nářadí, o němž psal již zmíněný David Cunnigham: „Vzhledem k absenci veškerých rekvizit, s výjimkou lan a kladek, využívají účinkující jeden druhého coby náčiní. Účinkující se vymršťují do vzduchu odrazem od hrudníku kolegy nebo vytvářejí skupinové formace tím, že šplhají po tělech ostatních.“
Přiznat se ale musím, že mě při sledování té úchvatné produkce v jednu chvíli podvratně napadlo, že taková přehlídka síly a energie lidí změněných téměř na živé a poněkud – vždyť to jsou vlci – nebezpečné stroje, by se mohl líbit diktátorským ideologům, nacistům, komunistům. Jsem však nejspíš sám, kterému něco takového blesklo hlavou. Při festivalové besedě kupodivu nebyla řeč o něčem takovém, ani o tanečním charakteru inscenace, ani o fyzické náročnosti. Nejnáročnější prý bylo převtělování do vlčí identity. Adrenalin, který vystupování s Cirkou nepochybně přináší, je asi životabudič. Pročež je normálka i orientace v otevřeném prostoru při neuvěřitelných otáčkách vzdušné piruety. Jedné z aktérek stačí k orientaci červené světýlko zářící za hledištěm, druhá nepotřebuje ani to.
…REPETE
Učarovat dovede Circa nejen obdivuhodnou silou, energií, přesností, akrobatickými, gymnastickými a tanečními schopnostmi. Okouzluje i erotičností a pobaví komičností. Dva se např. obejmou a třetí se mezi ně horem dolem snaží vklínit. To je i jedno z čísel, které se ve variantách, repetitivně opakuje. Repetitivní stavba, jež některé kritiky znudila, mně nevadila. Jsem na ní z hudby i ze života zvyklý. Stejně tak mně nevadilo, že inscenace není divadelní, že se i abstraktností blíží spíš modernímu tanci. Tanci, který je v tomto případě i sledem atrakcí vzbuzujících slyšitelné reakce diváků. Byť ne všech. Kritici – naši i zahraniční – byli občas jiného mínění. Pro Vladimíra Mikulku (Nadivadlo) byli „australští vlci jako celek poněkud úmorní“, Janě Machalické (Divadelní noviny) se najednou celý tvar jevil „trochu vyprázdněný“ a Kat Borrowdale (The Circus Digries) měla samu repetitivnost za závadu. A já přemýšlím, zda ty výtky bleskly hlavou i neprofesionálním divákům, když byli slyšitelně a viditelně tak nadšení. Milan Lukeš definoval kritika i tak, že je to člověk, který nezdravě často chodí do divadla. Něco na tom je. Náš kritický rozhled a nadhled je zřejmě přednost i omezení. Což se pochopitelně týká i mě, přestože u Vlka jsem na straně nadšených, nekritických diváků.
<Apropos vlci: Je zajímavé, že Circa projevuje silný vztah ke zvířatům a dravcům často. Produkce, která byla na programu Letní Letné před deseti lety se původně jmenovala Beyond the Beasts, tedy Za hranicí šelem, a v portfoliu soboru jsou i tituly Carnival of the Animals – Karneval zvířat, Landscape with Monsters – Krajina s monstry, Leviathan či verze Labutího jezera uváděná pod názvem Duck Pond – Kachní rybník.>
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND