Hourvari (Vřava), námět, režie, světelný design Marie Molliens, choreografická spolupráce Milan Herich, asistenti režie Robin Auneau a Fanny Molliens, umělečtí spolupracovníci Aline Reviriaud, Sarah Anstett a Jacques Allaire, kostýmy Solenne Capmas, konstrukce scény Agatha Rose a Gaëtan Dubriont, zvukový design Fabrice Laureau, asistent světelného designu Théau Meyer, konzultant pro extrémní cirkusové prvky Guy Périlhou, účinkují R.Auneau, Eve Bigel, Camille Judic, Marie Molliens, Achille a Orphée Molliens, Joséphine Terme, Seppe Van Looveren, Tiemen Praats, Niels Mertens, Benoit Segui a Claire Mevel, Compagnie Rasposo (Francie), premiéra 2.11.2024 (psáno z představení uvedeného 27.8.2026 na festivalu Letní Letná)
ŠARIVARI A JINÉ MANIPULACE
Řeknu to rovnou: Jestli jsem byl z někoho ze zahraničních hostů letošní Letní Letné rozladěný, tak to bylo Compagnie Rasposo a jejich Hourvari.
Název produkce lze překládat různě (mně se líbí zvukově blízká Vřava), a jeho synonymem je výraz charivari, rozuměj šarivari, tedy slovo používané – jak napsala Marie-Céline Nivière loni v Coups d´Oeil – pro zmatek vyvolaný pronásledovanou zvěří i pro označení hromadného a hlučně křiklavého úvodu či závěru cirkusového představení. Chápal bych, kdyby právě v tom duchu vše začalo, jenže soubor zvolil entrée o třech fázích úmorného trčení diváků: nejprve za plotem, pak u vchodu do stanu a potom na prahu vlastního hlediště. Desítky minut trvalo, než jsme si mohli sednout. „Zábavy“ přitom bylo pomálu, pakliže jsme nenašli zalíbení v pro mě nekonečném a infantilním poučování, že Guignol je něco jako Kašpárek či Hurvínek, a že ve vztahu loutky s vodičem je někdo z nich manipulátor. Který z těch dvou to je, je prý maličko nejisté. Mně za to přišlo jisté, že obětí manipulace jsem já. A nelíbilo se mi to.
Vím, že nás bylo takových víc. Postupně ale šla většina publika produkci na ruku, a to až k závěrečnému standing ovation. I já zatleskal ve stoje. Dílem ze zbabělosti, protože mi bylo blbé zůstat v první řadě sedět, dílem z přesvědčení, že zejména akrobatické výkony si to zaslouží. Rozladěnost v průběhu představení ustoupila a zůstaly rozpaky, a to hlavně z nejistoty, co tím chtěl básník říci. Tedy básnířka, hlavní autorka a direttore této cirkusové trupy, provazochodkyně Marie Moliens. Mé rozpaky byly hlubší než před 11 lety, kdy jsem se věnoval stejnému rodinnému souboru a jeho tehdy na Letní Letné hostující produkci Morsure (Rodina je pěkný cirkus a naopak, SAD 6/2015). Už tenkrát však zůstal naznačovaný příběh nejasný.
Je myslím typické, že tvůrci nového cirkusu narážejí na meze nonverbálnosti. Vyprávět beze slov a být přitom pregnantní je víc než obtížné. Spíš se daří dosáhnout divadelních kvalit vytvořením působivé metafory. A lepší než chaotický pokus o divadlo, je podle mě i tzv. nový cirkus postaru, tedy ten, který restauruje cirkus jako starožitnost. Ta se dnes stává divadlem skoro automaticky.
SPOLEK PIMPRLOVÝCH ROŠŤÁKŮ
V případě Hourvari nelze ovšem chaotičnost inscenaci jednoduše vyčítat, když je chaotická vědomě.
Chaos je opak spořádanosti. Libují si v něm kluci a rošťáci všeho druhu. Jeho vzorem je zde Guignol, maňásek, který se změnil v člověka, temného a zubatě se usmívajícího chlapíka s cůpkem čouhajícím zpod černé čepice. Vypadá nebezpečně a ne vesele. A není v tom sám. Sekundují mu např. dvě postavy v sukních a šátcích, s maskami černých ježibab a s kravskými zvonci na zádech a na kotnících. Přesně takové najdeme i mezi českými maškarami, kde tyhle černé baby prý představují – světe div se – šeredné, ženaté muže. Na scéně je doplňují další figury. Některé čertovsky strašidelné, mezi něž patří i duo současných sekuriťáků, novodobých Škrholů, kteří se snaží v binci panujícím na scéně, udržet pořádek, dokud sami nepropadnou opaku. Jiné jsou bílé a slabounké, oživlé marionety Pierotů, chci říct Kolombín. Ty si co chvíli potřebují šlehnout z velké kyslíkové bomby. Z pimprlově omalovaných kluků v kraťasech a papírových čepicích, dětí paní domu, se ten menší objeví i na kolobrndě. Úplný Hurvajs. Prim hraje ale starší z nich, Guignolův brach, který řádí skoro neustále. Je to rošťák s tváří smutného, malého ďábla. Nevím, nakolik je to on a nakolik jeho maska. Matka Marie své syny občas umravňuje a posílá do škamen ke školním sešitům. Marně. Sama je přivede k riskování při chůzi na provaze. Chaos láká a zkáza nakonec nevadí nikomu… Škoda jen, že postavy jsou solitéři, že se mezi nimi nic neodehrává. Anaïs Heluin byla ve svém soudu ještě kritičtejší, než jsem já, když loni v La Terasse uvedla, že „množství více či méně rozpoznatelných postav a prolínání motivů nejrůznějšího charakteru paralyzují myšlení, místo aby ho podněcovalo“.
<Zvuková podobnost láká k nápadu, že možná i jméno Hurvínek je odvozeno od francouzského hourvari. Prý by to však byla mylná interpretace, neboť Hurvínek podle tzv. seriózní legendy vznikl ze zvolání „Hurá do vínku!“, podle legendy vulgární – která zní věrohodněji – z označení Kurvínek.>
VŘAVA PŘED ZKÁZOU SVĚTA
V jedné povedené scéně se zlobivá malá klaunka nedá odradit a co chce zkusit, to učiní. Dá prsty do zásuvky, načež je proměněna v koně. Podobně anarchisticky vyhlíží scéna, kdy klaun zapálí židli a od ní své boty. Destrukce je obvykle silnější než eklektickou muzikou podpořené demonstrace různých akrobacií, stepování, či třeba výstupu s kruhy hula hop. Nakonec vše „exploduje“ v závěrečném bourání divadla. Strženy jsou girlandy s červenými a bílými žárovkami i masky z tváří a v ukázkovém šarivari je z rozebraného pódia pro kapelu sestavena cirkusová houpačka (teeterboard), z níž pak do závratných výšek létají a zpět padají i dosud spořádaní sekuriťáci. A já…? Sedím na kraji a s hrůzou sleduji nad sebou jejich let s pocitem, že stačí malé vychýlení a mám je na hlavě. Prostě hrůza. Jenže váhám: třeba bylo vyvolání pocitu hrůzy záměrné. Julie Cadihac přeci psala loni v La Grande Parade, v článku věnovanému Vřavě, o konci světa i o znepokojivé a nakažlivé euforii, s níž se oddáváme totální destrukci, o pochmurné náladě i o radostném pohrdání. Zní to přehnaně, a přesto souhlasím. Milan Lukeš nebyl sám, kdo věřil, že každé divadelní představení – a ať tvůrce chce či nechce – vypovídá o své době. Doba, o které vypovídá Hourvari, není nejveselejší. Dílo vznikalo za pandemie covidu, v čase lockdownu, restrikcí, a provozováno je v éře hrozící geopolitické a klimatické zkázy. Žádná sranda.
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND