Pandax, režie Nicole Lagarde a Cirque La Compagnie, artisté Zackary Arnaud, Baptiste Clerc, Boris Fodella, Charlie Mach a Nicolas Provot, hudba / zvuková kompozice Seraina De Block, Astrid Creve a Ondine Cantineau, světelný design Clément Fodella, zvukový design Marjolaine Carme, scénografie a stavba scény Antoine Mach, kostýmy Clarisse Baudinière, akrobatický kouč André St. Jean, produkce Sébastien Lhommeau, Cirque La Compagnie (Francie), premiéra 22.4.2023 (psáno z představení uvedeného 16.8.2026 na festivalu Letní Letná)
DĚSIVÉ A JINÉ ATRAKCE
Vybavilo se mi, že jsem dřív než při Vřavě souboru Rasposo zažil obavy z cirkusových skákačů, co mi mohou spadnout na hlavu. Jen jsem si nemohl vzpomenout kde. Až se zpožděním jsem si uvědomil, že to bylo před pěti lety při představení L’avis Bidon souboru Cirque La Compagnie. Tehdy jsem si taky sednul špatně. Při Pandax stejných kumpánů už jsem tuhle chybu neudělal. Měl jsem odstup, a nehrozilo mi ani co divákům v první řadě, že je srazí těsně kolem projíždějící auto. Kdybych v té první řadě byl, děsil bych se zcela jistě. A nejednou, protože se tím autem kolem diváků jezdilo mockrát.
To auto je i titulní. V notně pomláceném voze Fiat Panda veze pět bratrů pohřbít popel svého otce. PR produkce sice neříká pravdu, tvrdí-li, že tenhle „road trip“ nemá obdoby, jde naopak o námět hojně frekventovaný ve filmu i na divadle (např. Výlet Alice Nellis a Rozptýlení Igora Chmely). V cirkusu to ovšem možná neobvyklé je. Každopádně je cestování s pohřební urnou úspěšnou zápletkou, která je interesantní, kuriozní, a na niž lze – což je pro nový cirkus zvláště výhodné – navěšovat nejrůznější scény a čísla. Jako zde.
„Nářadím“ pro akrobacie je zprvu samo auto. Zcela bez skel, s otcovou urnou upoutanou ke střeše, krouží kolem centrálního sloupu a pozůstalí mladíci z něj za jízdy vystupuji a zas okny a jinými otvory nastupují, na dveřích venku vlají, vyskočí i na sloup a seskočí zpět do auta, perou se, přetahují na střeše auta, kde taky stoupají jeden druhému na ramena… Tohle klukovské řádění přeruší nejprve postava s hlavou srnce, která přeběhne přes auto (nebo se s ním srazí?), a procházení poutníků s petrolejkami a čelovkami temným lesem. Dojde i na scény skoro taneční, např. zvláště pěknou s pétanquovými koulemi za doprovodu neméně pěkné lidové hudby…
Hudební složka tvoří pandán k cirkusové akrobacii. Zatímco cirkus má na starosti zmíněná pětice mladíků, hudbu obstarává ženské trio. Jemnost proti agresi. Hezky o té hudbě napsala Hadrian Halter loni v l´Atelier Critique: „Hudební doprovod v podání Serainy De Block, Ondine Cantineau a Astrid Creve je překvapivý, a přesto s představením dokonale ladí. Kolísá mezi tradiční venkovskou hudbou, interpretovanou na typické cirkusové nástroje (trubka, suzafon či klávesy se zvukem připomínajícím pouťové varhany), a vokálními pasážemi evokujícími korsické polyfonní zpěvy.“
Ale zpět k ději, k jevištním událostem, které ho simulují. Auto vystřídá motorka, na které jede naráz i kompletní kvintet akrobatů, dojde k akrobacii na sloupu, k balancování na volném žebříku, na teeterboard i na vrhání nožů do plakátu s dávným, starocirkusácky malovaným portrét pohřbívaného tatínka, též mistra v umění napichování… Je to perfektní, jen jsem měl dojem, že aktéři ve snaze předvést všechno, co umí, neví, kdy skončit. Ulevilo se mi tedy, když dojeli do cíle. Tehdy zablikal nápis RIP na vztyčeném náhrobním kameni a z urny se zablesklo. Samozřejmě, že i tentokrát došlo na ovace. Moje nevyjímaje. Učinil jsem tak, i když jsem uondaný a občas i nerudný pamětník, který znovu vidí, co někde viděl dřív.
Týká se to i čísla na sloupu, po němž leze akrobat jak moucha, což nadšené publikum na Letné kvitovalo pěkně hlasitě. Žaslo dnes, já žasl nad stejným akrobatickým uměním už v devadesátých letech při vystoupeních Que-Cir-Que. <V Hamburku, v Salcburku a několikrát v roce 1999 u nás, když přijeli na naše pozvání do Prahy a Plzně.> I pro mě šlo o pasáž, s níž mám spojen nejintenzivnější zážitek z Pandax. To vyšplhala na sloup celá pětice, načež mladíkovi nahoře prskla pod prsty žárovka a on sjel mátožně dolů. Vypadalo to opravdu na ránu elektrickým proudem a lampa, která zahořela plamenem, vyděsila nejen chlapečka v mém sousedství. I já se ulekl. Přestože vím, že vyvolat strach je velká meta starého i nového cirkusu.
MELANCHOLIE A STRACH
Émilie Ade v předloňské Zone Critique napsala, že z příběhu, jehož výchozím bodem je smutek v rodině, „vytváří Cirque La Compagnie úžasný lék na melancholii“. Má pravdu. Strach, který produkce vyvolává, je něco jiného. Je to strach divadelní, zástupný, nahrazující či zastírající strach skutečný. Jinak řečeno: podávaný lék melancholii snad zažene, leč bolest a hrůzu ze smrti ne.
Stále se mi vybavuje Cirkus Humberto. Bassův román z roku 1941 nebyl patolízalský, patří ale do proudu českého protektorátního romantismu. Vedle dobové filmové Babičky (1940) a tehdejších filmových komedií. Ty nabízely, a jejich nehynoucí popularita naznačuje, že stále nabízejí, únik před realitou. Vybavuje se mi to, protože současný nový cirkus je v jádru též romantický. Strach, který artisti vyvolávají, musí být překonán a podpořen povznášejícím pocitem z neuvěřitelných výkonů. Což si i dnešní publikum žádá.
Dávno tomu, na konci minulého století, jsme v redakci časopisu Svět a divadlo přemýšleli, co je obavou současníka. Vyšlo nám, že strach o existenci: o pracovní a společenské postavení, o peníze, zdraví… Třeba to stále platí. Pouze těch strachů je nejspíš víc: z války, z diktátorů i z migrantů, z pandemie i z nějaké přírodní nebo civilizační katastrofy. Máme tedy víc důvodů utéci se ke strachu zástupnému, řešit co nás nepálí, něco vzdáleného, o čem nemáme k dispozici moc relevantních informací, o to víc však legend. K tahání sama sebe za nos máme prostředků, až to hezké není. A teď ke všemu i „léčivý“ cirkus…
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND