Michael Zandl, David Eisele, Kolja Huneck: Sawdust Symphony / Symfonie pilin, autoři a interpreti Michael Zandl, David Eisele a Kolja Huneck, umělecká spolupráce Lucho Smit a Darragh McLoughlin, zvukový design Juliano Abramovay a Lasse Munk, světelný design Sanne Rosbag, výprava a speciální efekty Philipp Dünnwald a Michael Zandl, technika Roland Kumpl, Stephan Kalod, Casper van Overschee, Cecilia Rosso a Batist Van Baekel, produkce Korzo (Mirjam Zwanenburg), Michael Zandl | David Eisele | Kolja Huneck (Rakousko-Německo), premiéra 24. a 25.09.2021 (psáno z představení uvedeného 14.8.2026 na festivalu Letní Letná)
JEDEN NADŠENÝ, DRUHÝ ZNECHUCENÝ, TŘETÍ…
Jestli jsem dosud zmiňoval hlavně nadšení diváků, při mém představení Symfonie pilin se našli i diváci, kteří znechuceně odešli. Stihla je nejspíš nevolnost, kterou se projevil jejich estetický útlocit. Maně jsem si vzpomněl na Václava Klause, který podobně zareagoval před třiceti lety při pražském hostování Burgtheatru s inscenací Ritter, Dene, Voss. Nesnesl pohled na to, jak se Gerd Voss cpe žloutkovými věnečky, až mu ta nažvýkaná hmota teče z pusy. Musel odejít. Nevím, co by udělal, viděl-li by chlapíka, který chce slepit několik dřevěných komponentů, ale s tekutě slizkým lepidlem se potýká tak nešťastně, že je jím sám celý umatlaný, ba i z úst mu ta melasa teče. To by asi žádal zákaz oné „odporné“ produkce. A kdo ví: třeba by se podle vzoru své plánované demonstrace proti stavbě neméně „odporné“ Kaplického knihovny, tedy blobu, na protest přivázal ke stanovému kolíku.
Možná máte pocit, že teď cirkusové představení reflektuji v trochu příliš širokých a rozpustilých souvislostech. Jenže jinak to nejde. Kdybychom k tomu, co vidíme, nekladli přes pauzák své vzpomínky na to, co jsme zažili, viděli, o čem jsme už dřív slyšeli či četli, nerozuměli bychom sobě ani druhým. Samozřejmě jsou souvislosti evidentnější. Např. ta, která stále odváděla mou pozornost od sledování oné Symfonie. Mám na mysli dokonalou anarchistickou oslavu krásné pracovní destrukce v inscenaci Work, s kterou před čtyřmi lety vystoupila na festivalu Cirkopolis Compagnie Claudio Stellato <viz článek č. 2 blogu Když se láme chleba a příloha č.10 knihy Dokumentární divadlo, kapitola věnovaná rekonstrukci pracovních dovedností>. I tam byli cirkusáci spíš dělníky nebo řemeslníky, i tam byli celí buď od pilin nebo od zjevně lepkavé hmoty, i tam realita pracovní činnosti prolínala s nonsensovou maškarádou. Nebýt zážitku ze Stellatovy Práce, byl bych Symfonií asi úplně unesen. Takhle jsem maličko rezervovaný.
V PILNÉ PRÁCI
Na prkna pódia vstoupí postupně tři chlápci, každý s plastovou přepravkou. Nesou si různé kusy nařezaných či nasekaných prkýnek a špalků. Zní árie z nahrávky. První (Michael Zandl) stlouká dřevo hřebíky, druhý (David Eisele) je přišroubovává, třetí (Kolja Huneck) lepí. Vypadá to na soutěž, kdo první vyrobí stoličku. Ta zbitá hřebíky je nejúhlednější, ale nedrží stejně dobře jako druhá, která je divná, něco mezi houpacím koněm a lehátkem. Lepená dopadá nejhůř. Pěkná není a rozpadá se. První dva své dílo konstruují, třetímu to nejde a je – třeba proto, že mu to nejde – spíš destruktor. Cosi negativisticky brblá, mizí propadlem v pekle podpalubí a vynořuje se zpět stále upatlanější. Jeho doménou je patafyzika. Coby cirkusový sebevrah balancuje na zápěstí postaveným, ošklivě zubatým kotoučem pily a než skončí celý od hoblin, a i se jimi vycpe, udělá stojku v kbelíku s lepidlem, do nějž se pomalu propadá, až v něm zcela zmizí <a mně se vybavila říkanka Emanuela Frynty o chamtivém panu Šatrovi, co kvůli korunce skočil hlavou do hrnce>.
Nakonec ovšem jsou patafyziky všichni.
První se snaží zatlouct hřebíky, které vylézají z podlahy. Jde mu to bídně. Hřebíky mizí a znovu se objevují, tančí a on marně buší stále větším množstvím kladívek. Také s nimi žongluje a zkouší to i s kladívkem na dlouhé, pružící tyči, zase marně. S kladívkem v ruce i balancuje na kutálejícím se špalíku, do kterého se za jízdy pokouší hřebík zatlouct, dokud nespadne do díry. Když vyleze, má špalek místo hlavy a stále, teď naslepo, do něj zatlouká hřeb.
Druhý, ten nejšikovnější, je i nejlépe vybavený. Zpod podlahy na světlo vynese soustruh a sadu dlátek, s jejich pomocí vyrobí vlčka, toho roztočí a pak na jeho špičce sestaví z dřevěných kotoučů káču obří, kterou uvede do chodu pomocí motorové pily… Ani jeho však nemine osud nesmyslného stroje. Sám se točí mezi kupkami hoblin, které se vyřinuly z podlahy. Je z něj v káču proměněný člověk.
VIRUS KARANTÉNY A LÉČBA HROU
Symfonie pilin vznikla v době covidové pandemie. Možná i proto v ní každý ze tří protagonistů působí – řečeno slovy Veroniky Štefanové v podcastu Záhledy – jako solitér. Připomínali mi děti, které sotva opustily pokojíček, kde si mohly hrát po dobu karantény, a teď se na hřišti opatrně socializují. Ještě si nehrají spolu, hrají si vedle sebe. Ale baví je to. Až se od hry posunou ke spoluhře <ano, záměrně se vracím k Ivanu Vyskočilovi a jeho terminologii>, dostane se asi na vyšší úroveň i spoluhra s diváky. Už se těším.
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND