Henri Pourrat, Lucie Trmíková: Tohle se stalo!, překlad Jiří Reynek, režie a scéna Jan Nebeský, výtvarná performance Igor Korpaczewski, kostýmy Anna Havelková, hudba Jan Šikl, hrají David Prachař, Lucie Trmíková, Denisa Barešová a Tomáš Havlínek, Divadelní spolek JEDL, premiéra 7. 2. 2026 (psáno z představení uvedeného 10.9.2026 na mzinárodním festivalu Divadlo)
STORYTELLING
Jsem ročník 1953, mírový vysloužilec, leč z generace, která dětství prožila ve válečných vzpomínkách. Pochopitelně, že ne vlastních. Ve vzpomínkách rodičů a prarodičů. U nás, v třígeneračním bytě na Smíchově bylo za mého raného dětství zdrojem zábavy jen prvorepublikové gramorádio Grundig. Jenže to se nacházelo daleko od společenského centra, kterým byla kuchyně. Tam se v mém předškolním věku odehrával hlavní rodinný život, s vařením, vyprávěním a mými „koncerty“, kdy jsem stál na stole coby jevišti a předváděl se. Jinak jsem byl posluchačem příběhů vesměs z nedávné, protektorátní minulosti: o sabotážích, o povstání, o Vlasovcích… Stále mám dojem, že to nebylo pouze vyprávění, že jsem něco – hlavně bombardování – skutečně zažil.
Jan Nebeský, též ročník 1953, má nejspíš podobné zkušenosti. Třeba mu – nejen mně – přijde trochu legrační, že se z vyprávění, jednoho z prazákladů divadla, v tomhle století stala „nová“, módní forma scénického umění zvaná po anglicku storytelling. Ostýchal by se asi takto označit inscenaci, kterou v letošní zimě uvedl s JEDLem, přestože je to storytelling jak vyšitý a leckdo z recenzentů na Tohle se stalo! ten termín přilepil.
Jan Nebeský, který není úzkoprsý, užije i to, čemu se tvůrci storytellingu vyhýbají. V Tohle se stalo! nechybí rekvizity, kostýmy, mobiliář i sugestivní, naživo domalovávaný obraz místo prospektu a stejně sugestivní, naživo vytvářená hudba. Nesuplují však imaginaci zprostředkovanou slovy. Jan Nebeský zná opomíjené pravidlo, že co se na jevišti řekne, to se nemusí navíc ukazovat či ilustrovat. Leda v případě, že obraz představuje – např. ironický – komentář. Nebo vrstvu, která vyprávění volně propojuje s žitou skutečností: kuchyňské pobývání v inscenaci, kde se souběžně vypráví a vaří.
OTVÍRÁNÍ LITERÁRNÍCH STUDÁNEK
Jedním z největších potěšení, které mi psaní o divadle přináší, je, že mě nutí číst knihy, které bych jinak minul. Nyní tedy příhody Henriho Pourrata. I když zrovna u nich nechápu, jak je to možné. Bohuslava Reynka jsem četl a jeho grafiky znal, v Petrkově jsem byl a věděl i o přátelství s francouzským spisovatelem, ale až teď díky Trmíkové, Nebeskému a JEDLu jsem se setkal s jeho dílem. Bohudíky. Pourratovo povídání ve škále od pohádek po anekdoty je v překladu Jiřího Reynka opravdu krásná, tedy i krásným jazykem psaná literatura. Že se tak jeví JEDLům je nepochybné. Však ty texty udělali napoprvé už v roce 2024. Tehdy pod názvem O hadech z Auvergneuvedli scénické čtení šesti z nich se Sašou Rašilovem, Miloslavem Königem a Lucií Trmíkovou v dvojjediných úlohách vypravěčů a muzikantů. Jaké to bylo, nevím, viděl jsem jen fotografie, odhaduji odvážně, že povedené. Přestože na zakotvení v kuchyni, což byl krok k divadlu, došlo až o pár let později.
Z těch šesti povídek jich pět je i v letošní inscenaci, vynechána je toliko O svatém Janu, ženci, což není povídka, nýbrž legenda ze života svatých. Soudě z drobných škrtů Trmíkové v jinak doslovně uchovávaných textech soudím, že ji vynechala, protože přímočaře odkazuje ke křesťanství. Asi nechtěla být – ač věřící – za věrozvěsta. Legenda je ovšem pěkná, dokazuje i autorův smysl pro humor. Já bych ji tu ocitoval celou, abyste o ni nepřišli, jenže znám dnešní čtenářstvo uondané ze slov, už když je jich víc než snese smska. Proto slovy šetřím, a zde aspoň dodám, že děj je o tom, jak Pán Bůh chtěl potrestat celé lidstvo za to, že svatý Jan odklidil „šišku“, kterou na zápraží udělal jeho pejsek, kůrkou z chleba. Zamýšlel za trest klasy zcela zbavit zrna, které na něm do té doby rostlo v celé délce stébla, ale nakonec se nechal Pannou Marií – zatímco svatý Jan a jeho pejsek před ním padli na kolena – uchlácholit a zachoval zrna na vršku klasu.
<Kdybyste si chtěli tu legendu přečíst celou, najdete ji v knížce O řeřavých očích a jiné příběhy, která vyšla v Literární čajovně Suzanne Renaud v roce 1997. Půjdete-li po mých stopách, seženete ji v Městské knihovně. Ke koupi totiž není ani v antikvariátech.>
NÁVRATY DO BUDOUCNOSTI
Jestli z verze pro scénické čtení jednu prózu tvůrci vypustili, čtyři nové přidali. Teď jich je ve scénáři devět. Rámují je dvě mystické legendy. První o vyhnání hadů-ochránců zlým čarodějem a o strašném trestu, který pak lidi postihne, a poslední, o skupině, která k večeru při přecházení hory propadla strachu z někoho, koho ve tmě nevidí, mají však za to, že je celý v černém, jen knoflíky má „vohnivý“. Takovou hrůzu z něj pocítí, že ho chtějí zabít dřív, než on zabije někoho z nich. Mezi prvním a posledním textem dojde třeba na baladickou verzi Lociky, pohádky známé od bratří Grimmů, na příběh o chytrém a vtipném zloději i na děsivé vyprávění o náhodě, která zlomí vražedné úklady, nebo na též maličko strašidelnou story o poutníkovi, kterého před lumpy i divokými vlky chrání vlci krotcí. A nechybí několik pěkných anekdot o hádkách a čůrání.
Vyprávějí všichni společně, ne snad unisono či přes sebe, pouze jako by ty příběhy důvěrně znali a podle své povahy a věku si hlasy předávali. K tomu vaří, pečou, smaží a publiku k jídlu nabízejí vše, co tak vzniklo, např. štrůdl. Herectví i kuchaření je v jejich podání neokázalou, chalupářskou formou velkého kumštu. Domácký ráz mají i masky z punčoch, háčkované, krajkované…, paruka z vlny, peří sněžící z hrníčku i pírka zasunutá do vlasů coby vlčí uši. Na druhém pólu artistnosti je zmíněné malování a muzicírování. To se předvádí. Při mém představení přibyla na rozměrné plátno část krajiny, nebe se z denního stalo nočním a v pozoruhodné hudbě vystřídal muzikant ve skladbě oscilující mezi jazzem a klasikou řadu nástrojů, od kláves po bubnování na hrníčky. Výtvarná, hudební i veškerá ostatní performance demonstrovala krásu práce i krásu díla.
Přesto nakonec nešlo o lidově líbezné spočinutí. Leitmotivem inscenace stejně silným co ta krása, je totiž strach. Vzpomeňte na člověka celého vystrašeného z hrozivého přízraku. „Možná, že mu ten člověk i unikl, tomu černě ošacenému s ohnivými knoflíky… Ale věčně mu unikat nemohl. /…/ Mohl udělat to, co dělá medvěd na konci zimy: opustit jeskyni a dát se za sluncem. Protože vylézt se může vždycky – z každé hloubky, kam jsme padli, sebehlubší, sebečernější, dá se vylézt na denní světlo a znovu žít. Tohle nevědít, zoufali bychom předem. A pro každou pokřtěnou duši platí, že pokud dýchá, potud doufá.“
Tolik útěšný závěr. Myslím, že současníkům, kteří se ve skrytu taky bojí černých strašidel s řeřavými knoflíky, je útěchy třeba. Děsí se, že na ně v budoucnosti číhají.
<Od premiéry uteklo dost času a já, který jsem viděl inscenaci až na plzeňském festivalu, mám oproti jiným kritikům zpoždění. S tím vědomím – však si o inscenaci můžete přečíst mnohá jiná pojednání – šetřím slovy. Z článků, které už vyšly a já je četl, doporučuji zvláště článek Ester Žantovské Ideální dávka intenzity. A nejen proto, že vyšel v mém druhdy domovském, třetím letošním SADu. Píše trefně:„…Tohle se stalo! je svého druhu rituálem plně prožité přítomnosti, byť v příbězích odkazuje na dobu dávno minulou. Vše se rodí přímo na místě, jak zvukově-hudební doprovod, tak zásadní část scénografie v podobě obrazu vznikajícího v reálném čase. K atmosféře přispívá i vůně pečených a smažených pokrmů. Jde vskutku o «holistický» zážitek. /…/ Čtveřice protagonistů u vyprávění po celou dobu vaří – nebo spíš u vaření vypráví. Krájejí uzené, strouhají jablka, hnětou a válejí těsto a podsypávají ho moukou, pečou a smaží. Základní ingredience leckdy poslouží i jako rekvizity v jednotlivých zkazkách, které se od sebe liší žánrem, atmosférou i obsazením. Do většiny nějak zasahují všichni přítomní, kteří se dle potřeby převtělují v postavy inscenovaných příběhů, jeden však vždy přejímá roli hlavního vypravěče.
I samotné kvarteto, oděné v obyčejných venkovských šatech, je svým složením jaksi archetypální: starší muž, starší žena, mladý muž, mladá žena. David Prachař obsáhne role starých podivínů, nepokrytých lumpů i nepraktického faráře, Lucie Trmíková zastane hospodyni od rány, ale předvede se i jako téměř hororová lesní žínka. Tomáši Havlínkovi opakovaně připadá úloha naivně optimistického jinocha, případně vychytralého hejska, a Denisa Barešová pokryje různé valéry archetypu bezbranné panny i mladé svéhlavé manželky. Všichni čtyři herci se ukazují být brilantními vypravěči. Svým příběhem v daném okamžiku skutečně žijí a jejich vášeň je nakažlivá. Ti, kdo zrovna nehrají nebo nevyprávějí, své kolegy «v akci» bedlivě sledují a poslouchají s napjatými či pobavenými výrazy, což zásadně přispívá ke zmíněnému pocitu pospolitosti i soustředěnosti.“>
foto Zuzana Lazarová a Martin Špelda
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND