Poznámky-glosy-polemiky

NA PAMÁTKU POTMĚŠILÉHO VĚŠTCE

HUBERT KREJČÍ 11.11.1944 – 10.2.2022

Dřív než jsem Huberta Krejčího osobně poznal, slýchával jsem, že coby svérázný násilník po vzoru zenbuddhistických mnichů vyplácí své herce a žáky holí. Potvrzoval to kdekdo, nezbývalo tedy, než věřit. Nás častoval pravidelně jen „ranami“ verbálními, když obvykle náhle pootevřel dveře do redakce a místo pozdravu se zeptal, zda ještě existujeme, případně, zda konečně začneme vydávat něco pořádného a zábavného. (Přičemž pořádné a zábavné byly podle něj zejména články o asijském divadle, s těmi od Dany Kalvodové v čele.) Hubertova ironie byla potměšilá, s potěšením vyváděl lidi z míry, což mělo – asi podobně jako ty rány holí – na postižené výchovný účinek. Nemyslím ovšem, že chtěl primárně psaním vychovávat. Spíš se mu prostě v hlavě rojily „postmortální paštiky“,abych použil povedený obrat z jeho rané Hadrářovy dcery (1967), morytáty krátké a úderné jak anekdoty, grotesky ve stylu lidových kalendářů, sešitkových hororů a pouťových výstupů, k nimž „mravní poučení“ neodmyslitelně patří. I když dávám mravokárnost do uvozovek, beru jeho veselé hříčky zároveň vážněji než díla většiny karatelů. Protože jsou moudřejší… a prozíravější.

„Vždy je dobré míti dobrou rakev po ruce.“ – napsal Hubert už ve zmíněné Hadrářově dceři. A ve stejně starých Mouchách rozšířil svou jasnozřivost i na uměleckou sféru: „Víte, dřív se básníci dívali nahoru, dneska koukají jeden na druhého, a pak to napíšou. Jsou z toho pak nešťastní a zase to napíšou.“ Dodat by snad šlo, že současní básníci jsou ještě pokročilejší: nedívají se na druhé, ale do zrcadla. Na rozdíl od Huberta Krejčího, který sám sobě tématem nebyl. Pročež se stalo, že i když se vyhýbal politickým aktualitám, napsal nejen nejradikálnější, ale i nejsevřenější politickou hru, co znám. Mám samozřejmě na mysli Odchod hmyzu (poprvé SAD 6/2001), nejkratší z dvaceti tří jeho her, které SAD za Hubertova života vydal a z nichž většinu i pro SAD napsal. V téhle anekdotě o dvou dějstvích, v níž Češi propadnou do pekla a diví se, jsme našli natolik velké zalíbení, že jsme ji vydali dvakrát česky, jednou anglicky, a navíc, kde to šlo, ji i nahlas četli. Naposledy se tak stalo v naší prezentaci při udílení České divadelní DNA 2020. Tam jsme oba zmíněné jazyky doplnili o „divadlo“ v podobě znakové řeči. Krátce na to vypukla pandemie a těsně po Hubertově smrti poblíž i válka. Pocitu, že zemská kůra zprůsvitněla a peklo už je na dohled, se člověk těžko vyhne.

P.S.1: Jsem opatrný optimista. Přesto mám dojem, že je na čase vzít si k srdci poučení, které Hubert vložil do Bramborového divadla doktora Sakripantiho, první jeho v SADu vydané hry (5/1991). V ní hladové publikum nesnese pohled na loutky z brambor, uloupí je a následně zemře, neboť brambory, s nimiž jim měl být sehrán příběh Romea a Julie, jsou otrávené. Moudrost hry autor čerpá z indických upanišad, v nichž se praví, že jiné je dobro a jiné je blaho a jen blázen – byť hladový – dává přednost blahu.

P.S.2: „Mé srdce jako sokol vzlétá, když zbavilo se rmutu světa…“ pěje náš přední národní skladatel, když ve hře Smetana v Pardubicích (SAD 1/2017) odlétá vzducholodí. Rmutu světa se v Hubertově hře, která má být též sehrána ve formě bramborového divadla, zbavil skladatel, superhrdina nadaný obří silou tím, že spráskal bičem tupé pardubické vlezprdelisty a na padrť rozmlátil jejich nesnesitelně rozladěný klavír. Tudíž oprava – přeci jen lze v díle Huberta Krejčího, pardubického rodáka, najít náznak autoportrétu.

psáno pro časopis Svět a divadlo 2/2022