Mám velké sympatie k Vaší optimistické aktivitě, leč z textu, byť s lecčíms souhlasím, jsem v zásadě zklamán. Myslel jsem, že hlavní téma otevřeného dopisu ministru kultury (téma, které zdůvodňuje, proč je dopis adresován právě jemu) je „nerůst“, idea snižování produkce, ale Váš text a před tím i dopisu věnované ND Talks z 28.3. zdůrazňují druhou linku onoho psaní panu ministrovi, totiž financování divadel.
I když onu okolnost na chvíli pominu, narazím na podle mého soudu mylnou představu, že na získání shody bude stačit zmapování vizí divadelníků. Je mou zkušeností, že se vždy najde nějaká menšina, která se bude snažit potichu vyjednat si výhody. Ještě horší je, že většina se tím obvykle nezabývá (z nezájmu, z nedostatku času, ze strachu…) a teprve, když má pocit, že jí teče do bot, začne křičet. V tom taky vidím důvod, proč se požadavek, za nímž jsou evidentně hlavně nezávislá, nezřizovaná divadla, objevil až teď. U divadelníků bych na nějakou shodu začal věřit až ve chvíli, když by do bot teklo všem a stejně.
Na čem by se divadelníci i za normálních okolností shodnout mohli, je právě nerůst ve smyslu snížení produkce. Je ovšem otázka, zda toho lze docílit, když celý svět stojí na produkování všeho, na co si lze vzpomenout (od potravin, přes auta, po zážitky). Zrovna to se teď možná „samo“ mění v důsledku války. Jenže válku dopis opomíjí, přestože byl zveřejněn až v jejím průběhu. V současné situaci působí proto ono psaní nepatřičně, zmateně, hystericky.
x x x x x x x x x x x x x x x x x
V tomto dovětku si dovolím okomentovat pár konkrétních pasáží z Vašeho textu:
– Nechybí jen shoda na konkrétních vizích. Chybí i ty vize. Jsou patrné pouze dvě. První žádá víc (nebo aspoň ne míň) peněz na kulturu, přesněji divadlo. Podle druhé vize by podpora z veřejných peněz neměla být podmiňována nějakým měřitelným výkonem, ale neříká, čím podmiňována být má.
– Zmiňovaný český veřejný grantový systém nejen, že nefunguje, on ani neexistuje, neboť rozdíly mezi grantovou politikou státu, Prahy a zřejmě i dalších měst jsou veliké a žádný společný systém netvoří. Ke všemu vůbec neberete do úvahy „systém“ dotování zřizovaných divadel.
– Tvrdit, že Archa nebo Činoherní klub se rozhodly z vlastní vůle vzdát statutu příspěvkových organizací je zavádějící. Šlo o plán pražského magistrátu, o první část transformace pražských městských divadel, kterou „narušila“ povodeň v roce 2002 a část další nikdy nenásledovala. (Ke čtení doporučuji SAD 5-6/2002.)
– Za příklad gesta ohrožujícího samu existenci některých žadatelů uvádíte „několik let starý“ výklad rozhodnutí Evropské komise, podle něhož umělecky zaměřené časopisy mají být jakékoliv podpory ze strany magistrátu zbaveny úplně. Ve skutečnosti k tomu dospěla Praha už na sklonku minulého století a bez berličky rozhodnutí z EU. „Pes“ je tedy asi zakopán jinde. Co vím tak důvodem byla fikce Mezi obry: Steigerwald a Němec (SAD 3/1999), v níž byl karikován tehdejší radní pro kulturu.
– Jímá mě hrůza z představy, že je vskutku dotační systém pražského magistrátu relativně „luxusně“ profesionální ve srovnání s vyjednáváním podpory živého umění v mnoha menších městech. I v případě, že je to pravda, bych doporučoval věnovat se raději postupné degradaci pražského dotačního systému, který podpoře pomalu víc brání, než ji umožňuje. Škoda, neboť před deseti lety pro mě pražský dotační systém představoval i vzor pro grantový systém státu. (Viz návrh SADu na státní grantový systém pro odborné časopisy z dubna 2013.)