Poznámky-glosy-polemiky

PROKLATÍ KRITICI

„Jak poznat blbou divadelní recenzi?“, ptá se ve svém podcastu duo Janek & Natálka, tedy Janek Lesák a Natálie Preslová z pražského NoDu a budějovického Jihočeského divadla. Prý se volně inspirovali osobní anketou mezi divadelními tvůrci na téma „Jaká divadelní kritika vám vehnala do očí slzy a sebevědomí srazila hluboko pod bod mrazu?“ Inspirace je zdá se vedla k pokusu ublížit na oplátku kritikům. J&N při tom činí často totéž, co kritice vyčítají: střílí od boku, generalizují, nectí fakta ani kontext, faulují, urážejí.

Zde jeden zvláště okatý příklad. Vladimír Mikulka sice napsal, že Divadelní svět je „festival, který nemá nikdo rád“, ale nešlo o větu oznamovací, jak může ze slov autorů podcastu člověk soudit, nýbrž o otázku, ke všemu použitou v titulku článku, z něhož jinak vyplývá opak, totiž, že autor festival rád má, míní však, že je přijímán vlažně.

V nejprve pandemické a teď i válečné současnosti opakovaně propadám zoufalému pocitu, že s tímhle světem nechci mít nic společného. Mám obavy, že i solidarita s Ukrajinou je pěna dní, maskující pravý opak: úbytek soudnosti i skutečné solidarity, rostoucí nevraživost.

Ne, že bych konflikty v naší divadelní sféře nečekal. Vždyť divadel je stále víc a tak léta hrozí, že se zadusí vlastní vahou. Myslel jsem ale, že boj začne na hranicích mezi divadly zřizovanými (jejichž dotování má přednost, protože spadá do mandatorních výdajů) a nezřizovanými (na něž se dává ze zbytků). Leč útok je veden proti kritikům. Že zatím není řeč o penězích, považuji za malý zázrak. Odříznutí těch proklatých kritiků od dotací by totiž mělo okamžitý efekt. Už teď platí, že samotným psaním kritik se v Čechách neuživí nikdo. V tomto směru jsou na tom praktičtí divadelníci, i když třou bídu, trochu lépe.

Ale dobře kritikům tak. A nejen za to, že se občas chovají jako neomalení pistolníci. Jejich hlavní chybou je, že se bojí ozvat, že neumí obhajovat svou profesi.

Čert je tedy vem!

* Dovolte malý dovětek. I když končím tak nehezky, jsem v zásadě optimista. Pročež se chystám na jeden malý kritický seminář s adepty tohoto upadajícího řemesla. Pro frekventanty jsem na přání pořadatele před časem sepsal krátkou „anotaci“, která by snad mohla posloužit i coby úvod k pořádnější diskuzi o divadelní kritice: „Každému, i tomu, kdo se nebude živit psaním kritik, velmi prospěje, když se naučí kriticky myslet a vyjadřovat. To znamená s maximální poctivostí, bez kamufláže, s odvahou a využitím erudice pozorovat a posuzovat nejen svět kolem ale i sám sebe. Základní výbavou kritika je tudíž schopnost se dobře dívat, dobře vnímat a dobře se vyjadřovat. Kritik má svou práci dělat ve vší vážností, ale nemá sám sebe brát příliš vážně, má umět psát a mluvit s vtipem, ale nemá se vysmívat, má mít erudici, ale netvářit se, že všechno ví. Kritikovým cílem není sdělovat nějaký svůj názor, ale absolvovat – např. při psaní – proces, kdy si teprve uvědomuje, co si myslí. Divadelní kritik navíc musí umět evokovat to, co na divadle zažil tak, aby divák nejen pochopil, co o představení soudí, ale i proč tak soudí…“

P.S.: Zmíněný podcast naleznete na https://youtu.be/52RtrOEpVZo