Když se láme chleba

6. KAŽDÝ MÁ SVOU PRAVDU

INSPIRACE ŠESTÁ: Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu, překlad Zdeněk Bartoš, režie Michal Vajdička, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Nivinski, dramaturgie Daniel Majling a Eva Suková, Dejvické divadlo, premiéra 28.4.2022 (psáno z reprízy 9.5.2022)

DEJTE ŠANCI SMÍCHU!

Když jsem hledal příklad divadelníka, který tvoří po léta jedno dílo, vzpomněl jsem si na Slavu (Vjačeslava) Polunina a jeho Snow Show. Hraje ji od roku 1993 dodnes. Variace odpovídají nejspíš proměňující se sestavě vystupujících klaunů, mezi něž se na čas hrdě hlásil i Boris Hybner. Tahle produkce, z níž se kus objevil i v Alegrii Cirque du Soleil, měla navíc svou předehru v podobě inscenace Assissai Revue, s níž se Polunin a soubor zvaný Licedei (mimo jiné i Anton Adasinski, pozdější zakladatel Děreva), představili v létě 1989 i v Čechách. Šlo o pražskou zastávku evropské divadelní Karavany světa (Mir Caravane), legendární též coby předsunutý voj něžné revoluce. K svému úžasu jsem na webu objevil kompletní televizní záznam této inscenace. Při „osvěžování paměti“ mi přišlo, že je to i pěkná ukázka rozdílu mezi „čistým humorem bez vtipu“, který nechce vyvolávat salvy smíchu (jako tomu je u Burgánu), a tím, který o smích naopak usiluje. Licedei, přestože v jejich produkci temné stránky nechyběly, sázeli hlavně na čísla, která stála na klasickém kontrastu úžasných schopností zdánlivě nešikovných klaunů, schopností, jež zlomí i beznaděj, jež z nich, totálních sovětských outsiderů, kropících okolí směšnými gejzíry slz, čiší.

Jenže lidi se sice smějí rádi, smíchu si ovšem příliš neváží, jak je třeba patrné na nižším diváckém bodování filmových komedií (to zejména v kontrastu s nadmíru ceněnými bijáky o komiksových superhrdinech). Je to překvapivé, leč opovržení komedií má předlouhou tradici. Údajné pokračování Aristotelovy Poetiky věnované komedii se nenašlo, a tak nevíme jistě, zda v něm autor k umění, jehož účelem je vyvolat smích, přidal opravdu i teorii o katarzním účinku smíchu. Bohužel. Ten deficit se projevuje i na kritické recepci inscenace Pirandellovy hry Každý má svou pravdu v Dejvickém divadle. Vladimír Mikulka ji s despektem označil za řachandu a Jana Bohutínská – rozzlobená „nesnesitelným pitvořením“ – přišla na facebooku rovnou s heslem „Zastavte válku a divadelní komedie!“ Myslím, že zkrat mezi válkou a komedií ukazuje výmluvně důvod onoho opovržení: každý smích podezíráme s výsměšnosti, která znevažuje jiné, serióznější emoce, i lidskou, rozuměj naší důstojnost. Tohle podezření kupodivu nemizí, ani když se smějeme též. A není to defekt válečné současnosti. Vzpomínám na premiéru Záskoku v Divadle Járy Cimrmana, kde se kolegyně-kritička po celé představení velmi nahlas smála, aby při odchodu z divadla prohlásila, že to byla blbost.

Abychom smíchu odpustili, potřebujeme nějakou důstojnou berličku, sentiment či vážné téma, které směšnost vyváží. Michal Vajdička serióznost inscenaci dodává tím, že do ní vsouvá odkazy na italský fašismus, aby vše ukončil hukotem letadla a svistotem bomby, která ale vybuchne jen veselou hudbou. Což je nejspíš pro dotčené diváky málo, žádná pořádná berle z toho není, jen ozdobná špacírka. Mně ovšem tak akorát stačí. Pochybuji, že tahle inscenace signalizuje zlom a že se smích dočká satisfakce, byl bych tomu však rád. Takhle mohu jen za sebe říct, že jsem se dlouhá léta tak nezasmál, a že si to ze srdce rád zopakuju.

<Až si to – třeba po půl roce – zopakuji, tak se vrátím konkrétněji k inscenaci i k „pitvoření“ (a to včetně úvahou o kladné roli vycpávek a umělého chrupu při tvorbě komické postavy, což snad bude tou dobou možné lépe dokumentovat i na fotografiích).> 

P.S.: Zmíněný záznam Assissai Revue najdete na https://www.youtube.com/watch?v=7XRhIcHzidc

foto Hynek Glos