Když se láme chleba

7. – část první GENERÁCIA Z – KRÁSA NEVÍDANÁ

INSPIRACE SEDMÁ – ČÁST PRVNÍ: Generácia Z – Krása nevídaná, autorská inscenace DPOH, režie Zuzana Fialová, dramaturgie Valeria Schulczová a Darina Abrahámová, scéna, kostýmy, light design a instalace Vivien Kvasnicová, Paula Gogola a Ema Šútovcová, hudba Samuel D. Abrahám, videoprojekce Ivan Finta, odborná konzultace Katarína Štefaničiaková, hrají Mária Schumerová, Annamária Janeková, Romana Ondrejkovičová, Vivien Kvasnicová, Paula Gogola a Ema Šútovcová, Divadlo Pavla Országha Hviezdoslava, premiéra 22.1.2022 (psáno dle představení 19.5.2022)

DEMONSTRACE – SDÍLENÍ NENÁVISTI

Ve dvou z devíti inscenací, prezentovaných na festivalu Nová dráma 2022, a to shodou okolností v těch, které byly nejúspěšnější při sklizni cen, se objevila téměř totožná sekvence. Šlo o sumář poučení dívkám, jak se mají správně chovat. V české divadelní tradici pro to nacházím ekvivalent v „radách“, které donutí Maryšu, aby se podvolila a vzala si Vávru (ve světové jsou téhož druhu výchovné lekce matky a chůvy Shakespearovy Julie Kapuletové). Jako u klasiků i ve slovenských autorských inscenacích jsou hlásnými troubami dobré výchovy dívek ženy starší a staré, matky, babičky, tety, sousedky, sudičky, které – přestože vědí svoje – předávají dál štafetu poslušnosti. U zmíněných klasiků onu poslušnost vyžaduje muž, cestu mu ovšem velmi ochotně metou ženy. A já mám pocit, že je to od nich čirá zlomyslnost, snad pomsta za vlastní „osud“, že by dokonce víc furiantskou než diktátorskou mužskou povahu zlomily, jen kdyby chtěly. Jenže ony jen chtějí, aby dcery opakovaly model jejich života.

Sumář rad v inscenaci Generácia Z – Krása nevídaná (Grand Prix festivalu) nastartuje proces odmítnutí sebe sama, podpořený životní zkušeností protagonistek a spoluautorek s násilnickým mužským pokolením. Zdá se, že jen sebevědomá vzpoura může přinést osvobození a přijetí vyjádřené prohlášením ženy, že je svou nejmilejší osobou. Zajímavé je, že Katarína Štefaničiaková, speciální pedagožka a psychoterapeutka, která se na inscenaci podílela jako poradkyně, mluví v programu o jiných potížích, s kterými se setkává generace Z (lidi narození v letech 1995-2012):

„Využívanie mobilných technológii, sociálnych sietí a život vo virtuálnej realite prinášajú do vývinu mladých ľudí veľa rizík. S tým súvisí nižšia miera kritického myslenia – napríklad práca s informáciami cez vyhľadávače nevyžaduje logické operácie, je preto jednoduchšie podľahnúť nepravde. Náročnejší život spôsobujú neobmedzené možnosti bez jasných a bezpečných hraníc, relativizácia hodnôt, chýbajúca sociálna a spoločenská podpora. Majú predĺžený proces dospievania, čo je prirodzený dôsledok vývinu spoločnosti – viac rokov v školách, zahraničné stáže, cestovanie, neskorší nástup do zamestnania. Na ich zvýšenú mieru stresu pôsobí často aj nedostatok zázemia a nestabilita v rodinách.

Kontakty majú viac virtuálne ako osobné, majú menej skutočných priateľov. Virtuálna realita im prináša vyššiu kontrolu (čo uverejním, zdieľam, prinesiem, upravím) a menšie ohrozenie v rámci svojho sebaobrazu. Vytvárajú si dokonalý marketingový profil. V realite to takto nefunguje, keďže komunikujeme aj neverbálne a reagujeme okamžite. Ich obavy sú, že nie sú dokonalí a budú tak svojimi rovesníkmi odmietnutí. Preto sa môžu začať vyhýbať osobním kontaktom a posilňovať vyhýbavé správanie.

Vzniká strach ísť do kontaktu, strach z toho, že nie som úplne ten/tá, za ktorého/ktorú sa vydávam…“

Inscenace, která nejen vyhrála na Nové dráme, ale je prý i velmi populární u bratislavské mládeže, je divadlem sice označena za „projekt tolerance“, podle mého soudu však sází spíš na vypořádání se se světem – slovy dramaturgyně Valerie Schulzové – „velkého bieleho heterosexuálneho muža, ktorý pevnou rukou panuje, rozdeľuje a blahosklonne odmeňuje“. Chápu, že demonstrovaná konfrontace s nepřítelem lépe simuluje drama, tedy v inscenaci chybějící konflikt jednajících postav, než „vlažná“ a genderově nestranická úvaha nad problémy, o nichž píše Katarína Štefaničiaková. Je asi nutné uvědomit si, že jako je odsouzeníhodné násilí mužů na ženách, tak je odsouzeníhodné i vyvolávání nenávistné psychózy. Nenávist je totiž násilná ve své podstatě.

Budu rád, když se ukáže, že slyším trávu růst. Doufám, že se lidi nesrotí pod praporem takové či makové nenávisti, že političtí ani divadelní piáristi nevsadí na kartu téhle negativní emoce, i když tuší, že by sdílená nenávist jejich kšeftu, který je zrovna maličko v krizi, prospěla.

<Každé představení téže inscenace je jiné a jiný je i pohled každého diváka. Můj dojem např. nepochybně ovlivnil herecký projev Annamárie Janekové, které při festivalovém představení patřila i úvodní role průvodkyně. Expozice, kterou provázela, mi připadala horší než všechny strašidelné domy hrůzy, jež jsem kdy viděl, a její projev, kterým doslova udala tón celému představení, zněl mým uším protivně, agresivně. Až se značným zpožděním mě napadlo, že byla možná jen naštvaná, neboť festivalový autobus dorazil z předchozí produkce na poslední chvíli a „normálnější“ část publika už čekala v hledišti.> P.S.: V další části se sice k inscenaci Zuzany Fialové vrátím, např. v souvislosti s krásou a sebeprezentací, leč recenze z toho nebude. Chcete-li se přečíst článek, který inscenaci evokuje, tak – i když se v názoru rozcházíme – vřele doporučuji text Zuzany Timčíkové z Monitoringu divadiel na Slovensku. – https://monitoringdivadiel.sk/ja-som-sebe-najmilsia-osoba/

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je NCLF_Logo_RGB_COLOR_Bitmap-1024x696.jpg.
„PROBÍHAJÍCÍ PRÁCE“ KDYŽ SE LÁME CHLEBA BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND