Když se láme chleba

7. – část druhá ROĽA (a ZA BÍLOU VELRYBU dovětkem)

INSPIRACE SEDMÁ – ČÁST DRUHÁ: Roľa – autorské scénické agrárne dielo, skúmajúce dedičnosť v línii predkov, režie Veronika Malgot, dramaturgie Marek Godovič, scénografie a kostým Laura Štorcelová, choreografie Libuša Bachratá, hudba Katarína Máliková, hudební interpretky Marina Lazić, Nora Ibsenová a Terézia Rusiňáková, produkce Linda Durkáčová, hrají Libuša Bachratá, Jana Bučka, Veronika Malgot a Lýdia Ondrušová, Divadlo NUDE, premiéra 1.7.2021 (psáno z představení 19.5.2022)

RITUÁL RODNÉ HROUDY

S mnohem větším pochopením než Genáráciu Z jsem přijal na Nové dráme o půl roku starší site specific produkci Roľa(Zvláštní cena poroty, Cena bratislavského diváka a Cena studentské poroty). Přitom jsou si ty dva „kusy“ v mnohém podobné. I Roľa je dílo žen o ženách, v němž mají své místo rady předchůdkyň potomkyním, objeví se i obdobné výtvarné metafory a podobná je i nedramatická literární forma, druhdy označovaná slovem pásmo, spojujícím činohru, recitaci, zpěv a v Roľi i pohybové a taneční sekvence. Tentokrát se ovšem nejedná ani trochu o demonstraci názoru či postoje, který zrovna letí, nýbrž o starosvětský rituál, jenž, jak se v podtitulu praví, zkoumá dědičnost v linii předků. Namísto technicistních prostředků typu současné verze laterny magiky, kdy se hra živých herců a hereček prolíná s projekcí (na festivalu dosti frekventovanou), odpovídá Roľa i formálně názvu. Celá se totiž odehrává na ladem ležícím poli, kolem kruhu ohraničeném zoraným pásem, uvnitř něhož se zprvu – jak tibetské vlajky – na žerdích třepotají bílé plachty. Rustikální (tím nemyslím folklórní) ráz mají i kostýmy, rekvizity i veškerý herecký projev. Prostě nic instagramového, žádná obdoba modelingových sebeprezentací, kdy se ženy stylizují do rolí sexuálních objektů, přičemž souběžně odsuzují muže, kteří v nich sexuální objekty vidí. Tady mě – a zas na rozdíl od Generácie Z – žádný příbuzný paradox na mysl nepřišel. Kvarteto žen, které zvýraznily dojem selské korpulentnosti i světlými šaty, se pohybovalo tanečně, avšak bez nacvičené, na odiv stavěné elegance. Přesto jim to v mých očích slušelo víc než fotogenickým krasavicím z DPOH.

Inscenace vyhlášená souborem za labutí píseň jeho existence má – což prý platí o všech jedenácti dílech souboru – autobiografický ráz. Zůstává i v kolektivním pojetí sbírkou osobních výpovědí, spojených ideou, že krev není voda. Rituál, který provádějí společně aktérky coby kněžky a přísedící hudebnice, je pohanským, přes konfrontační ráz smířlivým zrcadlením životů několika generací žen.

Vším prostupuje intimita příbuzenských vazeb i témat: strach z nemoci a smrti (případně z ďábla, vakcín, Ukrajinců…), snaha dosáhnout oblíbenosti u autorit (rodičovských, církevních, školních…), dramatické citové vztahy (směs lásky a nenávisti), rozchody, rozvody, pocit viny, a nikoliv nakonec i – jako v Generácii Z – přijetí sebe sama. <Zde výmluvná ukázka ze scénáře: „Hľadám niečo, čo naplní moju potrebu po prijatí. Hľadám vzor, s ktorým sa objímem a ktorý mi podá kľúč ku všetkým vlastnostiam, ktoré mám. /…/ Túžim, aby obraz mojej prastarej mamy bol čistou pravdou. Že to bola stokilová veselá, múdra, šikovná žena. /…/ Niekto mi povedal, že bola veľmi vľúdna a dobrotivá, iný, že bola panovačná. A ja si neviem pomôcť, ale je mi to veľmi sympatické, ak by bola panovačná. Keby to tak bolo, tak by som mohla tú moju panovačnosť povýšiť na cnosť, predurčenosť, akoby to malo byť takmer súčasť môjho poslania.“ Takový náznak sebeironie jsem v Generácii Z postrádal.>

K intimitě se vztahuje Roľa i prostorově. Vnitřek kruhu je tak trochu ložnice, neboť bílé vlajky připomínají prostěradla a šaty žen spodničky či noční košile (v Generácii Z se ženy podobně ukládají do promítaného lůžka). Kružnice z rozorané hlíny je zas úkrytem i hrobem pro talíře a hrnky, symboly domova, základní, kuchyňskou výbavu správných hospodyněk. Vlastní hlína je rodnou hroudou, kterou ženy odhazuji, i jařmem, které za sebou těžce vlečou na cípech sukní. K symbolice rodinného života lze přičíst i háčkované sítě (síť je další motiv, který nalezneme i v Generácii Z), které si ženy na sebe berou a kterých se snaží i vytahováním vlněného vlákna zbavit. Někdy je do těch sítí vpleteno nádobí, jindy se do vlny vplétají aktérky navzájem. Kruh představuje uzavřený svět pevných vazeb, svoboda je za jeho hranicemi. To je názorně předvedeno, když po hádce jedna z kvarteta žen kruh opustí, uteče do pole, a tam se svlékne, aby se po chvíli zas oblékla a zklidněná vrátila. Jiný druh uvolnění dává zpěv písní, jimž patří závěr produkce. Písně jsou emocionálním završením obřadu. Přinášejí bezmála katarzi.

*

Za bílou velrybu, volně inspirováno románem Hermanna Melvilla „Moby Dick“, režie Petra Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques & Jan Tošovský, performeři Jan Čtvrtník a Daniel Rampáček, zvukový design Michal Cáb, světelný design Jonáš Garaj, scénografie a kostýmy Jan Brejcha, Terén – CED, premiéra 2.10.2020 (psáno z představení 25.5.2022)

„ZVUKOVĚ DIVADELNÍ MŠE ZA BÁJNOU VELRYBU I SVĚT SPĚJÍCÍ KE SVÉMU KONCI“

K rituálu se v poslední době blíží divadlo z různých stran. Napsat k „agrárnímu dílu“ malý dovětek o „zvukově divadelní mši“, jak zní začátek výše ocitovaného podtitulu obřadu Petry Tejnorové, se ale nabízelo i proto, že produkci odpremiérovanou v Brně v říjnu 2020, jsem viděl až letos, pár dní po skončení bratislavského festivalu, a to v přízemí Nové scény Národního divadla. Na stránkách Terénu se katastroficky uvádí, že Za bílou velrybu je „kolektivní rituál, společná meditace nad otázkami, zda lze náš způsob života přežít a zda nás čeká dystopická budoucnost, v níž se největší zvířata, jaká kdy Bůh stvořil, tedy velryby, za náš životní styl obětují“.

Když jsem hledal čemu připodobnit režisérčin podle mě výjimečný talent, napadlo mě, že je to intelektuální verze dětské, holčičí hry zvané přebíraná. Nepřehazuje a nesplétá však do nových obrazců jediné vlákno, má jich několik, různých. První, méně zřetelné, odkazuje k příběhu kapitána Achaba a vypravěče Izmaela z Melvillovy Bílé velryby; druhé, výraznější, je tím, co sledujeme, tedy hrou aktérů, asistujícího, vážného Jana Čtvrtníka (Izmael) a Daniela Rampáčka, vozíčkáře, který si užívá roli Achaba s podivuhodnou, zavilost postavy překrývající radostí; třetí představuje onu vše zastřešující mši za velryby, která má strukturu hudbou a společnými úkony protkaného katolického obřadu; poslední čtvrté splétá divadlo s realitou, kterou máme souběžně na očích, neboť stěna sálu je prosklená.

Protože náhoda byla přející, přivedla na piazzettu Národního divadla pár slečen, které se stavěly do póz frekventovaných v módních časopisech a nechaly se fotit. Netušily, stejně jako vášnivě se líbající milenci, kteří je vystřídali, že tvoří druhý plán diváky sledovaného představení… Anebo tušili, byla-li i to režisérčina inscenace.

Coby recenzi doporučuji článek Barbory Etlíkové Nízké intenzity, proměny hmoty (SAD 1/2021): https://www.svetadivadlo.cz/cz/vol2021/etl121

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je NCLF_Logo_RGB_COLOR_Bitmap-1024x696.jpg.
„PROBÍHAJÍCÍ PRÁCE“ KDYŽ SE LÁME CHLEBA BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND