INSPIRACE DVANÁCTÁ: Sono io?, koncept, režie a provedení Danny Ronaldo a Pepijn Ronaldo, finální režie Frank Van Laecke, odborné vedení Steven Luca a Walter Janssens, zvuk Seppe Verbist, světla Dominique Pollet, hudba David Van Keer, Birger Embrechts, S.Verbist a Čajkovský, kostýmy Dotje Demuynck, návrh a konstrukce dekorací a kostýmů D.Ronaldo, Erik Van den Broeck, S.Verbist, Marjolijn Midori, Nanosh Ronaldo, David Ronaldo, Johanna Daenen a P.Ronaldo, Circus Ronaldo (Belgie), premiéra 6.1.2021 (psáno z představení na festivalu Arena, 26.6.2022)
NÁSLEDNICTVÍ TRŮNU VANY
Pod šapitó se neukazuje žádná blyštivá cikánská, cirkusová nádhera. Místo sametové opony odděluje hrací prostor od zákulisí domácí sušárna s několika řadami schnoucích plachet, snad prostěradel. V aréně je dílem skladiště s bednami a starým pianinem, dílem koupelna s vanou, která působí omšele, stojí ale na vznešených, orlích nohách. Jako trůn. Však v ní taky trůní a cachtá se lehce obstarožní, povzneseně se tvářící chlápek. Když produkce začne, ukáže se, že ve vaně myje sebe i nádobí a zároveň pere. K tomuto poněkud odpudivému počínání, které by mohlo potěšit jen toho, kdo má opravdu silnou potřebu šetřit vodou, si z velikého páskového magnetofonu pouští nahrávky svých úspěšných vystoupení (a kritika si všímá, že s těmi uměleckými triumfy kontrastují jeho smutné, uslzené oči).
Startérem aktivit je příchod zjevného potomka, mládence, který vedle otce-patriarchy působí rozpačitě, ušlápnutě. Po intermezzu s otcovým vylézáním z vany a groteskním skrýváním nahoty (jehož pointa se dostaví ex post, když si tatík při sedání k pianu nadhodí podolek jak koncertní mistr krovky fraku a odhalí nahý zadek) dojde na vystoupení, jimž se syn hlásí o nástupnictví. V kufříku si přinesl tři klobouky, s nimiž by rád předvedl žonglérské číslo. Prvním zádrhelem je, že má muziku ke svému vystoupení na flešce, a tu k magnetofonu nepřipojí, druhým, že mu chce otec mermomocí ukázat, jak se takové číslo dělá: daří se mu ale pouze tehdy, když potomek nenápadně pomáhá: např. chytí padající klobouk a dá mu ho na hlavu.
Dojem, že táta je out a zachraňuje ho synova láskyplnost, se ovšem u dalších čísel rozptýlí, když se pokusy o spolupráci zvrtnou v soupeření. Zahrát na pianinu, co je v notách, nelze, neb klávesnice je krátká. Otec ji tedy prodlouží o vysoké tóny piánka dětské velikosti, které mívají někdy i cirkusoví klauni, rozdělí noty tak, že z jejich zápisu kus utrhne a gestem vymezí, odkud kam kdo z nich má hrát. Při samotném muzicírování však nevydrží a okupuje vše pro sebe. Podobně nesnese, aby vyšší či hlubší tón na trumpetu, respektive heligon vydala jeho ratolest. Musí ho trumfnout. Syn se snaží oplatit tatínkovi jeho mistrování při balancování na válci. Zatímco otec si na něj položil židli, syn se na válec snaží dostat celé pianino, což se podaří, až když začnou spolupracovat. Pak v divoké scéně jezdí coby ztřeštění krasojezdci na pianinu sem a tam při balancování na válci, a děsí se, že buď vlevo přejedou brýle, co spadly otci na zem, nebo vpravo vrazí do vany. Všechno zvládnou, jen při tom oba krkolomným pádem ve vaně skončí.
Leč smír není pointou. Tou je synovo číslo, při němž zavěsí na lampu basu a dělá na tomhle kluzkém „nářadí“, vytaženém až do kupole stanu, úžasné akrobatické kousky. Tím si konečně vydobude otcův obdiv, uznání a nástupnický post. Červený balónek, který za synkem zprvu zvadle plandal, teď letí vzhůru plný síly. To je symbolická tečka tradicionalistické, patriarchální a dojímavé produkce, která u nás, v zemi Cirkusu Humberto, sklízí téměř bezkonkurenční ovace. Podle mě je to i důkaz, že společnost prochází obdobím ideového zmatku.
Diváka může pobouřit archaická, pohádková, machistická představa, že otec předává svou moc, rozuměj umění synovy a ten si následnictví musí vysloužit adekvátním výkonem. Přesto i v pobouřeném divákovi zůstane údiv nad tím, co oba dva umí, ať už jsou akrobaty nebo třeba hudebními klauny. Možná pocítí i okouzlení z poezie, z poezie umolousané jako zlatý divadelní déšť v této produkci, což jsou vlastně papírky od karamelek, které dával táta své ratolesti.
NOVÝ STARÝ CIRKUS
Otec a syn, Danny a Pepijn Ronaldovi, představují šestou a sedmou generaci cirkusového rodu. Takoví belgičtí Berouskovi nebo Kopečtí, přidávám pro jistotu, aby se u Nováků, kde se následnictví taky scénicky traktuje, necítili dotčení. Pochybuji, že Ronaldovi řeší, zda patří do kategorie cirkusu nového či starého, duch jejich produkce však je tak anachronický, až to vypadá na záměr. Dlouhatánský potlesk ve stoje možná věští, že anachronismus je modernou budoucnosti. Jakož i ta dojímavost. Současně je ovšem třeba podotknout, že Sono io? (To jsem já?) je poměrně věcnou reflexi jejich – a myslím, že nejen jejich – rodinných vztahů. V rozhovoru s Inou van Baelen Danny Ronald říká, že je to o dvou lidech, kteří se podporují a zároveň si podrážejí nohy. Otec je na svého syna pyšný a chce se s ním pochlubit, ale je sám také rád středem pozornosti. „Stejné to bylo i s mým otcem. Když mi bylo dvacet let a byli jsme pozváni na pohovor, můj otec dokončil, co jsem říkal. Nemohl odolat. Všiml jsem si, že teď dělám totéž.“
< Dovolte ještě jeden citát z onoho rozhovoru: „Na představeních miluji, když sedíte společně v kruhu a nevědomky si všímáte, že se všichni něčemu smějete ve stejnou chvíli. Poznání, že jsme všichni stejní, nás orientuje a dává nám útěchu. V posledních letech tolik mluvíme o rozmanitosti a o tom, že musíme být schopni přijmout vzájemnou odlišnost, což je pravda, je to nutné, jenže je také důležité, abychom dokázali pocítit, jak moc jsme stejní.“ >
„PROBÍHAJÍCÍ PRÁCE“ KDYŽ SE LÁME CHLEBA BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND