INSPIRACE ČTRNÁCTÁ: Monckton, Peden & Votkin: Optimismi, na scéně Thom Monckton, Wes Peden a Niko Votkin, režie Sanna Silvennoinen, zvukový design Votkin a Atte Kantonen, světelný design Juho Rahijärvi, design kostýmů Nina Paakkunainen, scénografie Rahijärvi a Paakkunainen, Cirko Aereo (Finsko), premiéra 10.8.2022 /psáno z představení na Letní Letné, 30.8.2022/
TRIALOG SPECIALISTŮ
Necelé tři týdny po finské premiéře se na Letní Letné představil mezinárodní, respektive mezikontinentální spolek. U cirkusu, který je tradičně internacionální, nic extra zvláštního. Novozélandský klaun Monckton, americký žonglér Peden a finský muzikant Votkin zkoušely inscenaci tři, covidem přerývané roky. Podepsaly se na ní nejen pandemické okolnosti. Na besedě po produkci pánové prozradili, že původně chtěli opustit meze svých specializací, leč dělalo jim to problémy. Něco sice z plánu zůstalo, např. „maňásková“ epizoda s gumovými rukavicemi a nafukovacím balonkem, ale pro Pedena bylo prý obtížné se vyjadřovat prostřednictvím loutky-rukavice, podobně se za nešiku považuje Monckton jako žonglér. A Votkin, jehož klaunské nadání se projevuje výrazem bez mimiky a nežongluje – jak je jinak u bubeníků obvyklé – ani bubenickými paličkami mezi prsty, k tématu neřekl nic. Jeho kolegové, kteří – soudě z mého diváckého zážitku – profesionální obtíže značně přeháněli, se během přípravy rozhodli dělat každý svoje. Ani to by nebylo u cirkusu neobvyklé. Naopak. Gordický uzel, který se snaží novocirkusoví tvůrci rozetnout, spočívá v otázce, čím zdůvodnit, že chodí po laně, staví lidské pyramidy nebo provádějí nějaké jiné vylomeniny. Ta otázka se tentokrát týká žonglování (výrazové prostředky klauna a muzikanta nejsou zdaleka tak omezené, svazující). Čím specifičtější žonglování je, tím víc je znát, že své umění musí artista přijmout coby zásadní stránku své osobnosti. <Asi jde o pravidlo. Mluvil o něm – příkladem mu byl Jean-Paul Lefeuvre – již Ctibor Turba v hovorech nazvaných Nový cirkus, SAD 1/1997.>
Pochopitelně je lepší, když specialista není sám; být sám je ideální leda při ryze sportovním lámání rekordů (těch žonglérských má Peden shodou okolností na kontě několik). Publikum nového cirkusu na rekordy nečeká, se stejným nadšením naopak aplauduje žonglování s pěti i s deseti rekvizitami: zaprvé proto, že nemá o dosažených žonglérských metách ponětí, zadruhé je mu to jedno. Nesleduje sportovní klání, sleduje divadlo. Přesto se Optimismi (finsky Optimismus) točí, byť jde o trialog tří uznávaných specialistů, kolem žonglování s rekvizitami obvyklými (kuželky, míčky, kroužky) i neobvyklými (nůžky, gumové kuchyňské rukavice, ruce panen z výkladů). Důvodem je nejspíš i fakt, že žonglování je jediná ryze cirkusová disciplína v inscenaci, která vychází – na rozdíl od Moncktonova Pianisty či Pedenova Rollercoaster (abych zmínil díla, která jsem od nich viděl) – očividně z cirkusových tradic.
I když „očividně“? Fluorescenční pestrobarevnost, která mi připadala natolik rusky (nebo čínsky) cirkusově kýčovitá, měla dle autorů svůj počátek v myšlence, že vše postaví na banánech, respektive na uklouznutí po banánové slupce, což časem opustili. Zůstala jen výrazně přítomná žlutá, kterou doplnily zářivá oranžová, růžová, modrá, zelená. Některé k žonglování použité a přemnožené rekvizity – kroužky, míčky na stolní tenis – se objevily ve škále všech těch barev.
Jako ta cirkusácká přehršle barev mohlo být obvyklé i téma klaunsky směšného soupeření, které evokovala úvodní scéna. V ní mají Monckton a Peden ruce zastrčené v dlouhých rourách, souběžně je zvednou a skloní, načež z rour oběma vypadne zmačkaný papír, pak nůžky, potom jednomu kámen a druhému papír. V tu chvíli je teprve jasné o co šlo. Další náznaky souboje však nahradí společná snaha, aby číslo dotáhli do zdárného konce. Ač jde o činnost infantilní, dosáhnout cíle je sdílená povinnost i životní nutnost.
Házení šipky má zprvu ráz klauniády: Monckton váhá s hodem, přibližuje se po krůčcích k Pedenovi, který drží terč, a aniž by šipku vypustil z ruky, jej mine. Hod ovšem musí být uskutečněn a to nejednou, šipky jsou tedy házeny ze všech možných míst, úhlů i vzdáleností a cíl nikdy neminou. V tom, protože jde o bravurní žonglování svého druhu, pochopitelně hraje prim Peden, Monckton ale není za outsidera, byť je jeho doménou komická nešikovnost. (Znovu a marně se třeba pokouší nafouknout balonek, vždycky ho omylem propíchne šipkou, kterou drží v druhé ruce, ze zoufalství se dokonce snaží nafouknout balonek prasklý a rozpadlý na cáry. Když se konečně podaří jeden balonek nafouknout, ukáže se, že kýženou pointou bylo propíchnout ho, leč ne trapným omylem, nýbrž s triumfální záměrností…) Dalo by se říct, že Monckton je šikovně nešikovný a Peden nešikovně šikovný. Jsou si rovni. Pouze Votkin, který – často doslova – stojí stranou, je nad věcí. Shlíží na absurdní snažení svých kolegů… dokud jej nezatáhnou do hry.
Optimismus působí dlouho tradicionalisticky: jeho dějem je sled čísel, kterým se diváci smějí a nad nimž žasnou. Dojem, že je jen trochu jiným obsahem naplňována stará osnova, se rozplývá v čím dál rychlejším tempu, v čím dál divočejší snaze, aby se číslo, tedy dílo vydařilo, přestože nemá žádný smysl… leda vyšší, spočívající v potřebě – jak již řečeno – dosáhnout společně pointy. To je i téma velkého, akčního finále. Jde o bubenické show, při němž (ve variantě hry na třetího) vrhá Votkin během bubnování paličky přes Moncktona k Pedenovi; jeho úkolem je za letu paličku „odpálkovat“ činelem k Moncktonovi a ten jí má hodit odrazem o buben Votkinovi. Provést úkol úspěšně není jen tak i proto, že rychlost je vskutku zběsilá. Na podlaze, poseté množstvím rekvizit z předchozích čísel, přibývá rostoucí množství paliček. Čeká se na to, až první palička doputuje zpět k Votkinovi. Když se tak stalo (to už jsem měl pocit, že se závratným tempem uštvaní aktéři musí zhroutit), zazněl velký virbl, normální světla pohasla a ve ztichlé aréně jen fluorescenčně zářily popadané propriety (a oranžové boty odcházejícího Votkina). Po zpomalené, loutkové přehlídce rukou (mezi ruce figurín se přimíchá i ruka živého člověka) usednou Monckton a Peden na gymnastické balony, postavené na malé desce (dřív posloužila k ping-pongu), která leží na rourách, po nichž pánové, k nimž se přidá i Votkin, nyní kytarista, posouváním odjíždějí tak, že tubus, který nechali za sebou, vždy vrátí před sebe. A to je konec. <„Mobil“ postavený na stejném principu má i Johann Le Guillerm v Terces.>
Ačkoliv se produkce jmenuje Optimismus, pomalý a tichý závěr na mě ve srovnání s jinak převládajícím rychlostí a hlučností optimisticky nepůsobil. Napadlo mě, že je to smutně veselý obraz konce: možná večera, možná života, možná celého světa. Leč uznávám, že k tomuto „čtení“ jsem moc indicií nedostal. V program Letní Letné se naopak uvádí, že představení každému divákovi přinese „trochu optimismu“.
EXKLUZIVITA
I když váhám nad tím, jak Optimismu rozumět, i když je docela možné, že pánové na scéně prostě jen kamarádsky (a na vysoké umělecké úrovni) „blbnou“, jejich inscenace potvrzuje mé přesvědčení, že tzv. nový cirkus je nejživější formou současného autorského divadla. Ono „blbnutí“ je totiž (záměrně, nezáměrně?) i obrazem rovnoprávné spolupráce při zdolávání překážek. Není to obraz sentimentální, neboť aktéři se portrétují v podobě rytířů směšně smutných postav.
Tím spíš je škoda, že pouhých několik týdnů stará produkce bude (už byla) dána po dvou pražských reprízách minimálně na rok k ledu. Pánové jsou totiž vázáni k účasti na jiných covidem zabrzděných projektech. Co bude pak, se prý uvidí. Pár stovek pražských diváků tedy patřilo k nemnohým, kteří dostali tu exkluzivní šanci inscenaci vidět. Což je asi signifikantní. Myslím, že i exkluzivita bude patřit k novému paradigmatu scénické tvorby.
