ke KDYŽ SE LÁME CHLEBA 1 – 2.3.2022
Milý Karle,
jak jsem slíbil, tak jsem koukl na video Konference nepřítomných na webu Rimini Protokoll, abych si udělal obrázek o herectví účinkujících diváků, kterak jste mně o tom tak lákavě vyprávěl. Než tady dám k lepšímu pár svých poznámek, musím jenom pro jistotu připomenout, že jsem se octl v dosti jiné situaci než běžný divák. Nebyl jsem v divadle, ale viděl jsem videozáznam a k tomu ještě sestříhaný z vícera představení v různých evropských městech (Bělehrad, Brusel, Drážďany, Lisabon, Lucemburk aj.). Už proto je můj pohled spíše pozorující nežli spoluprožívající. Nepocítil jsem eventuální chvění – ať už natěšené, či nepříjemné – zda se dostavím na scénu a budu hrát. A taky jsem neměl možnost zachytit dynamiku celého večera. Na druhou stranu průběžné „přepínání“ z představení do představení v jiných metropolích působilo tak, jako by mezi těmito produkcemi úplně zásadní rozdíl nebyl, jako by zde platily jisté univerzálie.
Líbí se mi tematická sevřenost, tedy to, že Konference nepřítomných se ve svých devíti příspěvcích zabývala tak či onak nepřítomností (a variacemi na ni) a sama ji demonstrovala tím, že přiměla přítomné diváky, aby si zahráli na nepřítomné účastníky: 1) případ obrovské díry alias vytěženého diamantového dolu na Sibiři, v republice Sacha, 2) přítomná, ale neviditelná, a tudíž predikovaná černá díra konfrontována s fyzikem, kterého nemocí uvěznilo jeho vlastní tělo, 3) obhájce dobrovolně zastupující lidi před Mezinárodním soudním tribunálem v Haagu, 4) příběh rozpolceného Žida, který se jako chlapec vydával za Němce, aby přežil válku, 5) fantomová bolest amputované (absentující) nohy, 6) špionážní příběh z Mogadišu, 7) imprese ze znehybnělého utečeneckého tábora na ostrově Samoa konfrontovaná s nekonečným oceánem, 8) let ze Země do vesmíru za účelem výzkumu účinků beztíže na ženské tělo a konečně 9) výzva zakladatele Hnutí za dobrovolné vymírání lidí, jíž chce zachránit planetu před přelidněním. Témata jsou to „velká“ a často exkluzivně vyšinutá z naší šedé normality, ale protože se deklarují jako prosté výpovědi konkrétních žijících lidí (tedy až na případ č. 6), nepůsobí nijak pateticky, ale uvěřitelně a přesvědčivě. Většinově nejde o žádná rozpracovaná „dramata“ (tedy až na č. 4, jak sám píšete), ale spíše o krátká a celkem jednoduchá vyprávění, možná spíš zamyšlení, upozornění, vzpomínky, apely.
Tomu, že může mít divák o tyto mikropříběhy velký zájem a že na něj můžou působit věrohodně, naprosto pomáhá, jak jsou prostředkovány. Je to vcelku jednoduché, jak zkraje večera zazní: Stačí umět číst, poslouchat a mluvit.
Byl jsem překvapen, že pouhé „neumělecké“ čtení a mluvení má takovou dramatickou kvalitu a tak provokuje imaginaci. Přesněji řečeno, byl jsem spíš potěšen, protože vím z DAMU, kde se tím zabývám, že to jde, ale že to není snadné. Číst nahlas na veřejnosti neznámý text je věc nečekaně těžká, jakkoli se této dovednosti učíme od první obecné. Vyžaduje to, aby člověk za pochodu zkoušel rozumět textu, napojoval se na něj a postupně přicházel na jeho smysl. Tedy číst větu po větě, dávat každé větě jakožto mikrocelku co její jest, ale zároveň předjímat, že něco ještě přijde po ní. Tedy je potřeba, aby počítal s tím, že odkrývá větší celek, který se mu ale vynořuje po částech. Čili nečíst věty izolovaně, ale tak, aby na sebe navazovaly. A to jde jedině s velkým soustředěním. Další podmínkou je, abychom to, co čteme, vysílali do prostoru tak, že navážeme kontakt a dojdeme u ostatních elementárního pochopení. Chce to tedy přiměřenou hlasitost, tempo a nějaký základní způsob, který vzbuzuje zájem, podněcuje pozornost, vede diváka (posluchače) k tomu, aby měl důvod a chuť jít s sebou. A samozřejmě to všechno se umocňuje či komplikuje tím, co to je za text a v jakých souvislostech se takový text a takové čtení ocitá. To je pár trivialit. Divák, který takové nepřipravené čtení sleduje, si tyto racionálie nemusí nijak uvědomovat, ale chtěj nechtěj může sledovat (v případě Konference nepřítomných zcela jistě) čtoucího, který vydává hodně sil, který se hodně snaží a kterému jde o hodně, který svým způsobem „bojuje“ – který se ocitá v elementární dramatické situaci, jež ho nutí jednat. A to jsme ještě nezmínili, že v této produkci se vědomě pracuje s tím, že čtu za někoho jiného (reprezentuji někoho jiného, jak během večera několikrát zazní), tedy že beru na sebe závazek, abych co nejpřesněji předal, co mi svěřil někdo jiný a co jsem já odpovědně s tímto vědomím přijal. Není se pak co divit, že při tolika úkolech a okolnostech není moc prostoru proto, abych „hrál“. Nebo jak píšete Vy: „Nedojde tedy k tomu, co se hercům leckdy stává, že smysl slov převálcují vlastním hereckým projevem (ať už nešikovným, či naopak bravurním).“
To, aby tento proces moc netrpěl šumy, zajišťují autoři produkce několika šikovnými technickými tahy. Věty, které „hrající divák“ čte, jsou spíše krátké, přehledné, nekomplikované. Aby se dobře četly, aby jim bylo dobře rozumět. Nejsou to zkrátka květnatá stylistická cvičení, ale věcná, úderná sdělení. Dále věty jsou napsány na papírech stylem co věta to list, řečeno s lehkou nadsázkou. Takže čtoucí se neztrácí v mase textu a má předepsáno, co k sobě patří a co ne. Papír mu do jisté míry určuje tempo, ale hlavně rytmus a akcenty. Jinými slovy členění textu je perfektně přehledné, nejen na papíře, ale i při vyslovení. Čtoucí je také evidentně naváděn co do pauz. On i divák tak mají dostatek času vstřebat, co právě zaznělo. Nadto je čtení nenápadně, ale precizně prokládáno „akcí“ (fotografie na promítacím plátně, předepsaná gesta vyňatá z proudu čtení, interakce s ostatními diváky, hudební podkres, světelný design). Toto divadelní rámování je sice cudné, jakoby přirozené, ale je velice záměrné, inscenuje výpověď do kompletnější tvaru nežli je „pouhé“ mluvení / čtení, emotivně ji dramatizuje.
Ovšem největší „drama“ spočívá v tom, kdo z přítomných se potkává s kým nepřítomným, kdo koho na sebe bere, kdo koho představuje. Jak interpretujícího (ne)identifikujeme s autorem, jak se s ním (ne)identifikuje on. Přičemž „vzdálenost“ mezi původcem a tím, kdo ho představuje (odlišný věk, pohlaví, národnost, jazyk atd.), zpravidla vůbec není na překážku. Je to zcizující divadlo non plus ultra, pořád brutálně víme a je nám to ustavičně připomínáno, že ten, koho vidíme, je jen tlampačem toho, kdo původní příběh prožil a napsal, a přesto sdělované dokáže vtahovat, zpřítomňovat, oslovovat. Možná právě proto, že čtoucí je ve službě a jen loajálně plní úkol, nic moc k tomu nepřidává. To my, diváci produkce, jsme nuceni tuto vzdálenost vlastní fantazií zacelovat…
Situace se poněkud změní, když divák na scéně nedostane papír, ale text a pokyny získává výhradně ze sluchátek. Aktérovo nasazení – alespoň v tom, co jsem viděl já – se díky tomu proměňuje: divák na scéně se do role více pokládá a začíná v rámci svých menších či větších možností hrát. Možná je to dynamikou večera: už máme počáteční rozpaky za sebou, už víme, co se asi tak od nás chce, a namísto nesmělého osahávání můžeme jít do akce víc naplno. Možná ale (a tak se mi to připadá) prostě došlo k tomu, že už nemám naráz tolik úkolů a okolností, jak jsem je výše zmiňoval, nýbrž tyto jsou mi fázovány: vyslechnu, co mám říct (udělat), řeknu (udělám) to a čekám na další. Jako by se mi tím uvolnily ruce a síly, kterých mám teď víc, můžu věnovat tomu, že (nějakým způsobem) hraju. To se k pobytu na scéně, když nemám v ruce papír, hodí zkrátka víc.
Ten rozdíl není nijak dramatický, pořád jde o jakési neherecké hraní a vlastně se i toto zesílení docela hodí k tomu, kterak se stupňuje řekněme společenská palčivost vyprávěných příběhů a kterak na scéně přibývá účinkujících. Pokud na začátku byl jedinec a monolog, tak později máme dvojice a dialogy. A vzhledem k délce představení je tento posun snad i namístě, abychom mohli sledovat něco dynamičtějšího, na pohled i na poslech pestřejšího.
Nakonec nelze si nevšimnout ještě jednoho základního dramatu, oné divákovy volby, zda se účastní, zda se ujme role, zda půjde na scénu. Jak jsem psal, nebyl jsem u toho, ale předpokládám, že takové rozhodnutí předstoupit před ostatní může mít velkou vnitřní dramatičnost. Soudě podle videozáznamu, nechodili na jeviště jenom lidé extrovertní, či dokonce exhibicionističtí. Možná je to dáno nějakou základní obeznámeností s tímto divadlem, možná je tu cítit ona zodpovědnost, že předávám něčí vzkaz, možná atmosféra představení, v níž se prolíná zábava s tísní, koriguje účinkující, nevím. Na každý pád je to koncept, který ukázkově ztotožňuje diváka s hercem, jak o tom píšete sám.
Tož aspoň tolik, co mě prozatím napadlo.
Děkuju za tip a moc Vás zdravím!
Michal Čunderle
