INSPIRACE DEVATENÁCTÁ: Daria Gosteva: Moskva-Dačnoje, režie, scénografie a hraje D.Gosteva (Rusko), hudba Frieda Gawenda (Německo), inscenace je součástí projektu Nová síť za Ukrajinu, premiéra 31.1.2022 u autorky v Čechově ulici (psáno podle představení 5.4. a 2.10.2022 v Divadle Alfred ve dvoře)
HRY KLUČIČÍ – HRY HOLČIČÍ
„V jedenadvacátém století už doufejme nikdo nevěří tomu, že hra slouží dítěti k přípravě na dospělý život, a díky tomu je třeba, aby si holčičky hrou s panenkami osvojily mateřské návyky, zatímco kluci se mají naučit ovládat nářadí a porozumět dopravním prostředkům. Naprosto souhlasím s tím, že je třeba přestat dělit hračky na holčičí a klučičí, a klidně nechat holčičku hrát si s vláčky a chlapečkovi dopřát hru s kočárkem.
Holčičí a klučičí hra se nicméně liší a lišit bude, jakkoli chceme být genderově korektní (a samozřejmě s vědomím, že výjimky existují). Rozdíly ve struktuře a funkci mozku u obou pohlaví jsou vědecky prokázané, odborně mluvíme o sexuálním dimorfismu lidského mozku. Chlapecká hra vyžaduje hodně prostoru, materiálu, zvuků, pohybu, akce, síly, zápasení. Dívčí je klidnější, je zaměřena na interakci, spolupráci, tvoření, úroveň aktivity a hluku se podřizuje účelu hry, který je často jasně daný. Pokud jde o výběr hraček, dívky preferují ty, které mají sociální potenciál, proto je lákají panenky, plyšáci, domečky, nakupování apod. Kluci častěji volí technické hračky, stavebnice, dopravní prostředky.“
První citovaný odstavec z článku dětské psycholožky Lucie Kotkové (Jak si děti hrají. Aby dětská hra rozvíjela, je třeba přestat u ní neustále asistovat, Heroine, 1.6.2021) odpovídá dnes požadované genderové korektnosti, druhý už by u vyznavačů teorie, že rozdíly mezi pohlavími jsou zanedbatelné a operabilní, mohl narazit. Však mi jeden významný neurolog, kterého nejmenuji, abych ho nedostal do problémů, i řekl, že by autorku za takový názor ve Spojených státech nejspíš lynčovali. Třeba je to s predispozicí danou odlišností mužského a ženského mozku jinak, možná i naopak a společenské zvyklosti, které ovlivňují rozdíly v chování, tedy i v dětských hrách, mohou i za změny anatomie. Ona predispozice by ovšem vysvětlila analogii divadla s dětskými, klukovskými a holčičími hrami. Zatímco Gejza Dezorz, kterému byla věnována minulá „inspirace“, promění loutkové divadlo na bitevní pole Druhé světové války, v Čechách studující Daria Gosteva dá své osobní historii podobu intimní hry u čajového stolku a ve scenérii, která velmi připomíná dětmi v lese, z větviček a mechu stavěné domečky.
„DOKUMENTÁRNÍ LOUTKOVÉ PŘEDSTAVENÍ“
Daria Gosteva, scénografka a aktérka své autobiografie Moskva-Dačnoje, označované za „dokumentární loutkové představení“ pro domácí, bytové hraní, ale říká, že si nikdy v lese domečky nebudovala, ani tuhle dětskou architekturu nezná. Při vizi hraní si v lese dostává dokonce trochu zděšený výraz. Ruský les je prý nebezpečný a ona si v dětství navíc, jak se dnes sluší a patří, hrála s legem. Nemám proč ji nevěřit (i já měl v Rusku dojem, že se nad lesem co chvíli zjeví vražedná baba Jaga letící na hmoždíři), paralela její loutkové scenérie a oněch domečků je však zarážející.
Dům, který se noří z autorčiných vzpomínek, postavili na venkově z toho, co se našlo, a inscenace působí taky tak. Hraje se na desce a pod deskou položenou na polenech, a polínka, některá nasekaná jak do kamen, jsou i základní scénografií. Z jiných, hrubě opracovaných kusů dřeva je vše ostatní, včetně třeba domečku na rozsochách smrkových haluzí, muřích nožkách. Jen pár vymožeností připomene, že jde o moderní dobu. Modrá LEDka jako chabé světlo pouliční lampy (většinu světla obstarává živý plamen svíček), tranzistorák, který hraje, i když je dřevěný včetně prutu antény, a hlavně do rozpůleného polínka vsazené okno, obrazovka, na níž sledujeme při jízdě vlakem ubíhající krajinu.
Podobné jsou i z dřívek stvořené, jak dětskou rukou letmo vyřezané a malované loutky, sotva deset centimetrů vysoké figurky lidiček bez nohou, obalené hadříky, a hýbající obvykle pouze jednou rukou. Chudobnost zvýrazní třeba loutka psa ze staré, prožrané větve či sršni ze šišek, a loutkářské kouzlení, např. maličká prkýnka lyží připnutá figurce nejspíš magnetem.
Příběh je vzpomínka na Dačnoje u Moskvy a dům, kde Gosteva bydlela posledních šest let, než odjela studovat loutkářskou scénografii na DAMU. To místo, jaké bývalo, už neexistuje (což by vlastně šlo říct o celém Rusku). „Ze vzpomínek“ – píše se na webu Alfreda ve dvoře – „se noří tajemný dům se studenou kuchyní postavenou z okenních rámů a strmými červenými schody a jeho bizarní obyvatelé a sousedi: zpívající buržujka, veterán afghánské války, sourozenci Dong a Jumbli a další zvláštní obyvatelé tohoto blízkého a přece tak vzdáleného světa.“ Vzpomínky prolínají s rozhlasovým čtením o žabce carevně a tříhlavý drak z loutkářské ilustrace té pohádky ční pochopitelně nad ostatní. Stejně přerostlý kohout, samorost opatřený rudýma nohama, je naopak vtělenou kompenzací. Ten malý, bojácný kohoutek, o němž Gosteva vypráví, musel aspoň na loutkovém divadle vyrůst, aby unikl zlému kocourovi (v inscenaci zmenšenému na prťavou figurku), před kterým se schovával ve sprchovém koutě, i příkořím, které ho mohly potkat v moskevském klášteře, kde posléze získal azyl.
Moskva-Dačnoje je rituál, oživující ducha zašlých časů, uzavřený společným pitím čaje a popovídáním si (třeba i o současné situaci obyčejných lidí v Rusku, o jejich strachu a studu). Hledat v něm lze stesk po vlasti, nostalgii i depresivní chandru, stavy obvykle připisované vykořeněným Rusům, forma dětské hry ale zabraňuje sebelítosti a emocím, které může sebelítost vyvolat: vzteku, agresivitě.
<Při představení Darii Gostevy, studentky i zakladatelky mezinárodního, rusko-česko-německého souboru KHWOSHCH, který v Alfredu ve dvoře v loňském roce premiéroval úspěšný projekt Dinopera, se mi vybavila první produkce tehdy jen bělorusko-ruského kolektivu studentek DAMU zvaného PYL (Maria Komarova, Světlana Silič a Anna Romanova). Uvedena byla v roce 2018 (v SADu 6/2021 i o ní psala Barbora Etlíková) a v názvu měla Čeburašku, hrdinu sovětských animovaných filmů, leč bez samohlásek, tedy ČBRŠK. I v ní se mísila pohádka s postsovětskou autobiografií a já měl pocit, že vidím slečny, které se před tím, co se děje venku, schovávají v bunkru, realita však přesto proniká do jejich holčičích variací oblíbených pohádek.>
