NĚKOLIK INSPIRACÍ: …i Die Reise a Stavovské národu!
EDUKACE UMĚNÍM A HROU
Mirka Vydrová před časem ve zprávě zareagovala na mou zmínku o Karlově Novém Městě Divadla Bořivoj jako na „jednu z možností využití divadelních prostředků pro jiné účely, než je vytvoření uměleckého díla“, v tomto případě pro účely edukace (14 – Strachy). Napsala, že představení je skvělé pro děti nejen coby „výuka“, že umožňuje i vstup do hry, která působí právě uměním, že jde o živé setkání v rámci hry. Má pravdu, nevyjádřil jsem se přesně. Bez umění by šlo pouze o přednášku. Právě umění, divadlo a interaktivní hra jsou skvělý zesilovač. Příběh vzniku Nového Města pražského, který diváci spoluprožívají, se tak mnohem lépe než přednáška vryje do paměti. To je i primární, mimoumělecký, leč bez umění nedosažitelný cíl.
Na divadlo edukativní jsem myslel i po zhlédnutí dvou v lecčems si podobných tuzemských inscenací, které uvedl letošní Pražský divadelní festival německého jazyka. V činohře Národního divadla připravené Stavovské národu!, které mělo na festivalu v titulní budově premiéru, i půlroční Die Reise brněnského Terénu a Landestheater Niederösterreich z rakouského St.Pöltenu mají za téma vztahy mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem. V obou vystupuje kvarteto protagonistů složené ze dvou, česky a německy mluvících párů. Obě řeší konfliktní vztahy, přesto se nejedná o drama, natož o drama konkrétních postav. Protagonisté jsou spíše průvodci dějinami a jejich komentátory. V případě dokumentárního Stavovského národu! jde o okolnosti „revolučního“, protiprávního zabrání této německé scény Čechy v roce 1920, což ve stejnojmenné knize popsal Jiří Hilmera <na šest stovek exemplářů 1. vydání z roku 1991 bylo prý objeveno v útrobách divadla, a každý návštěvník premiéry měl možnost si knihu odnést>. Die Reise, praví propagace, je literárně vědnou cestou do dnešního pohraničí, a příběhy, které o něm autoři v literatuře našli a z nichž sestavili svou koláž, jsou naznačeny spíše nepopisně, obrazně: konflikt ukazuje třeba groteskní přesouvání hraničního kamene či společně, leč falešně na flétničky zapískaná Óda na radost, hymna EU. Tvůrci obou děl konflikty neukazují ostře, jejich hrany naopak uhlazují, neboť cílem zjevně není drama. Divák si odnáší hlavně pocit smíření, souladu, spolupráce. Ten – stejně jako výrazná a nápaditá metaforičnost Die Reise, která mi připomněla Zápisky z volných chvil téže režisérky – vzdaluje inscenace od vzdělávání. Ne však zcela. <Fakt, že se na nich podílely členky uskupení 8lidí, Nina Jacques a Anna Klimešová, mě vedl k úvaze, zda přípravě nepředcházela domluva či zadání, ale prý šlo čistě o náhodu…>
Každé divadlo (dnes tak módní) tvořené čistě z rešerší směřuje k předávání nabytých vědomostí, tedy k edukaci. Té se ovšem souběžně snaží vyhnout, a protože scénář nesvěří autorovi schopnému proměnit informace v dramatické dílo, maskuje rešeršní základ atrakcemi. Škoda, že se nechce přiblížit formě, které nemá umění za svůj prvotní cíl, ideálně takovému, které zve své publikum ke hře. Právě v té by mohla být budoucnost… a kdo ví možná nejen divadla.
Karlovo Nové Město, hrají a vytvořili Mirka Vydrová, Martin Falář, Hana Hüblová a Richard Fiala, dramaturgie Eva Machková, Divadlo Bořivoj, premiéra 12.10.2016
Die Reise, režie Anna Klimešová, dramaturgie Lukáš Jiřička, scénografie a kostýmy Zuzana Sceranková, hudba a zvuk Michal Cáb, hrají Milada Vyhnálková, Matěj Šumbera, Tobias Artner a Marthe Lola Deutschmann, autorská bilingvní inscenace vznikla ve spolupráci Terénu a Landestheater Niederösterreich v Sankt Pölten (Rakousko), premiéry 7.5. (St.Pölten) a 19.5.2022 (Brno) /na PDFNJ uvedeno 20.11.2022/
Petra Tejnorová a kol.: Stavovské národu!, režie P.Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques, výprava Antonín Šilar, hudba a zvukový design Jan Čtvrtník a Vratislav Šrámek, světelný design Přemysl Janda, technická spolupráce Erik Bartoš, kamera Marek Bartoš, Dominik Žižka a Petra Maceridu, účinkující Petr Vančura, Philipp Schenker, Markéta Richterová, Milan Ducháček, Ines Koeltzsch, Michal Princ, V.Šrámek a Jan Tošovský, činohra Národního divadla, premiéra v rámci PDFNJ 18.11.2022
BUDOUCNOST ČILI ARTPARK
22.11.2022 napsala Kateřina Šedá na Facebook pozoruhodnou zprávu:
„V roce 1974 vznikl ve vesnici Lewiston nedaleko Niagarských vodopádů unikátní projekt Artpark, který nemá obdoby po celých Spojených státech. Právě tady se měla veřejnost pravidelně setkávat se současným uměním a lidé, kteří sem přišli, měli možnost se na něm aktivně podílet. Hlavní vizí Artparku bylo pozvat nejrůznější umělce, aby po dobu několika měsíců vytvářeli dočasné instalace (od obřích landartových realizací až po experimentální vaření nebo divadlo), a umožnit veřejnosti sledovat proces tvoření a účastnit se ho. Umělci měli dokonce ve smlouvě, že s publikem musí komunikovat, do procesu ho přirozeně začleňovat a vytvářet nejrůznější formy spolupráce.
Obyvatelé Lewistonu (malé obce, která má zhruba 2700 obyvatel) i jeho okolí na místo docházeli po několik měsíců v roce, řada z nich tam dokonce chodila úplně každý den. Většina místních dětí tam trávila (často bez dohledu rodičů) veškerý svůj volný čas. Existoval dlouhý pořadník místních, kteří netrpělivě čekali, zda na ně vyjde řada, aby po práci mohli v Artparku dělat dobrovolníka.
Artpark tímto programem, který byl v 90. letech kvůli financování omezen, vychoval generace ´vesničanů´, kteří podstatnou část života trávili vedle progresivních a experimentálních umělců, z nichž celá řada se později významně prosadila.
Když jsem před deseti dny začala dělat rozhovory s místními, vůbec jsem netušila, že to bude takovej nářez. Rozhovory probíhaly standardně, dokud nedošlo na Artpark. V ten moment vždy nastala exploze emocí. Měla jsem pocit, že každej z místních absolvoval cestu na Mars, ne že trávil dětství či mládí v blízkosti umění. Navštívila jsem dokonce osmdesátileté babičky v domově seniorů – ty měly po celý život nějakou normální profesi (obchod, služby, sociální péče), ale když jsem otevřela toto téma, začaly sugestivně popisovat svoje zážitky: ´To bylo nejlepší období mýho života a každý den jsem se zapojila do něčeho jinýho. Nevím přesně, jak bych to popsala… Někdy jsme jen nosili kameny, jindy leželi potichu v lese, nebo třeba vykopali autu hlubokou jámu a někdo u toho zpíval. Já ty věci všechny nechápala, ale dívala jsem se a zkoušela, všichni jsme zkoušeli. Všichni jsme byli umělci.´
V Artparku za tu dobu vznikly stovky dočasných uměleckých děl, tzn. každý umělec si po sobě musel dílo nakonec ´uklidit´. Svůj účel (spolupráci a edukaci) během realizace ostatně už splnilo, takže muselo uvolnit místo dalším autorům. Dnes tam žádná fyzická díla nenajdete (kromě tří, které vedení záměrně udrželo), ale to, co tam zůstalo mezi lidmi, jsem ještě nikdy nikde neviděla. Znovu jsem se přesvědčila o tom, že současné výtvarné umění není vzdálené veřejnosti, jen k němu nestavíme fungující mosty. Dokud si nepřipustíme, že budování těchto mostů je samotným DÍLEM (nikoli doprovodnou činností!), do něhož je potřeba opravdu významně investovat, těžko se to někdy změní. To je prostě holý fakt.
A skutečně to jde…!
Pevně doufám, že se mi s novým vedením Artparku podaří na tohle neuvěřitelný období navázat a ve spolupráci s místními vytvořit novou vizi do dalších let. A pak bude možnost to rozšířit jinam, kde tohle lidem zatím nedošlo…“ Na můj dotaz, jak vzpomínají umělci, kteří se projektu účastnili, zda i pro ně to nebyla trochu cesta na Mars, mi Kateřina Šedá odpověděla, že vzpomínají stejně, že to i pro ně byla unikátní věc.
