Petra Tejnorová a kol.: Stavovské národu!, režie P.Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques, výprava Antonín Šilar, hudba a zvukový design Jan Čtvrtník a Vratislav Šrámek, světelný design Přemysl Janda, technická spolupráce Erik Bartoš, kamera Marek Bartoš, Dominik Žižka a Petra Maceridu, účinkující Petr Vančura, Philipp Schenker, Markéta Richterová, Milan Ducháček, Ines Koeltzsch, Michal Princ, V.Šrámek a Jan Tošovský, činohra Národního divadla, premiéra v rámci PDFNJ 18.11.2022
ČÍST A NEZAPOMÍNAT
Nemohu si pomoct, ale inscenace-happening Stavovské národu! mi nejde z hlavy.
Zaujala mě reakce kritiků. Přestože se v představení říká, že zásadní inspirací pro tvůrce byla stejnojmenná kniha Jiřího Hilmery z roku 1991 a i když si její exemplář mohl každý z diváků odnést, kritici o ní většinou mlčí a když už výjimečně nemlčí, tak nepřímo, chybou prozrazují, že ji nečetli.
Připadá mi to typické.
Zaprvé proto, že číst práce druhých a vzít tu četbu při svém vlastním psaní do úvahy, je dnes vzácné. To, co ještě uvedl Miroslav Petříček v souvislosti s Václavem Havlem (V.H. mezi autentickými filosofy, SAD 5/1996), že přemýšlení je vrstvení, dialog s myšlenkami jiných autorů, přestává platit. Současný autor se nehodlá čtením zdržovat, chce rovnou sdělovat své vlastní názory. Defektem toho je mimo jiné i neustálé opakování a objevování dávno již objevených Amerik, navíc leckdy vydávaných za Indie.
Týká se to i mě. Ani já nečetl Hilmerovu knihu když vyšla, a ne proto, že bych o ní neměl tušení. Znal jsem ji ovšem jen od vidění a nevěděl o čem je. Však to nebyla historie, o které bychom se – a to ani na divadelní vědě – učili. I vysokoškolské vzdělávání za dob Františka Černého líčilo dějiny českého divadla obrozenecky. Tím míním v Čechách zdomácnělou tradici idealizovaného, nekritického zobrazování údajných holubičích, utlačovaných povah a současně světu vzdorujících husitských válečníků, na něž jsme tak hrdí, že jejich krvelačnost opomíjíme. Tak co bychom se učili o tom, že Češi dva roky po vzniku Československa, zabrali divadlo, v němž byli doma Němci. (Tedy Němci? Dělení obyvatelstva na české a německé se řídilo víc jazykem a kulturou než národními geny „německých“, z nemalé části židovských obyvatel. Ani Masaryk ten československý národ nechápal nacionálně, spíš za něj považoval všechny občany republiky. Hrát na nacionální strunu ovšem u nás uměl, když na to přišlo, leckdo. A tehdy přišlo.)
Stačí přečíst Hilmerovu knihu, dokonce už předmluvu Otakara Roubínka, aby člověk pochopil, že historie té krádeže není ani tak neznámá, nýbrž permanentně zapomínaná. Asi je to takový místní zvyk, že nám sice tu a tam vypadne nějaký kostlivec ze skříně, my ho ale raz dva šoupneme zpět. A tak dokola. Stačí k tomu síla zapomětlivosti, nechuť k vypořádání se z ostudnými momenty vlastních dějin. Jediná cesta z toho kolotoče ven, je nezamlčovat a nezapomínat.
„PROBÍHAJÍCÍ PRÁCE“ KDYŽ SE LÁME CHLEBA BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND