Před pár dny jsem se díval, jestli Ivana přijede na konci měsíce s Provázky do Prahy, ale v obsazení těch inscenací nebyla. Škoda, pomyslel jsem si, a maličko ve mně zatrnulo. Loni přeci kvůli zdravotním problémům nepřijela na festival do Plzně. Že už Ivana nepřijede nikdy, mě však nenapadlo. Je mi to moc líto.
Ivana nebyla primadona, nepředváděla se, nepropadala pýše… Přitom měla nač pyšná být. Ne nadarmo získala tři ceny divadelní kritiky, „Radoky“. Její rejstřík byl opravdu široký. Komická, razantní bába, maskérka ze seriálu Dobré ráno Brno odvysílaného na ČT letos v únoru, která je teď nejvíc zmiňována, byla nejen rolí malou, nýbrž i jen jednou z mnoha jejích hereckých poloh. Jsem hrdý na to, že účinkovala se svou sestrou Hanou Vaňkovou a s Pavlem Zatloukalem i v mé první režii, v Pastičce Markéty Bláhové. Tam byla divokou holčičkou.
Asi nejzvláštnější její rolí byl fotograf Miroslav Tichý v inscenaci Tichý Tarzan Anny Petrželkové. Jak sugestivně tohohle svérázného naivistu a houmlesáka předvedla, popsal moc krásně Martin Porubjak v článku Co jsem viděl, to jsem zmáčknul (SAD 3/2012). Proto mu předávám slovo:
Inscenácia Tichého Tarzana je malý veľký zázrak. Neohuruje hlučnými efektmi, hektickým tempom, veľkými premenami. V podstate je Tichý Tarzan celkom tichým predstavením. Na začiatku sa pomaličky vynára z tmy a na konci sa do tmy ponára; len plamene olizujúce plechovú vaňu. Tichá kremácia jedného diela.
Anna Petrželková (možno to podedila) má zrejme veľký cit a ešte väčšiu empatiu pre bytosti kuriózne, outsiderské, pre podivuhodných solitérov, čudných magorov, osamelých bežcov… Tých vie dokonale pochopiť a čo je pre režisérku asi najpodstatnejšie: má nos na hercov, ktorí ich dokážu zahrať.
Ivana Hloužková v hlavnej postave Tichého Tarzana je toho žiarivým príkladom. Je dokonalá! Musím sa priznať, že od prvej chvíle, kedy sa z tmy slabulinko vynoril sklepný príbytok a v ňom iba akási tušená bytosť schúlená v starom kresle – uzlíček mäsa, kostí a chatrného šatstva – bol som tou tajomnou bytosťou priam uhranutý. Fascinovali ma jej dlhé, tenké prsty, ktoré sa pohybovali veľmi zvláštne, s akousi „reumatickou“ neohrabanosťou, ktorá dokonale harmonizovala s jej podivným škrípavým hlasom, zvláštnou akoby trochu „vyšinutou“ intonáciou a čudným zafarbením, jej zachumlaný plnovous. Tá bytosť hovorila trochu ako muž, ale nie celkom ako muž. Hýbala sa trochu ako chlap, ale nie celkom ako chlap. Zakaždým, keď zareagovala na akýkoľvek podnet od inej bytosti, bola jej reakcia – aspoň teda pre mňa – nečakaná. Nevedel som to rozlúštiť, priťahovalo ma to a zároveň aj znepokojovalo. A tú záhadu som odhalil až na konci. Až pri klaňačke som rozlúštil čudné tajomstvo. Keďže pred predstavením som sa nepozrel do programu, netušil som, že Tarzana hrá žena! A dávam vám čestné slovo, že až do konca predstavenia som to skryté tajomstvo neodhalil.
Hloužkovej Tichý bol zlatou korunou tejto inscenácie. Bez nej (neho) si to prakticky neviem predstaviť.
Keď som bol na Tichom Tarzanovi po druhý raz, už to nebolo tak fascinujúco tajomné. Už som nemohol s toľkým vzrušením pátrať po podstate podivuhodnosti, tajomstva a inakosti tej záhadnej bytosti, ako po prvý raz. Už nebola neidentifikovateľná, už ma nepriťahovala tak, ako človeka priťahuje záhadné tajomstvo, ktoré nedokáže rozlúštiť. Ale obdivoval som jej herecký výkon nemenej. Je skrátka dokonalá! Pre mňa zážitok roka!
