BÝT NADŠEN, TOŤ (SKORO) VŠE
Když uvažuji nad trendy dnešního divadla, stále si připomínám, že leccos z toho, co se zdá být novou tendencí, nové není. Už v 70.letech minulého století jsem si coby antikvář ověřil, že zákazníci mnohem spíš koupí předraženou špatnou grafiku než podceněné kvalitní dílo. Sám jsem v těch letech u kolegů na krámě koupil velmi levně číslo časopisu Derrière le miroir, protože si nikdo nevšiml, že je uvnitř pravá litografie Marca Chagalla. Ale nešlo jen o českou specialitu. Kamarád takhle našel v německém antikvariátu originál Albrechta Dürrera. Vzpomínám na to v souvislosti s Letní Letnou. Z kvarteta zahraničních hostů dosahovaly vstupenky na Sabotage souboru NoFit State a Animal Cirque Alfonse částky 1.250 Kč, zatímco lístek na A ciel ouvert Cirque Aïtal a Bitbybit Collectif Malunés byl za 890 Kč. Lze argumentovat faktem, že první dvě produkce byly větší, hrály se ovšem taky ve velkých stanech pro opravdu velký počet diváků, čili se vybralo víc peněz. Pravý důvod vidím v tom, že obě nabízely ryzí show postavenou na oblíbeném půdorysu řady eklektických, hudebně-cirkusových klipů, čísel, které všemi prostředky – artistickým uměním i rytmickou, líbivou a neustále povědomou hudbou – povzbuzují nadšení publika a tím i imitují niternější prožitek. K těm prostředkům řadím i cenu lístků. To by musela být silná nátura, aby ze svého nadšení slevila, přestože tolik zaplatila.
Oba soubory vlastně dělají totéž, co jejich kolegové z továrny na nový cirkus, ze Cirque du Soleil. Nejsou méně komerční. Když Welšané z NoFit Sate „obsadí“ i masky prožluklých potentátů s Trumpem v čele, tak pouze markýrují kritičnost a hlubší smysl. Podobně je farma v Animal hlavně ozvláštněním. Leč publiku se estrádně budované představení líbí. Přehlédnou tedy i občasné chybičky, kolísající intonaci zpívajících cirkusáků, nebo třeba situaci, kdy při žonglování vidlemi artistovi nástroj nešťastně dopadne bodcem na cirkusákovu dlaň (způsobí mu bolest, ne však – je jistě ztupen – krvavé zranění). <Píšu to s rozpaky, neboť dostávám volňásky. Doufám, že se na tom do budoucna nic nezmění, protože kritika nekritika mám Letní Letnou a nový cirkus opravdu rád.>
I v takové Sabotáži mě některá čísla nadchla (zejména slackline – provazochodectví kombinované s akrobatickými skoky a salty na gumě natažené přes celou šíři velikého stanu). Přesto mi mnohem víc daly dvě zbývající, komornější a pro diváky i levnější produkce.
Titul A ciel ouvert pod francouzskou vlajkou působícího mezinárodního kvarteta Cirque Aïtal je asi v překladu správně Na volném prostranství, ale významově stejně přesné by bylo Na dvorku. Je to plácek mezi cirkusovými přívěsy a tribunami pro diváky, respektive právě dvorek, kde se akrobaticky a hudebně potkávají podivínští kočovníci, kde se objevují i jejich malé děti a domácí ptactvo: slepice, holubi, kachny. Vše stojí na protikladech: velcí, mohutní, silní, hrubí – malí, slabí, křehcí, jemní. Tento princip je ztělesněn v ústředním manželském páru autorů a aktérů Victor Cathala-Kati Pikkarainen i v duu cirkusově nadaných muzikantů Helmut Nunnïng-Hugo Piris. Velcí se pojí se zemí, se silou a pevností, malí a lehcí se vzduchem, kde létají a vznášejí se. Na tomtéž principu se odehrává většina jejich čísel. Malá žena doletí nohama přímo do spojených dlaní svého partnera, ten ji zvedá, lehkou jak pírko, i na jediné ruce. Obdobně silák pohazuje a prudce točí se stále hrajícím malým houslistou. Role se ovšem leckdy převrací. Maličká žena mužům šéfuje, poučuje je i brutálně po nich, ležících skáče. Jindy zas maminkovsky pečlivě utírá talíře, aby je vzápětí roztřískala. Obr se naopak chová něžně k ženě i ke svému domácímu ptactvu, slepice nosí na ramenou i na hlavě, holoubci po něm posedávají i něžně zobou, „líbají“ na rty. Jako metafora té lidsko-ptačí symbiózy se obr vynoří celý pokrytý peřím.
A ciel ouvert mohu přiřadit k dílům, které činí z nového cirkusu nejvýraznější odnož současného autorského, zde výrazně rodinného divadla, leč ne bez rozpaků. Autentičnost osobní výpovědi je zamlžena retro romantikou a s jemnou dokonalostí realizované, originální nápady se objevují, aniž by tvořily adekvátně originální a pevnou stavbu. Na dvorku panuje rustikální lyrika a lyricky krásná a současně trochu banální je i pointa se stínohrou peří, které se sype na celtu nad hlavami diváků.
Přestože bych Cirque Aïtal každému klidně a rád doporučil, patří částečně k projektům, kterými se tzv. nový cirkus vrací ke staré koncepci volně řazených čísel, jejichž smyslem je vzbudit údiv a nadšení. Specifikem je návrat vytrénované zvířeny. Není to žádná, dnes už nejen v novém cirkusu zakazovaná drezura, ale demonstrované soužití. Pamětníkům připomene ptačí cirkus Voliéry Dromesko, z níž jsme u nás, v koprodukci La Baraque-Bouda, poznali Igora a Lily s jejich čápem marabu a slepicemi: umění slepic tehdy spočívalo zejména v tom, že se neostýchaly běhat mezi diváky a marabu malebně přeletěl. Při sledování čísel nadaných ptáků s Victorem Cathalou mě napadlo, že budoucí nový cirkus převrátí role, zvířata převezmou vládu, vyženou lidi z manéže a třeba i z hlediště. <Budou mít nejspíš v gesci i casting. Igor a Lily mi před léty ukazovali slepici, kterou coby kuře koupili za drahé peníze, neboť byla ze starého slepičího cirkusového rodu, měla tedy dobré genetické předpoklady. Jenže se prý ukázalo, že je zcela netalentovaná. Představení se neúčastnila. Taky by na ni nebyl hezký pohled, protože ji vypadalo peří a měla krk holý jak sup. Starali se však o ni s nadějí, že se její geny kladně projeví u potomků.>
A ciel ouvert, námět, realizace, scénografie a účinkující Victor Cathala a Kati Pikkarainen, hudba Helmut Nunnïng a Hugo Piris, umělecký šéf Michel Cerda, Cirque Aïtal (Francie), premiéra 2022 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Letní Letná 29.8.2023)
NOVÝ RECEPT ZE STARÉ KUCHAŘKY A CHVÁLA JEMNOSTI
Bratři Simon a Vincent Bruyninckxové (Collectif Malunés), dosud specialisté, Simon skákal na teeterboardu, Vincent se točil v cyrově kole, hledali techniku, která by je spojila. Našli ji u starých cirkusáků. Ti umí v zubech držet lano a buď po vzoru Franty Kocourka tahat těžké vozy nebo za zuby zavěšeni dělat vzdušné piruety. Bratři Bruyninckxové si techniku natolik osvojili, že na ní – a pouze na ní – mohli s režisérem Kasperem Vandenberghem (Movedbymatter) postavit téměř hodinovou produkci. Jeden by řekl, že když má člověk v puse roubík a na něm přidělané lano, moc možností k vyjádření nemá. Inscenace Bitbybit (Kousek po kousku) mě ale přesvědčila o opaku. Napínavý kus bez hluchého místa dospěl i k překvapivému závěru. A přestože nešlo o žádné vyprávění a dějem bylo samo představení, našel jsem v něm pevný tvar i autenticitu osobní výpovědi. Propagační texty praví, že Bitbybit je bratrovražedná show, že aktéři jsou si nejbližšími lidmi i největšími soupeři, že jsou spojeni lanem jako pupeční šňůrou a že nebezpečí pro prvního je i nebezpečím pro druhého. Zní to nadmíru vážně, jenže oba mají i klaunské nadání, takže vážnost jde ruku v ruce – či pusu k puse – s lehce poťouchlým humorem.
Při příchodu diváků stojí bratři na protilehlých stranách úzkého dřevěného mola v uličce půlící hlediště. Na hlavách mají postroje a za karabinu umísťovanou postupně na různých místech „masky“ se v ostrých úhlech naklánějí k lávce. <Na besedě jsme se dozvěděli, že to je součást tři hodiny trvající rozcvičky, která vždy předchází představení.> K vlastní produkci si masky sundají a většinu času jsou za zuby propojeni společným lanem. Přetahují se i zápolí, lanem se obtáčejí, tančí i z lanka vytvářejí obrazce jak děti při přebíračce. Vše pochopitelně beze slov, neboť – což ukáží – z ucpaných úst se line toliko nesrozumitelné, komické huhlání. Ke škále toho, co předvádějí, patří i zázraky a bolest. První se zakloní, druhý se mu opře o kolena, stoupne na ně, první se zaklání stále víc, až si lehne, bratr po něm chodí, co krok to hlasité zasténání (a smích publika), za chůze si ho nohama převrátí na břicho, postaví se mu na zadek a zůstane tak, byť se ten dole zvedá. Ještě zázračnější je epizoda, v níž se oba zuby přetahují o napnuté lano, pak se jeden narovná, roubík vyjme, odhodí. Druhý však, jak kdyby se stále přetahoval s bratrem, zůstane stát v ostrém záklonu. A když se narovná a vyndá svůj roubík, praští sebou dosud v klidu stojící bratr. Čistý slapstick.
Po řadě krátkých, rovnocenných scén přichází velká, vrcholná. První leží, druhý ho zahákne svazkem lan, které visí z vrcholu stanu, a táhne. Napřed mu klinká hlavou, i s ní „omylem“ bací o molo, pak s ním – hadrovým panákem – zatočí, zvedne ho za roubík do vzduchu a vytáhne až do kupole. Ten, co je teď nahoře, ale chce, aby vylezl za ním. A tak bratr šplhá vnitřkem stanu, jenž má podobu kulatého třípatrového, zužujícího se dortu se zkosenými stěnami. K cestě vzhůru využívá trámovou konstrukci a pogumovanou, kluzkou celtovinu. Překoná i převis do druhého levelu, a že je to úplný Adam Ondra, dostane se nahoru. Tam mu bratr nečekaně a prudce vytrhne z pusy roubík a odmrští ho, „stanolezec“ sklouzne po bratrovi a zřítil by se, leč zuby se chytí jeho nohavice. Pak vyšplhá nahoru, kde se oba propojí jediným roubíkem. Visí hlavami k sobě, rty se dotýkají. Sourozenecký polibek.
Samozřejmě, že v téhle sekvenci údiv a nadšení publika dorůstají značných výšin. Myslel jsem, že jde o emocionální završení. Jenže jsem se mýlil. Představení pokračovalo a já se v duchu ptal, jak může ještě gradovat. Po krátkém odpočinku se znovu propojili k silové akrobacii a přetahování. Zkracováním lana se dostali rty k sobě a v „polibku“ se začali točit doprava, doleva podobni kyvadélku v předdigitálních hodinkách. Ruce jim plandaly, pročež se v prudkém pohybu tam a zpět vzájemně komicky bušili do zad. Mělo to zvláštní náladu. Hudba v Bitbybit byla po celou dobu opakem pro cirkus typické, nadšení povzbuzující ryčnosti. Její ráz byl ambientně jemný (např. doznívající tóny uvolněných strun). Nyní se hudbou stal zvuk zvonu, který doprovázel „klinkání“ bratrského mechanismu. Zvuk se během neskutečně pomalého stmívání harmonizoval dalšími zvony do melodie. Bylo to jemné a krásné.
Vinou české pop-music nesnáším výraz souznění. Uznávám ovšem, že bez souznění by Bitbybit nebylo možné zahrát. Souznění je i idea, kterou Bruyninckxové šíří. Hana Strejčková ve svém článku o Letní Letné (Exkluzivně intimní cirkus, Taneční aktuality 4.9.2023) píše, že Bitbybit patří do nového druhu tzv. post-současného (post-contemporary) cirkusu. Jestli to znamená, že bude chtít vyvolat jemnější, intimnější emoce než nadšení davu, tak sláva.
Bitbybit, koncept Simon Bruyninckx, Vincent Bruyninckx a Kasper Vandenberghe, účinkují S.Bruyninckx & V.Bruyninckx, režie K.Vandenberghe, dramaturgie Matthias Velle, hudba Dijf Sanders, kostýmy Johanna Trudzinski, choreografie Esse Vanderbruggen, Collectif Malunés & Movedbymatter (Belgie), premiéra červen 2021 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Letní Letná 23.8.2023)
A ciel ouvert
Bitbybit
