INSPIRACE TŘICÁTÁ ČTVRTÁ: Deti, volně na motivy povídek Boženy Slančíkové Timravy, režie Michal Vajdička, dramaturgie Daniel Majling, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski, hrají: Diana Mórová, Kamila Magálová, Jozef Vajda, Emília Vášáryová, František Kovár, Emil Horváth, Rebeka Poláková, Gregor Hološka, Daniel Fischer, Bence Hégli a Amélie Tkáčová, Slovenské národné divadlo, premiéra 3.6.2023 (psáno z představení na Mezinárodním festivalu Divadlo, 16.9.2023)
OŽIVLÉ MUZEUM ANTIPATIE
Původně jsem zde ani nechtěl o Dětech bratislavského Národního psát, byť inscenace na letošním plzeňském festivalu zaznamenala asi největší úspěch u diváků i kritiky. Ne, že by se mi zdála špatná, naopak, ale šlo o dílo v podstatě velmi konzervativní, nijak průkopnické. Jenže: jak tak o něm přemýšlím, připadá mi, že právě k tradičnosti, ba archaičnosti současné divadlo tenduje.
Na aktérech Slovenského národného divadla tradičně obdivujeme herecké sebevědomí, jaké v Čechách nacházíme snad leda v Dejvickém divadle. Ne nadarmo je Michal Vajdička, režisér bratislavské inscenace, v Dejvicích pravidelným hostem. Jeho Timrava se v mnohém podobá pražskému Pirandellovi. Obojí jsou měšťanská dramata, odehrávající se v hyperrealistických kulisách měšťanského bytu. Pouze ty typy už nejsou divoce, taliánsky karikované, byť se dryáčnická poloha připomene, např., když má Daniel Fischer coby mladý Grúnik úsměv doplněný trčícím chrupem. V Pirandellovi se muzeální protézy či obličejové vycpávky, které jsem měl do té doby za přežitek, vyskytují hojně. Ukázalo se, že nepředstavují jen prostředek k zesílení komičnosti. Jsou to „masky“, které herce osvobozují od strachu, sebeprezentace i snahy ukazovat své bravurní „šuplíky“.
Charaktery, které se v těch inscenacích objevují, moc sympatické nejsou. Někdo někde, zřejmě při plzeňské besedě, s potěšením kvitoval fakt, že v Dětech jde o směšné muže, opilce a slabochy. Přehlédl, že sympatie ztrácejí i ženy se sesterským párem despotických matron v čele. V plejádě skvěle předvedených charakterů má zvláštní místo holčička, v Plzni hraná Amélií Tkáčovou. Skoro nic neřekne ani neudělá, s neustálou pozorností však sleduje starší příbuzné. Zatím je to hodné děvče, tušíme ovšem, že se cílevědomě učí. Ve škole života bude jistě primus, chci říct prima, takže se z ní v budoucnu stane minimálně paní domu, a to nejspíš stejně despotická jako její vzory. <Patří k pravidlům hereckého řemesla, že pozornost, kterou aktér či aktérka věnují druhým, zvětšuje i pozornost, kterou jim věnuje publikum. Tohle umění už Amélie Tkáčová ovládá na výbornou.>
Michal Vajdička není podle mého soudu laskavý režisér. Svět vidí coby směšné panoptikum. A netýká se to pouze postav na jevišti. Signifikantní myslím je scéna, která měla v Plzni největší divácký ohlas. V jednu chvíli se kdosi z pánů herců na rampě otočil zády k publiku a během řeči se dlouho, předlouho „tajně“ tahal za kalhoty, aby uvolnil spodky zaseklé v řitním žlábku. Předpokládám, že si byl režisér dobře vědom, jaký úspěch bude ta scéna mít. Protože si nic moc dobrého nemyslí ani o lidech v hledišti. Nejspíš po právu.
FOTOGRAFIE Z PLZEŇSKÉHO PŘEDSTAVENÍ: JAROSLAV PROKOP japro@volny.cz
