INSPIRACE 39:
1. Wariot Ideal: Původní les aneb kdo teď bude roznášet mor?, idea a realizace Wariot Ideal a kolektiv (M.Dörnerová, M.Máchová, V.Švejda, J.Dörner, J.Kalivoda, J.Kniha, M.Zika, J.Brejcha, M.Špetlík, L.Bouzek, J.Wiesner, M.Cáb, A.Kupelyan), účinkují Vojtěch Švejda, Jan Kalivoda, Arman Kupelyan, Josef Wiesner, Lukáš Bouzek, Jiří Kniha, Jan Brejcha, Mikoláš Zika a Michal Cáb, světelný design Jan Dörner, hudba a zvuk M.Cáb, Wariot Ideal, inscenace byla vytvořena pro festival 4+4 dny v pohybu, premiéra 10.10.2023 (v Divadle Ponec) (psáno z premiéry)
2. Těžké divadlo, připravili Frieda Gawenda, Daria Gosteva, Tomáš Kočí, Vavřinec Němec, KHWOSHCH, premiéra 18.10.2023 (v Divadle Alfred ve dvoře) (psáno z premiéry)
1. PŮVODNÍ LES… – PRÁCE NA ZKÁZE
Wariot Ideal mám – proč to zastírat – rád. À propos… zrovna jsem se podíval, co název souboru vlastně značí, a prý je to Ideální Bláznovství. To dává smysl. Ne každý ovšem má vyšinutost rád. Většina se bojí, že mít rád bláznovství je přiznání k vlastní pomatenosti. Navíc není bláznovství jako bláznovství, což koneckonců soubor dokazuje tím, že jeho forem už vyzkoušel řadu. Asi si nejsou jisti, jestli to úplně ideální našli.
Nevím, zda jej objevili při práci na své poslední, v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu uvedené inscenaci. Spíš hádám na další pokus. Tentokrát jde o enviromentální ztřeštěnost. Že to není každému po chuti dokazuje už srovnání dvou reflexí, které vznikly začerstva, v týdnu po premiéře. Vladimír Hulec (4+4 = 4×7, No. 5, iDN, 13.10.2023) vzal novinku hákem. „Hodinová akce připravená přímo pro festival 4+4 dny v pohybu. Jednoduchá, přímočará a… naprosto zbytečná. Není jasné, proč vznikla, co aktéry na ní bavilo a proč se na ni dívat, ba vůbec proč jí být přítomen. /…/ Smysl – krom trochu dětinského upozornění, že lesním zvířátkům mizí jejich přirozená obydlí – to nemá. Mám na mysli divadelní či performativní smysl. Výtvarně chudé, pohybově a zvukově nijaké, obsahově primitivní, ekologicky prostoduché a možná i problematické, úporně zdlouhavé, formou odvozenou, dávno (a zvláště na takovém festivalu) neprovokativní. Šestice lesníků-performerů v čele s Vojtou Švejdou si zacvičila, to jistě. Takže se možná uživí jako lesníci. Ale co my, diváci?“ Hana Strejčková (Tryzna, Opera Plus, 15.10.2023) byla poetická a vstřícná. Její svérázný, v heslech pojatý text má tuto pointu: „Dřevorubecká instalace/ Enviromentální imaginárium/ Recesistická performance/ Výkřik z lesa/ Zvolání do publika/ Jaká bude ozvěna?“ Jak vidno, obě reflexe končí otázkou. Za sebe mohu odpovědět, že ani já se coby lesník neuživím a „ozvěnu“ mohu nabídnout jen svou vlastní. Tady je:
„Děj“, který sledujeme, má v zásadě dva plány. V prvním (zadním) vidíme tři aktéry v celohlavových zvířecích maskách, kteří sledují v televizi kácení lesa a pak s igelitkami v rukách postávají na scéně. V druhém, předním plánu, zabírajícím valnou část jeviště, šest dřevorubců v téměř slavnostním vesnickém „kroji“ – černé kalhoty, bílé košile, klobouky – elektrickými pilami řeže dlouhý kmen stromu na špalky, špalky sekají, nejtlustší i pomocí stroje, štípače dříví, a úhledně rovnají. Zatímco první nedělají nic, druzí tak říkajíc dřou… zaslouží si tedy i malou svačinku. Práce má – to by mohl být třetí plán – i svou zvukovou stopu. Přirozenou, vytvářenou řezáním a sekáním, snímá mikrofon a rámus zmohutní na industriální heavy metal. Ten je modulován a doplněn o další, umělé zvuky (hrané třeba smyčcem o dřevo). Když je hotovo, odejdou dřevorubci, potom i dvě ze zvířátek (prý je to veverka a plch). Zůstane toliko zajíc, který jde pomalu pryč světelnou cestičkou a z kazeťáků, co si nese, znějí ptáci. Zajíc odchází lesem, jenž pozbyl stromů, lesem, jehož mementem je záznam dříve typicky lesních zvuků.
Ano, je to velmi prosté představení, při kterém navíc dlouhé minuty sledujeme chlapskou práci. Práci jednotvárnou, sice poměrně těžkou, avšak ulehčovanou: kmen je přinesen s předem připravenými zářezy a po ruce je technika. Právě ta okolnost, že sama činnost dřevorubců nepoutá – třeba vynakládanou námahou – stoprocentně pozornost, otevírá prostor pro divákovy rozbíhavé myšlenky. Já měl v tu chvíli před očima zanikající lesy u Kamýku nad Vltavou. Už teď mám dojem, že v tom ještě před nedávnem zeleném, nyní sinalém, prořídlém hvozdu umírají nejen stromy. Obyvatelný moc není. Daří se v něm prokazatelně pouze parazitům. Třeba klošům jelením, kteří z „našeho“ lesa už před několika lety začali s úspěchem vyhánět i mě. Samozřejmě tuším, že záhubu máme na svědomí a že by přírodě velmi pomohlo, kdyby ji lidi, ti nejnebezpečnější, nejpilnější paraziti, nechali na pokoji.
2. TĚŽKÉ DIVADLO – PRÁCE JAKO NA KOSTELE
Při představení Těžkého divadla se mi myšlenky nezatoulaly. Až s odstupem jsem dumal, zda aktéři dřou – a že fakt dřou! – proto, aby na diváka jejich námaha dolehla, a jestli ano, tak proč námahu, která musí být značná, neprodají, proč se naopak tváří, že to nic není. Pak mě napadlo, že jim ve skutečnosti nejde o diváky, že to dělají pro sebe, že si chtějí i to, co nepřináší žádné slastné pocity, „užít“. Vždyť tímto způsobem si dnes masochisticky užívá kdekdo. Nebo to aspoň kdekdo veřejně – nejlépe v televizi – hlásá. Nakonec jsem svou úvahu ale revidoval. Teď si myslím, že jen chtějí být i na jevišti, v prostoru vymezeném pro fikci, opravdoví. Námaha je skutečná, nehraná a divák ji nemusí „číst“, má ji vnímat spíš podvědomě. Proto se začíná zvolna.
Klidně by se to mohlo jmenovat i Lidi nosí věci sem a tam, tedy podobně jako inscenace Jiřího Austerlitze a souboru Boca Loca Lab. <Vztah obou peformancí je příbuzenský. Taky Těžké divadlo lze zařadit do kategorie, kterou Kateřina Lesch, když psala o Lidi chodí sem a tam, označila za „divadlo přítomného okamžiku“ (Čekání na zvuk, SAD 6/2021). Charakteristické pro formu nejspíš prastarou, jejíž výskyt zhoustl již během tzv. Druhé divadelní reformy, je, že nic nevypráví, že jediným dějem je to, co se stane při představení.>
Nejprve vysoký mladík v bedňáckém tričku (Vavřinec Němec, dále V.) přiveze rudlem metrovou kamennou sochu Madonny na stranu jeviště a tam ji zaparkuje. Když odejde, objeví se děvče s rozpuštěnými dlouhými vlasy (Daria Gosteva, dále D.), přejde scénu s deštníkem a plastovým kelímkem, a cestou upíjí. Za ní kráčí dívka v kalhotovém kostýmu s papírovou krabicí (Frieda Gawenda, dále F.). Potom se znovu objeví V. s přehrávačem zavěšeným na rameni. V opačném směru kráčí napříč jevištěm mladík v lacláčích a hadovkou na hlavě, jenže tu zakrývá dýně, kterou nese na rameni (Tomáš Kočí, dále T.). Ten vizuální vtípek ukončí první prezentaci kvarteta autorů-performerů. Pak to jde – tím mám na mysli i že se dál přechází – ráz na ráz. T. zpátky táhne vše, co bylo zatím přineseno, nad hlavou si otevře deštník. V. nese srolovaný koberec, F. vláčí dva pytle na odpadky a D. přejde s oblekem zavěšeným na ramínku… Mezi přenášenými předměty se stále víc objevují věci těžké a těžko zvladatelné: sudy, fošny, obří matrace, lednice, víc než metr dlouhá kláda, oplechovaný a železem vyztužený stůl, okované dřevěné kolo od vozu, kamenný podstavec pod obří slunečník… Zacházení s rekvizitami je obvykle, aniž by šlo o vyslovené gagy, poněkud komické, a to hlavně – vzpomeňme na Friga – díky výrazně bezvýrazným výrazům aktérů, němých stejně jako jejich kolegové z Původního lesa. <Je zvláštní, že obličej bez mimiky nutí k úsměvu a že podobně mohou působit i bezúčelné, ale s náruživostí vykonávané aktivity.>
Zhruba ve třetině hodinového představení dostávají dosud letmá čísla větší prostor. I námaha je zřetelná. D. přeřezává obloukovou pilou kmen a než práci dokončí chodí T. přes jeviště, nahoru a ven, aby se znovu objevil s přibývajícími sudy a bednami na krosně; až je z něj hotový šerpa. F. coby živá Madonna skoro sedm minut chová v náručí místo dítěte velký kámen a zpívá, zatímco V. namotává kolem krku nekonečně dlouhé, čím dál těžší lano. T. s duněním převrací přes hranu na bok postavený podstavec, za ním jdou ostatní a koulí čím dál menší mlýnské kameny; úplně maličký kutálí V. ohnutý až k zemi. Herci se střídají ve stěhování dřevěného sloupu, který nakonec společně obřadně odnesou, jak kdyby to byl mrtvý v rakvi; k tomu zní drnkání a anglicky recitovaná verze Ginsbergovy Poznámky pod čarou ke Kvílení, v níž je slovo holy (svatý) nahrazeno slovem heavy (těžký), takže je těžký svět, duše, jazyk, penis… i „nadpřirozená mimořádně zářivá inteligentní laskavost duše!“
K něčemu „nadpřirozeně mimořádnému“ spěje i závěrečná pasáž. Uvozuje ji čtenářské spočinutí, avšak se zátěží, s handicapem. Aktéři něco nesou či drží a současně předčítají z knih. Literatura je to různá: od filozofie po návod. Divák nemusí všem slovům rozumět, natož, že by měl poznat prameny. <Mně to nedalo a zeptal jsem se na ně Darii Gostevy. Dozvěděl jsem se, že to byla pasáž o každodennosti z Bytí a času Martina Heideggera, úryvek z monologu šílícího Leara, útržky z Eddy o vzniku světa, z textů různých písní, např. Live is Life skupiny Laibach, i např. z manuálu IKEA.> Už během čtení začnou stavět. Do kamenného podstavce je vložena kláda jako sloup; na rozvinutém koberci jsou na dřevěné stojany přišroubována prkna; vznikne veliká konstrukce, při jejíž stavbě využijí skoro všechny předměty, které nosili. V přítmí jezdí po kovové desce válec, zvuk doplňuje drnkání sudem o drát, na vykotlaném pařezu se točí kolo od vozu a o jeho loukotě „trsá“ prkno. V močálovitém dýmu a za pekelných, „svatojánských“ zvuků, do nichž zní stále cosi recitující hlas coby zaklínadlo, je na konstrukci zavěšen z lednice vytáhnutý mlýnský kámen. Stane se kyvadlem, v jehož rytmu se celá stavba nebezpečně kýve…
Je zvláštní, že „pracovní“ performance nakonec vyklenula téměř klasický dramatický oblouk. Ten se překrýval s dokončením stavby. Jako v produkci Maňa, kde Manola Alcántara a Joan Trilla stavěly oblouk dřevěné klenby (viz http://www.karel-kral.cz/index.php/2023/07/28/26-mana/). Ještě víc mi ovšem konec Těžkého divadla připomněl inscenaci Campana, s kterou u nás před čtyřmi roky hostoval Cirque Trottola. V ní byl na konstrukci zavěšen zvon, jehož mohutný, „svatý“ zvuk přinesl s pointou i katarzi. Tady působil houpající se kámen podobně zázračně, „kostelně“, místo zvonu v něm však strašilo kyvadlo… I když: „strašilo“? Je-li tím zaklínadlem manuál IKEA, byl to bubák k pousmání.
P.S.: Zvědavost mi nedala, a tak jsem nahlédl – to jsem byl za půlkou svého psaní – do článku Ester Žantovské připraveného do posledního letošního SADu. Jmenuje se O těžkých kládách a jiných předmětech a věnován je stejnému páru inscenací, o kterých píšu já. Asi jsem to neměl dělat. Zjistil jsem totiž, že to vidíme podobně. Vězte tedy, že článek Ester Žantovské byl napsán dřív než můj a že neopisovala ode mě, a přísahám, že ani já od ní.
Původní les foto Markéta Černá
Těžké divadlo foto Martin Špelda
<OPRAVA= Jan Dörner mi po zveřejnění textu poslal k produkci Wariot Ideal informaci, že „kmen nebyl předřezán pro usnadnění práce, ale z důvodů přepravy. Rozřezali jsme devítimetrový kmen na tři kusy a na dvoře Ponce jsme ho zase čepy spojili zpět.“ Mohlo mě to napadnout. Ale nenapadlo.>
