Říkanky

REALITA

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA


BANKÉŘI

MORYTÁT INSPIROVANÝ ZPRÁVAMI Z CELETNÉ ULICE

Kouká Pifpaf na Bachboucha

zrovna, když mu z ucha moucha

                        leze.

„V tu chvíli nevystřelit“

– hájil se pak –

                  „dost dobře ani nelze.“

Bachbouch ztuh akorát do pohřebního roucha,

kolem něj je celé mračno much

                            a puch.

Pifpaf ví, jaká ho čeká tenze,

až provaz napnutý pevně stiskne krk.

Těžko už někdo uvěří,

že byli oba bankéři.

A ty se nesměj!

To nebyl žádnej frk.


UJETÁ DIETA

Už nechci ani do Arkád,

co bych tam asi ještě krad?

Roky jsem dělal hamty hamty,

teď můžu žrát jen diamanty.

Je těžký bejt furt V.I.P.,

když bych šel radši do knajpy

na gulášek se šesti…

Ty šutry jsou mý neštěstí.

„samolepící díra“ aneb diamanty v žaludku

ŠPETKA SOLI

NA SVATOU BARBORU

*

„Tati, co touha“,

ptala se malá,

„kdepak se vzala?

A pověz: bolí?“

*

Otec byl celkem ve střehu:

„Je to ve vzduchu pouhá

špetka soli,

kterou když vdechneš,

tak chceš stát na břehu

                            moře,

dívat se do vln, na obzor,

s pocitem, že každé tvoje hoře

vypije velryba, či jiný skvělý tvor,

a ty, že seš teď všech vod víla,

kterou by i oceánu král

rád na svém klíně

v hlubině

pohoupal.“

*

Rychle se vrací k poučení:

„Sen, nic víc to není,

A sny jsou, broučku, třesky plesky,

jak poznáš, až začnou sršet blesky

a hrom zaduní do ucha.

Pak poběžíš rychle domů,

do ticha,

do sucha.“

*

Do hlasu by teď rád dal něhu,

kolem je ale samá vata sněhu,

snáší se na hladinu řeky jak do černého staniolu,

most, přes který jdou, se náhle podobá molu,

co místo ke druhému břehu

míří do příboje prosincové noci.

Tonou v něm, zdá se, všichni pozdní chodci.

*

Otec se lek, řek:

„Dáme se do běhu.

Dnes je svaté Barbory.

Máma peče medvědí pracky.

Za pár dní Štědrý den.

Kapr, jikry, mlíčí.

Pak jedem na hory.

Taky je ten hokej z Lahti.

A ty máš možná úkoly…“

*

Ona však slyší jen vítr,

který vzdouvá plachty,

a racky,

jak křičí.

*

Ráda by

hned teď

máčela

aspoň prsty

do soli.

*

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

JOSEFÍNA

Dneska bývá společensky na výši

ten, kdo hodně mluví, ale neslyší.

Přitom je – čtu tady – zrovna v kurzu

vést metadiskurz o diskurzu.

Tuším, že jeho zjištění

bude prosté: vše je pištění.

Jiná je jen Josefína.

Ta kudy piští, tudy zpívá.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

VESNA

Vzbudila mě ze sna Vesna…

Žádná radost: byla děsná.

Samej virus, bakterie.

Jen se motá, sotva žije.

Vypadá to s ní fakt nahnutě.

Tak říkám: „Vem si prášek a běž na kutě!

Beztak tě jen někdo splet.

To Vánoce jsou tepr na dohled!“


TŘI STRAŠIDELNÉ

INSPIROVÁNO KRESBAMI JOHNA KENNA MORTENSENA


K říkance, kterou jsem opravdu před léty vymyslel pro svojí mámu, když ji vyděsil ošklivý sen.

ČERNÝ PEŘÍ


Moje máma věří,
že to černý peří,
o němž se jí v noci zdálo,
něco jistě znamenalo
a že prý to nevěstí
nic jiného než neštěstí.

Mráz se vrazí do brambor,
přijde škvor a po něm mor,
vše zahalí černý flór
a kór tím si buďme jisti, 
že se vrátí komunisti.


Horor, teror, běs a děs…

Tak jakýpak s tím saky paky,
vybílím ty černý ptáky
a budeš mít, mami, klid.





KRUŠNOHORSKÁ

(Z DOVOLENÉ)

x

Tuhle slyším, jak mi ze střev

zvesela zakřičel tetřev.

x

Nerad bych mu radost kazil,

když tam našel chudák azyl.

x

Kvůli němu jím jen hmyz…

a šeptám: prosím tě, zmiz!

x

Ludvík Herzl: Tokající tetřev


KATI

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

Hrajem si na malý katy,                             

který musej dát zubatý                                   

každej den nějaký papů.      

Rozpočtem se ententýky,

ten, co letí z elektriky,

jde na špalek a je rázem v trapu.

Tahle hra se jistojistě vyplácí,

vítěz získá skvělou kvalifikaci.

Stane se z něj hned ten pravý

nový kádr státní správy,

co dotáhne to zbystra

přímo na ministra

přes popravy.


AI NABÍZÍ DOHODU

c

Nás neprudí emoce

a podobný nemoce,

nezacvičí s náma pudy,

nikdy nešílíme z nudy,

IQ máme víc než dost

a je nám jen pro radost.

c

Přesto máme ale tužbu

uzavříti s váma družbu,

a to za údržbu:

Na oplátku zařídíme, co je pro vás třeba,

nějaký ty hry a chleba.

Tuto ilustraci vytvořila dle zadání umělá inteligence Midjourney.

c

Svinka a hovnivál

Na Náměstí bratří Synků

jsem vám potkal jednu svinku,

svinula se do kuličky

a zahnula do uličky,

kde už čekal hovnivál,

pusa, letí spolu dál,

k Botiči na Fidlovačku,

dnes tam dávaj pěknou sračku.

r

Má ho ráda a on ji,

tak ať si spolu užijí.



PRŠÍ – kresby SILVIA BELIS, SAD 5/2022


SANTA

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

Jó, to byly skvělý doby,

když měl ještě Santa soby,

teď už není bohatý,

má jen čerty rohatý.

Jsou to starý, líný kůže,

se kterejma nic nezmůže

Santa náš, ani váš

vypečenej Satanáš.

Dárky budou – to je jistý –

jak rozhodnou ty anarchisti:

tomu víc, tomu nic,

a nás pošlou do Prčic.


MRÁZ – kresby SILVIA BELIS, SAD 1/2022



. BUNDA TERMO

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA


POLÍVKA PŘED VOLBAMI

INSPIROVÁNO PŘÍPADY PRVNÍHO ODDĚLENÍ, III.ŘADA, 1/13: PODNÁJEMNÍCI

V hrnci se vaří lidská hlava,

maso z ní zvolna opadává,

mrkvička, celer, bobkový list,

všechno to vře, a já jsem si jist,

že tenhle vývar postaví na nohy

i největší místní mátohy.

O nás totiž všichni to ví,

že jsme národ polívkový,

a v polívce, že se schová

leccos… když je písmenková.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

DO NOVÉHO ŠKOLNÍHO ROKU… SE STARÝMI DOMÁCÍMI MAZLÍČKY


LENKA

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

Když slečna Lenka ztratila hlavu,

když zachvěla se mu v náručí,

byla na loďce poblíž splavu.

Srdci se těžko poručí

a taky hlava má svou hlavu

zvláště pak na loďce poblíž splavu.

Své bezhlavosti na oslavu

chvěje se Lenka v náručí.

Netuší,

že hlavě poblíž splavu

to nyní jaksi nesluší.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Mudrosloví

U nás, v zemi básníků a blbů,

musíš buď veršovat anebo držet hubu.

(13.6.2022)

Dvojhlavý klaun, hlava z cyklu Strašných maňásků.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Místo ilustrace chlupatá ryba od Báry Hubené.

SLEDI

Od těch dob co sledi

znaj odstíny šedi

jak vyrostou do krásy

bičují se ocasy.

Prý už není zbytí

když je cool být zbití.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Tropy“, ty jediné spojují starou , šuggrealistickou „Krvavou polívku v tropech“ s následující říkankou:

TROPY

Copak s lidmi tropí tropy:

Mění je zpět v lidoopy,

mění je zpět na zvířátka,

evoluce přijde zkrátka.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

NE…
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Ne, to není něžný závan křídel motýla,
to ti vlk, má milá, dýchá do týla.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

NA CYRANA

Prý jsem tvor jednoznačné ráže

a nedbám o vizáž.

No? Možná, kdyby mi to dovolila gáže,

tak koupím aviváž,

a vyvážím ty příliš jasné rysy

něčím měkkým. Třeba kompromisy.

Nebo přetvářkou.

S tou jdou málem divy.

A když už ne, tak tradá:

Maledivy, Bahamy, Say… ne – Seychely,

tak se jmenuje to místo, kde maj ráj

i ti, které by jinde zašili.

Slyším ten vztek:

Seš – říkají – otravnej, černej kos,

co dělá dlouhej nos

na hodný, milý lidi

(tím myslí různý vrtichvosty,

co „ve vší slušnosti“ sbíraj peníze a posty).

Seš – říkají ještě – poslední. A nedočkáš se nikdy apanáže,

aby sis užil slunce, seno, pláže.

No jo, no. Však mi to taky dělá starost,

že jsem celý, jak mi zobák narost.

Ale poslední? Ne! Jeden prim tu je.

Mně se to aspoň maličko rýmuje.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

CYRANOVO APOKALYPTICKÉ VYZNÁNÍ

V noci milenci budou v páru,

každý pár ve svém budoáru,

budoár na budoár…

první, druhý, tisící,

věž z nich vyroste až k měsíci.

Domiluju se tam.

Potom spadnu sem,

a když tu bude papírová zem,

tak – to bys holka neřekla –

propadnu z nebe rovnou do pekla.

V pekle to šlehá vztekle,

ze mě však sálá láska.

V tom dvojím ohnivém teple

pukají erteple,

pak i ďábelské zloby maska praská.

A tak si už můžeme být jisti

prohrou… lži a nenávisti.

Pekelníci smradlaví

se ve vteřině přetaví

na andělíčky s růžovými líčky,

kteří všech sfér příčky

zabírají v šiku.

Tím je, milá Roxano, dobojováno.

Konec světa – smrti veta!

Já bych tomu předem hlasitěji volal sláva,

jen kdyby mě zrovna trochu nebolela hlava.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

LERMONTOVE? LERMONTOVE?

Jsem kůň, který – když už je u trati –

se vymkne z opratí,

nastoupí do expresu

a tryskem letí k lesu.

Les (dalo se to čekat) však nic jiného není

než hrůza stromů vhodných k oběšení.

Představa je to natolik neblahá, že si až zpívám:

„Ihaha,

můj bóže. Za hrst tvýho svěcenýho ovsa

bych až do nebe povyskočil hopsa.

Jen mě – prosím – za nohy netahej.

Heja heja hej!“

Dozpívám. V tom: „Krach!“ 

Provalí se nadhlavníku krov.

Hvězdy se řítí, jiskrný prach,

to neonové kvítí,

nás co chvíli do žhavých tenat chytí,

a pak – až vyhasne – z něj bude skvostný rov. A já?

Směšné! Myslím na to, co napsal Lermontov,

že pro koně jsou horší ostruhy než metla.

Teď jí tu máme… budoucnost nám vzkvetla.

Jó, bozi! To je něco pro ně.

Podáš jim kopyto, hned chtěj celýho koně.