Říkanky

PRŠÍ – kresby SILVIA BELIS, SAD 5/2022


SANTA

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

Jó, to byly skvělý doby,

když měl ještě Santa soby,

teď už není bohatý,

má jen čerty rohatý.

Jsou to starý, líný kůže,

se kterejma nic nezmůže

Santa náš, ani váš

vypečenej Satanáš.

Dárky budou – to je jistý –

jak rozhodnou ty anarchisti:

tomu víc, tomu nic,

a nás pošlou do Prčic.


MRÁZ – kresby SILVIA BELIS, SAD 1/2022

————————————————————————————-

————————————————————————————-

. BUNDA TERMO

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

————————————————————————————-

POLÍVKA PŘED VOLBAMI

INSPIROVÁNO PŘÍPADY PRVNÍHO ODDĚLENÍ, III.ŘADA, 1/13: PODNÁJEMNÍCI

V hrnci se vaří lidská hlava,

maso z ní zvolna opadává,

mrkvička, celer, bobkový list,

všechno to vře, a já jsem si jist,

že tenhle vývar postaví na nohy

i největší místní mátohy.

O nás totiž všichni to ví,

že jsme národ polívkový,

a v polívce, že se schová

leccos… když je písmenková.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

DO NOVÉHO ŠKOLNÍHO ROKU… SE STARÝMI DOMÁCÍMI MAZLÍČKY

———————————————————————

LENKA

INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA

Když slečna Lenka ztratila hlavu,

když zachvěla se mu v náručí,

byla na loďce poblíž splavu.

Srdci se těžko poručí

a taky hlava má svou hlavu

zvláště pak na loďce poblíž splavu.

Své bezhlavosti na oslavu

chvěje se Lenka v náručí.

Netuší,

že hlavě poblíž splavu

to nyní jaksi nesluší.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

JOSEFÍNA

Dneska bývá společensky na výši

ten, kdo hodně mluví, ale neslyší.

Přitom je – čtu tady – zrovna v kurzu

vést metadiskurz o diskurzu.

Tuším, že jeho zjištění

bude prosté: vše je pištění.

Jiná je jen Josefína.

Ta kudy piští, tudy zpívá.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Mudrosloví

U nás, v zemi básníků a blbů,

musíš buď veršovat anebo držet hubu.

(13.6.2022)

Dvojhlavý klaun, hlava z cyklu Strašných maňásků.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Místo ilustrace chlupatá ryba od Báry Hubené.

SLEDI

Od těch dob co sledi

znaj odstíny šedi

jak vyrostou do krásy

bičují se ocasy.

Prý už není zbytí

když je cool být zbití.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Tropy“, ty jediné spojují starou , šuggrealistickou „Krvavou polívku v tropech“ s následující říkankou:

TROPY

Copak s lidmi tropí tropy:

Mění je zpět v lidoopy,

mění je zpět na zvířátka,

evoluce přijde zkrátka.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

NE…
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Ne, to není něžný závan křídel motýla,
to ti vlk, má milá, dýchá do týla.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

NA CYRANA

Prý jsem tvor jednoznačné ráže

a nedbám o vizáž.

No? Možná, kdyby mi to dovolila gáže,

tak koupím aviváž,

a vyvážím ty příliš jasné rysy

něčím měkkým. Třeba kompromisy.

Nebo přetvářkou.

S tou jdou málem divy.

A když už ne, tak tradá:

Maledivy, Bahamy, Say… ne – Seychely,

tak se jmenuje to místo, kde maj ráj

i ti, které by jinde zašili.

Slyším ten vztek:

Seš – říkají – otravnej, černej kos,

co dělá dlouhej nos

na hodný, milý lidi

(tím myslí různý vrtichvosty,

co „ve vší slušnosti“ sbíraj peníze a posty).

Seš – říkají ještě – poslední. A nedočkáš se nikdy apanáže,

aby sis užil slunce, seno, pláže.

No jo, no. Však mi to taky dělá starost,

že jsem celý, jak mi zobák narost.

Ale poslední? Ne! Jeden prim tu je.

Mně se to aspoň maličko rýmuje.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

CYRANOVO APOKALYPTICKÉ VYZNÁNÍ

V noci milenci budou v páru,

každý pár ve svém budoáru,

budoár na budoár…

první, druhý, tisící,

věž z nich vyroste až k měsíci.

Domiluju se tam.

Potom spadnu sem,

a když tu bude papírová zem,

tak – to bys holka neřekla –

propadnu z nebe rovnou do pekla.

V pekle to šlehá vztekle,

ze mě však sálá láska.

V tom dvojím ohnivém teple

pukají erteple,

pak i ďábelské zloby maska praská.

A tak si už můžeme být jisti

prohrou… lži a nenávisti.

Pekelníci smradlaví

se ve vteřině přetaví

na andělíčky s růžovými líčky,

kteří všech sfér příčky

zabírají v šiku.

Tím je, milá Roxano, dobojováno.

Konec světa – smrti veta!

Já bych tomu předem hlasitěji volal sláva,

jen kdyby mě zrovna trochu nebolela hlava.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

LERMONTOVE? LERMONTOVE?

Jsem kůň, který – když už je u trati –

se vymkne z opratí,

nastoupí do expresu

a tryskem letí k lesu.

Les (dalo se to čekat) však nic jiného není

než hrůza stromů vhodných k oběšení.

Představa je to natolik neblahá, že si až zpívám:

„Ihaha,

můj bóže. Za hrst tvýho svěcenýho ovsa

bych až do nebe povyskočil hopsa.

Jen mě – prosím – za nohy netahej.

Heja heja hej!“

Dozpívám. V tom: „Krach!“ 

Provalí se nadhlavníku krov.

Hvězdy se řítí, jiskrný prach,

to neonové kvítí,

nás co chvíli do žhavých tenat chytí,

a pak – až vyhasne – z něj bude skvostný rov. A já?

Směšné! Myslím na to, co napsal Lermontov,

že pro koně jsou horší ostruhy než metla.

Teď jí tu máme… budoucnost nám vzkvetla.

Jó, bozi! To je něco pro ně.

Podáš jim kopyto, hned chtěj celýho koně.