REALITA
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
ŠPETKA SOLI
NA SVATOU BARBORU
*
„Tati, co touha“,
ptala se malá,
„kdepak se vzala?
A pověz: bolí?“
*
Otec byl celkem ve střehu:
„Je to ve vzduchu pouhá
špetka soli,
kterou když vdechneš,
tak chceš stát na břehu
moře,
dívat se do vln, na obzor,
s pocitem, že každé tvoje hoře
vypije velryba, či jiný skvělý tvor,
a ty, že seš teď všech vod víla,
kterou by i oceánu král
rád na svém klíně
v hlubině
pohoupal.“
*
Rychle se vrací k poučení:
„Sen, nic víc to není,
A sny jsou, broučku, třesky plesky,
jak poznáš, až začnou sršet blesky
a hrom zaduní do ucha.
Pak poběžíš rychle domů,
do ticha,
do sucha.“
*
Do hlasu by teď rád dal něhu,
kolem je ale samá vata sněhu,
snáší se na hladinu řeky jak do černého staniolu,
most, přes který jdou, se náhle podobá molu,
co místo ke druhému břehu
míří do příboje prosincové noci.
Tonou v něm, zdá se, všichni pozdní chodci.
*
Otec se lek, řek:
„Dáme se do běhu.
Dnes je svaté Barbory.
Máma peče medvědí pracky.
Za pár dní Štědrý den.
Kapr, jikry, mlíčí.
Pak jedem na hory.
Taky je ten hokej z Lahti.
A ty máš možná úkoly…“
*
Ona však slyší jen vítr,
který vzdouvá plachty,
a racky,
jak křičí.
*
Ráda by
hned teď
máčela
aspoň prsty
do soli.
*
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
JOSEFÍNA
Dneska bývá společensky na výši
ten, kdo hodně mluví, ale neslyší.
Přitom je – čtu tady – zrovna v kurzu
vést metadiskurz o diskurzu.
…
Tuším, že jeho zjištění
bude prosté: vše je pištění.
Jiná je jen Josefína.
Ta kudy piští, tudy zpívá.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
VESNA
Vzbudila mě ze sna Vesna…
Žádná radost: byla děsná.
Samej virus, bakterie.
Jen se motá, sotva žije.
Vypadá to s ní fakt nahnutě.
Tak říkám: „Vem si prášek a běž na kutě!
Beztak tě jen někdo splet.
To Vánoce jsou tepr na dohled!“
TŘI STRAŠIDELNÉ
INSPIROVÁNO KRESBAMI JOHNA KENNA MORTENSENA
ČERNÝ PEŘÍ
Moje máma věří,
že to černý peří,
o němž se jí v noci zdálo,
něco jistě znamenalo
a že prý to nevěstí
nic jiného než neštěstí.
Mráz se vrazí do brambor,
přijde škvor a po něm mor,
vše zahalí černý flór
a kór tím si buďme jisti,
že se vrátí komunisti.
Horor, teror, běs a děs…
Tak jakýpak s tím saky paky,
vybílím ty černý ptáky
a budeš mít, mami, klid.
KATI
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Hrajem si na malý katy,
který musej dát zubatý
každej den nějaký papů.
Rozpočtem se ententýky,
ten, co letí z elektriky,
jde na špalek a je rázem v trapu.
Tahle hra se jistojistě vyplácí,
vítěz získá skvělou kvalifikaci.
Stane se z něj hned ten pravý
nový kádr státní správy,
co dotáhne to zbystra
přímo na ministra
přes popravy.
AI NABÍZÍ DOHODU
c
Nás neprudí emoce
a podobný nemoce,
nezacvičí s náma pudy,
nikdy nešílíme z nudy,
IQ máme víc než dost
a je nám jen pro radost.
c
Přesto máme ale tužbu
uzavříti s váma družbu,
a to za údržbu:
Na oplátku zařídíme, co je pro vás třeba,
nějaký ty hry a chleba.
c
Svinka a hovnivál
Na Náměstí bratří Synků
jsem vám potkal jednu svinku,
svinula se do kuličky
a zahnula do uličky,
kde už čekal hovnivál,
pusa, letí spolu dál,
k Botiči na Fidlovačku,
dnes tam dávaj pěknou sračku.
r
Má ho ráda a on ji,
tak ať si spolu užijí.
PRŠÍ – kresby SILVIA BELIS, SAD 5/2022
SANTA
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Jó, to byly skvělý doby,
když měl ještě Santa soby,
teď už není bohatý,
má jen čerty rohatý.
Jsou to starý, líný kůže,
se kterejma nic nezmůže
Santa náš, ani váš
vypečenej Satanáš.
Dárky budou – to je jistý –
jak rozhodnou ty anarchisti:
tomu víc, tomu nic,
a nás pošlou do Prčic.
MRÁZ – kresby SILVIA BELIS, SAD 1/2022
. BUNDA TERMO
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
POLÍVKA PŘED VOLBAMI
INSPIROVÁNO PŘÍPADY PRVNÍHO ODDĚLENÍ, III.ŘADA, 1/13: PODNÁJEMNÍCI
V hrnci se vaří lidská hlava,
maso z ní zvolna opadává,
mrkvička, celer, bobkový list,
všechno to vře, a já jsem si jist,
že tenhle vývar postaví na nohy
i největší místní mátohy.
…
O nás totiž všichni to ví,
že jsme národ polívkový,
a v polívce, že se schová
leccos… když je písmenková.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
DO NOVÉHO ŠKOLNÍHO ROKU… SE STARÝMI DOMÁCÍMI MAZLÍČKY
LENKA
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Když slečna Lenka ztratila hlavu,
když zachvěla se mu v náručí,
byla na loďce poblíž splavu.
…
Srdci se těžko poručí
a taky hlava má svou hlavu
zvláště pak na loďce poblíž splavu.
…
Své bezhlavosti na oslavu
chvěje se Lenka v náručí.
Netuší,
že hlavě poblíž splavu
to nyní jaksi nesluší.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Mudrosloví
U nás, v zemi básníků a blbů,
musíš buď veršovat anebo držet hubu.
(13.6.2022)
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
SLEDI
Od těch dob co sledi
znaj odstíny šedi
jak vyrostou do krásy
bičují se ocasy.
Prý už není zbytí
když je cool být zbití.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
TROPY
Copak s lidmi tropí tropy:
Mění je zpět v lidoopy,
mění je zpět na zvířátka,
evoluce přijde zkrátka.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
NE…
INSPIROVÁNO KRESBOU JOHNA KENNA MORTENSENA
Ne, to není něžný závan křídel motýla,
to ti vlk, má milá, dýchá do týla.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
NA CYRANA
Prý jsem tvor jednoznačné ráže
a nedbám o vizáž.
No? Možná, kdyby mi to dovolila gáže,
tak koupím aviváž,
a vyvážím ty příliš jasné rysy
něčím měkkým. Třeba kompromisy.
Nebo přetvářkou.
S tou jdou málem divy.
A když už ne, tak tradá:
Maledivy, Bahamy, Say… ne – Seychely,
tak se jmenuje to místo, kde maj ráj
i ti, které by jinde zašili.
…
Slyším ten vztek:
Seš – říkají – otravnej, černej kos,
co dělá dlouhej nos
na hodný, milý lidi
(tím myslí různý vrtichvosty,
co „ve vší slušnosti“ sbíraj peníze a posty).
Seš – říkají ještě – poslední. A nedočkáš se nikdy apanáže,
aby sis užil slunce, seno, pláže.
…
No jo, no. Však mi to taky dělá starost,
že jsem celý, jak mi zobák narost.
Ale poslední? Ne! Jeden prim tu je.
Mně se to aspoň maličko rýmuje.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
CYRANOVO APOKALYPTICKÉ VYZNÁNÍ
V noci milenci budou v páru,
každý pár ve svém budoáru,
budoár na budoár…
první, druhý, tisící,
věž z nich vyroste až k měsíci.
Domiluju se tam.
Potom spadnu sem,
a když tu bude papírová zem,
tak – to bys holka neřekla –
propadnu z nebe rovnou do pekla.
…
V pekle to šlehá vztekle,
ze mě však sálá láska.
V tom dvojím ohnivém teple
pukají erteple,
pak i ďábelské zloby maska praská.
A tak si už můžeme být jisti
prohrou… lži a nenávisti.
…
Pekelníci smradlaví
se ve vteřině přetaví
na andělíčky s růžovými líčky,
kteří všech sfér příčky
zabírají v šiku.
Tím je, milá Roxano, dobojováno.
Konec světa – smrti veta!
…
Já bych tomu předem hlasitěji volal sláva,
jen kdyby mě zrovna trochu nebolela hlava.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
LERMONTOVE? LERMONTOVE?
Jsem kůň, který – když už je u trati –
se vymkne z opratí,
nastoupí do expresu
a tryskem letí k lesu.
…
Les (dalo se to čekat) však nic jiného není
než hrůza stromů vhodných k oběšení.
Představa je to natolik neblahá, že si až zpívám:
„Ihaha,
můj bóže. Za hrst tvýho svěcenýho ovsa
bych až do nebe povyskočil hopsa.
Jen mě – prosím – za nohy netahej.
Heja heja hej!“
…
Dozpívám. V tom: „Krach!“
Provalí se nadhlavníku krov.
Hvězdy se řítí, jiskrný prach,
to neonové kvítí,
nás co chvíli do žhavých tenat chytí,
a pak – až vyhasne – z něj bude skvostný rov. A já?
Směšné! Myslím na to, co napsal Lermontov,
že pro koně jsou horší ostruhy než metla.
Teď jí tu máme… budoucnost nám vzkvetla.
Jó, bozi! To je něco pro ně.
Podáš jim kopyto, hned chtěj celýho koně.