V souvislosti se slučováním Divadelního ústavu s NIPOSem se nemluví o ústavní knihovně, dokumentaci, archivech, bibliografii. Podle mé zkušenosti ovšem představují právě tyhle fondy a s tím související služby pilíře, na kterých Divadelní ústav stojí. Ten, kdo projektuje budoucí sloučení, by měl nejprve vědět, kam je z paláce v Celetné, který musí Ústav opustit, přestěhuje. Tam by pak také mělo být sídlo nové instituce. Bez těchto pilířů se totiž ocitne na vodě.
Pokud jde o slučování, není to žádné novum. Naopak. Divadelní ústav je plod různých fúzí s institucemi, které se v něm rozpustily (jako Scénografický ústav) či v něm našly „provizorní azyl“ (jako plánovaný a nezrealizovaný Ústav české hudby). Vždy se však opíral o ony léta budované pilíře. Ty mu dodávaly stabilitu i smysl.
Tři porevoluční měsíce mého šéfování Divadelního ústavu jsem mapoval, co všechno Ústav dělá a co by dělat mohl. K tomu patřily vize budoucnosti, jejichž součástí bylo i sloučení, a to konkrétně s divadelním oddělením Národního muzea. S tehdejším vedoucím onoho oddělení, Václavem Štěpánem, jsem vize konzultoval. Sem patřil i plán na vytvoření Muzea českého divadla. Byly to ovšem jen vize, vize, které mohly zmíněné pilíře zpevnit. Ale nemusely. Slučování je vždy ošidné.
Zmiňuji to jen coby ukázku směru, kterým se mé uvažování ubíralo. Cílem byl Divadelní ústav, který už není servisní organizací Ministerstva kultury hodnotící dramaturgii či inscenace českých divadel. Tyto zprávy, které do roku 1989 vypracovávaly tzv. odborní pracovníci, nebyly zveřejňovány. Měly představovat podklady pro cenzuru. Že je představovaly spíš výjimečně, bylo dáno záměrnou liknavostí většiny hodnotitelů. Smysl jejich „práce“ ani tak neměla. To proto, že hodnocení má smysl, jen když je zveřejňováno a diskutováno.
Když jsem v roce 2009 na oslavě padesátého výročí založení popřál Divadelnímu ústavu, aby sloužil výhradně veřejnosti a ne svému zřizovateli, tehdejšího ředitele odboru umění a knihoven Ministerstva kultury, Františka Zborníka, který mimochodem do této funkce nastoupil z postu šéfa NIPOSu, to vyvedlo z míry. K mému úžasu. Myslel jsem, že sloužit výhradně veřejnosti je v demokratické společnosti samozřejmé. Mýlil jsem se.
Na „analytické“ aktivity budoucího národního superinstitutu hledím s velkým podezřením. A to i když nepředpokládám, že záměrem je vytvoření vyslovené cenzury. Spíš bych čekal něco sofistikovanějšího, a to včetně „odborného zdůvodnění“ problematických kroků úřadu. Mohlo by to být vysvětlení obchodů typu nedávného prodeje domu U Hybernů. Ten byl s několika dalšími nemovitostmi dán v 90. letech do správy Státního fondu umění. Jako jistina a zdroj financí onoho fondu. Prodeji mohla zabránit a léta bránila rada fondu. Ta neustoupila Andreji Babišovi, který se prodej snažil několikrát prosadit v dobách ministrování Daniela Hermana. Martinovi Baxovi se to povedlo. A kupcem se stal už Babišem tehdy prosazovaný slovenský podnikatel. Jestli nakonec nemají pravdu Piráti, kteří 16. dubna při televizní tiskovce mluvili o holportu ODS a ANO. Říkají tomu ODS-ÁNO. V tom případě dům U Hybernů lze odškrtnout: ODS-ÁNO! Nezní to hezky? Najít hezčí vysvětlení by mohl být úkol analytika Národního kulturního institutu.
P.S.: Ve zprávě Ministerstva kultury z 15.dubna se – co vím poprvé – objevil údaj, kdy bude zájemcům o funkci generálního ředitele/-ky Národního kulturního institutu oznámen výsledek výběrového řízení. Bude to, praví se neurčitě, „počátkem června“. Do funkce má generální ředitel nastoupit už 1.července. Z toho vyplývá, co už se dalo tušit, že se o to místo mohou ucházet jen zaměstnanci slučovaných institucí (případně Ministerstva kultury či jiných jeho organizací). Ti by se nejspíš přesunuli jen z funkce do funkce. Ostatní musí být volní, aby se jich netýkala výpovědní lhůta. A těch mnoho nebude. To samo sebou zavdává příčiny k úvaze, zda náhodou není rozhodnuto předem.
Starší „poznámky“ na stejné téma:
PARANOIA ČILI CO SE ČLOVĚK DOZVÍ, KDYŽ JDE NA JEDNO
A CO MANHARTSKÝ PALÁC?
DIVADELNÍ ÚSTAV (IDU)… A VÝMYSLY
ČEŠTÍ DIVADELNÍCI V ČASE „TRUMPOT“