INSPIRACE PADESÁTÁ: Soudružky s kroužky, tvůrčí tým Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, fotografie Barbora Žentelová, modelky Dita Kaplanová a Sára Vosobo, premiéra 11.3.2025 (Loutex) verze článku 50 z blogu Když se láme chleba)
Soudružky s kroužky jsou skromné papírové loutkové divadlo představující převážně ručně, pro diváky viditelně animovanou koláž papírových figurek a kulis. Stylem to připomíná koláže humoristického rázu z přelomu 60. a 70. let, např. z dílny Monty Pythonova létajícího cirkusu (v Čechách dělal koláže podobného, groteskního druhu např. Miroslav Horníček). Zde vystřihovánky posunuty v čase představují retro pozdní normalizace.
Charakteristická je uniformita, stádnost, sériovost, inklinace ke konfekci, prefabrikaci. Vše je zmnožené téměř do nekonečna: stejné činžáky, stejné dámy, stejné kostýmky, stejné barvy. Stejného je příliš a už to je směšné. Modelkou dam je Dita Kaplanová. Má jednu hlavní roli a stádo vedlejších. Totožných, odlišných jen v gestech a v tom, co drží (kabelka, deštník, rohlík…). Stejných dam vidíme někdy naráz mnoho: když se derou do metra, hází jich loutkovodič do otevřených dveří vagónu tolik, až padají pod divadlo na zem. Jen ke konci „loutku“ zralé ženy doplní cvičenka (Sára Vosobová), zástupkyně mladé generace v novém kostýmku.
Barvy jsou zde zásadně české, odvozené od trikolory. Modrá, červená, bílá. Jenže všechny jeté, takže z bílé je špinavě nažloutlá. Takhle žluté, chci říct žluklé, je tu skoro všechno: komunistická hesla, z nichž opadávají písmenka, Gustáv Husák ve výloze obchodu s potravinami, „srdečnost“ rozhlasových komentátorů a populárních songů i móda na jedno brdo šitých oděvů, která se mění jen co se odstínu a dekóru týče. Vrcholem konfekce je spartakiáda, při níž davy stejných cvičenek vykonávají stejné pohyby.
K době, kterou nemohou pamatovat, se autoři vztahují bez dojímání i bez výsměchu. Ne však bez vtipu. Naopak. Všechno je směšné. Samozřejmě, že se divák zasměje malé vystřižené figurce psa, když jí vodič zvedne nožičku, aby se pes vyčůral, papírové ženě, jež se s lahví alkoholu opile vypotácí z krámu, k němuž vystála sáhodlouhou frontu, i třeba holubům, kteří jiné dámě ukradnou celý rohlík obřích rozměrů. Smích ovšem vyvolá např. i pohled na to, jak vodiči v čím dál zběsilejším, zrychlujícím se, hudbou udávaném tempu mění maličké kulisy a figury, aby zachovali iluzi pohybu, nebo třeba „detail“ ze spartakiády, kdy ruce všech tří loutkářů, „oblečené“ do papírových postav cvičenek, poskakují synchronizovaně na nožičkách prstů, a nakonec vytvoří pyramidu.
Komické je prostě skoro všechno. A přesto mi reinkarnace minulosti připadá nostalgická. Nepamětníkům je estetika těch časů libější než nám pamětníkům (tím si vysvětluji i oblibu brutalistní architektury, třeba i zde přítomného obchodního domu Kotva). Někteří jsou do té doby přímo zamilovaní. To by mohlo postihnout i diváka při představení, kdyby Soudružky s kroužky vzal vážně. Myslel by si, že komunismus byl u nás měkký, malý, holubičí, český. Nic obludně a brutálně sovětského. Vždyť se tu na ulici nevyskytují ani pro tu dobu typičtí a typicky též zmnožení, minimálně ve dvou chodící policajti. Žádné uniformy silových složek, jen uniformní civil, ani stopy po policejním státu, jen směšná spartakiádní idyla. Myslím, že chápu proč. Protože si pak estetika reinkarnace zachová, co realitě chybělo, čistotu stylu tak patřičnou pro kouzelnou a vtipnou loutkárnu.
Že k dokumentární pravdivosti tím něco schází, si jsou tvůrci jistě dobře vědomí. Zrovna to snad chce naznačovat i titul, z něhož kus v inscenaci schází. Myslím tím kroužky. Ty objeví pozorný návštěvník pouze u cvičenek v knize, která je součástí po představení instalované výstavky dobových relikvií.
* Úkrok k čistší, něžnější fikci je nejspíš záměrný, jak soudím i podle dvou předchozích mikro-opusů Dominika Migače.
Jeho a Terezy Černé dvanáctiminutový, automaty Hany Voříškové připomínající mikroSputnik pro jednoho diváka z roku 2016, byl o letu do vesmíru a legendární sovětské družici. Divák sledoval maličké papírové divadýlko. Dokumentární byla jen zvuková stopa, koláž autentických nahrávek. Jinak šlo o sled animovaných výjevů, legračních např., když kosmonaut odkopl družici z její dráhy, nebo když vesmírem poletoval venčený pes ve skafandru. Nakonec jakási raketa narazila do Země, ta se doslova roztříštila a v kosmu zůstal opuštěný Sputnik.
Podobně špatně dopadlo v roce 2019 i město v Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova. Ale všimnout si divák nemusel. Mohl být unesen stavebnicí z malých „betonových“ odlitků města se schody a vnitřními prostory. I tady nás orientovaly nahrávky zvuků a ukazováček Boha-loutkáře, který vždy mířil tam, kde se zrovna nacházel pomyslný hrdina nebo třeba jeho pes. O komiku tentokrát tolik nešlo, o kouzla ano. Díky zvukům a maličkým slidům jsme viděli, co lidé v tom městě dělají: slyšeli jsme kroky, výtah, otvírání dveří, pískání čajníku, splachování, viděli křeslo, činky, prádlo věšené na šňůru… I hlasy jsme slyšeli, jen ti lidé mluvili nesrozumitelnou řečí. Nakonec se na kostky promítaná stěna paneláku změnila na film s ruským komentářem a ve zvucích dominovaly sirény a vrtulníky. Kdo dával pozor, ten zjistil, že jde o Pripjať, dnes město duchů opuštěné po černobylské jaderné havárii, která měla za následek i smrt mnoha místních obyvatel.
Přiznávám, že i když jsem Prefaby viděl několikrát, nikdy jsem tragickou rovinu inscenace nezaznamenal. Možná jsem ji zaznamenat nechtěl. Nechtěl jsem, aby něco rušilo kouzlo v jádru veselé hry s úžasnými prefabrikáty městské stavebnice. Ze stejného důvodů jsem nakonec rád, že Soudružky s kroužky zůstaly jen neúplnou reinkarnací pozdního socialismu. Proč ukazovat jeho stinné stránky na divadle. Bohatě přeci stačí, že jejich oživení hrozí ve skutečnosti.
