INSPIRACE TŘINÁCTÁ: Terces, koncepce, režie a performance Johann Le Guillerm, hudba Alexandre Piques, světelný design Hervé Gary, scénografie Alexandre Laffitte, kostým Paul Andriamanana Rasoamiaramanana, Cirque ici (Francie), premiéra 2020 /psáno z představení na Letní Letné, 11.8.2022/
x
STVOŘITEL A JEHO MOBILY
Je to skoro čtvrt století, kdy se prvotina Johanna Le Guillerma Kde? (Ou Ça, 1996) hrála na Letné, tradičním cirkusovém stanovišti. Ctibor Turba, Guillermův pedagog z cirkusové školy v Chalons, který ho pozval, tehdy coby promotér pražské prezentace napsal: „Aby mohl představení vůbec fyzicky dožít, vymyslel si parťáky-mobily.“ (Johann Le Guillerm – Cirque ici, SAD 3/1998) Role podivných, Guillermem konstruovaných, vesměs kinetických objektů, postupně rostla, jak bylo patrné o deset let později, když přijel do Prahy podruhé, tentokrát již na Letní Letnou a s Tajemstvím (Secret, 2005). Co v něm naznačil, to naplno ukázal letos v Terces (tedy v Tajemství psaném odzadu, 2020). Úlohou jeho „parťáků“ nyní ani náhodou není vyplňovat pauzy v akrobatických, žonglérských či provazochodeckých číslech svého stvořitele, aby si oddychl. Notně jich totiž ubylo, a když zůstaly, stala se jejich cirkusovost skoro neviditelnou. Guillerm se dnes příliš nesnaží vzbudit obdiv nad svým cirkusovým uměním (jako třeba když ve Kde chodil po hrdlech stojících lahví), divák si dokonce ani nemusí uvědomit, že když ten podivín, jehož samurajská, zarputilá vizáž dostává věkem profesorské rysy, pouští papírovou šipku či točí ubrouskem, jde o žonglování, stejně tak nevidí ve scéně, při níž se položí na pár nakloněných sloupců knih akrobacii. Záměrně zmiňuji čísla, jež mohl divák vidět už při předchozích pražských návštěvách (neboť autor vždy některé výstupy z dřívějších produkcí přenáší do budoucích): tenkrát ovšem byl ještě středobodem úžas vzbuzující aktér.
V čem posun spočívá je vidět na srovnání vrcholných sekvencí v Secret a Terces. V Secret pomocníci performerovi podávali dlouhá, tlustá prkna, on je postupně skládal, spoutával dlouhým lanem a zároveň po nich stoupal. První prkna se ještě dotýkala manéže, další se zvedala nad ní. Na konci se obří mikádo pod Guillermem houpalo podobné lodi na moři. V Terces se nejedná o mohutná prkna, ale o úzké trámky, které tvůrce zespoda skládá a zvedá, přičemž k provazování slouží místo lana další trámky coby konstrukci zvedající klíny. Je-li vše učiněno pořádně, je „budova“ pevná, jak je znát, když celou manéž překlene z trámků před našima očima složená kupole obří jurty. Je natolik stabilní, že na její vrchol může člověk vyšplhat, už ne jako akrobat, nýbrž živé závaží demonstrující rovnováhu a pevnost. <Že to není maličkost Guillerm ukázal. Zda omylem či záměrně nevím, vím jen, že chyby bývají v cirkusových produkcích inscenované celkem běžně. Plní dramatizující funkci, ukazují náročnost předváděného a zvyšují napětí. Guillerm navíc, což obvyklé není, nemá rád spěch, a tak, když se první skládačka zhroutila, sestavoval v klidu, tedy dlouho jinou. Při mém představení byli někteří diváci popuzeni, sebrali se a opustili stan. V tu chvíli mě napadlo, že když trpělivost přináší růže, netrpělivost je nejspíš odnáší.>
Tvrzení, že v centru pozornosti nyní není úžas vzbuzující aktér, bych měl ale trochu opravit. Úžas nemizí, avšak jen výjimečně je vyvolán přímo performerem. Vlastně mě napadá jediné odpovídající číslo. V ní má Guillerm roli kaligrafisty, jenž na několik metrů dlouhý a skoro metr široký černý gumový pás maluje pisátkem v dlouhatánské násadě bíle a jedním tahem hadovitý ornament, zprvu „psaný“ zleva doprava a pak v druhé vrstvě naopak. Když dílo dokončí, tak pás rozloží a na druhé polovině se objeví stejná kresba. Leč nejde o otisk právě napsaného, což poznáme z malých odchylek. To, co před námi stvořil, byla překvapivě přesná replika již zaznamenaného ornamentu, který musí nosit v hlavě. Schopnost, nejspíš související se zděděnými výtvarnými vlohy, je jiným, techničtějším způsobem rozvíjena u jeho kinetických objektů.
Konečně se tedy dostávám k mobilům, v Terces natolik významným, že je celkem s klidem můžeme označit za protagonisty. <Už v roce 2008 ovšem Guillerm instaloval na avignonském festivalu Hroudu (La Motte), mohutný útvar, pohybující se bez asistence člověka po dráze pouze díky travinám, jež na něm rostly.> Někdy jsou to pouze geometrické útvary, které se dají do pohybu jednou samy (jako provázané pruty, co odkráčí ze scény) jindy díky hbitým prstům (jako veliká, z průhledného plastu udělaná skládačka, upomínající na papír, jehož složením vzniká vlaštovka, měnící se žonglováním na různé ploché i trojrozměrné útvary). Značnou pozornost a úvahy o perpetuum mobile vyvolávají zvláštní vozítka s ještě podivnějším pohonem. Např. na mimochodných kolečkách se posouvající „auto“ s akváriem umístěným na vysokých pístech, ty váha vody v nakloněné nádobě stlačuje, tím se vozítko rozjede, v důsledku se akvárium převáží na druhou stranu, tam zas stlačí písty atd. atd. Nebo třeba z malé korby tyčící rampu, opatřenou řadou průsvitných misek, kde z vrchní misky do té pod ní odtéká šňůra „perel“, jejíž konec se vymrští, dopadne do misky pod ní, a když „perly“ dotečou až dolů, jejich vahou se rampa převáží, celý mechanismus se prudce rozjede… a vyžene Mistra z manéže.
Ty mechanismy se prostě chovají jako živočichové, kterých je Guillerm, Pánbíček v téhle „zemi“, stvořitelem i krotitelem. Snad proto, že se pokouší o drezuru, domlouvá se výhradně „zvířecími“ zvuky: mlaskáním, frkáním… Na rozdíl od robotů, dalších strojů, kteří začali v poslední době divadelníkům sloužit za parťáky, nejsou mobily v Cirque ici ani trochu humanoidní, a hlavně nepřišly na svět, aby plnily praktický účel. Bezúčelnost odlišuje i Guillermovo vynalézání od aktivit jeho seriózních a tím i poněkud nebezpečných předchůdců a příbuzných. Johann Le Guillerm je „jen“ Leonardo da Vinci nového cirkusu a jeho stroje nemají válečnické využití; je tím, kdo vědu kombinuje s poezií a poezii z ní i dělá. Činí tak nenápadně, jako je nenápadný poetický (a poetičnost současně ironizující) prolog představení: to se do středu prázdné manéže pomalu snese maličké peříčko, a když dosáhne země, „pohřbí“ jej performer pod páskou ve tvaru křížku.
x
ALIANCE UMĚNÍ S VĚDOU (I KULINÁŘSTVÍM) A HLUBŠÍ SMYSL
Kritici píší, že Guillermovo umění připomíná Jeana Tinguelyho a jeho „stroje“, podobně neužitečné i ironické, či abstrakce Vasilije Kandinského. Já bych zmínil např. taky kinetické sochy, které tvořil Alexander Calder, shodou okolností i autor a provozovatel loutkového cirkusu. Co se vynalézání týče, uvádí Guillerm nečekaného blížence, Gyra Gearlooseho, antropomorfní kuře vytvořené Carlem Barksem pro studio Walta Disneye. Jeho vynálezy též nejsou zrovna účelné, místo aby pomáhaly, způsobují problémy. Mnohem důstojnější je tvůrcovo odkazování se k biomimetice, vědnímu oboru, dle Wikipedie zkoumajícího zajímavá konstrukční řešení v přírodě u živých organismů a snažícího se je napodobit a využít k vývoji nových vynálezů. S tím souvisí i tenzegrita, vztah fungující v živém i neživém světě, kde jsou tuhé složky (tyč, kost) pospojovány dynamickými spojkami (lano, guma, sval). Zatímco v architektuře a výtvarném umění se tyto vědecké postupy objevují dlouho (obvykle se zmiňuje sochařské dílo Kennetha Snelsona), na divadle je podobná fúze – pokud vím – neobvyklá.
Pro pořádek dodávám, že mám Johanna Le Guillerma za skutečného génia, jak je snad patrné i z toho, co jsem o něm napsal v minulosti (viz mé „cesty za novým cirkusem“ – http://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/dokumenty/ ). Nemenší sympatie chovám i k neužitečnosti jeho vynálezů a k experimentům, které podniká v rámci svého už víc než dvacet let trvajícího výzkumného projektu Attraction, k němuž náleží i Terces. Při něm se dostává – vedle konferencí a výstav – i na pole „kulinářského experimentu“, jenž s ním pod názvem Encatation absolvoval Alexandre Gauthier, michelinský šéfkuchař. Cílem tohoto experimentu evidentně nebylo, aby se diváci dobře napapali a k jídlu dostali i kulturní nášup. Guillermovým záměrem je totiž ohledávání a rozšiřování našich obzorů, které by asi pomohlo při hledání jiných hodnot, než je zavedená „svatá trojice“: bohatství, moc a sláva.
