INSPIRACE PĚTADVACÁTÁ: Victor Haïm: Valčík náhody, překlad Zuzana Ježková, režie Michal Vajdička, výtvarná spolupráce Marek Cpin a Katarina Hollá, hudební spolupráce Michal Novinski, účinkují Klára Oltová a Jan Sklenář, Krátká Dlouhá, Divadlo v Dlouhé, premiéra 29.3.2023 (psáno z představení 6.4.2023)
HERECKÝ KONCERT
Přes ne zcela optimistické politické a společenské vyhlídky si všímám hlavně těch změn v současném divadelním umění, které mám za změny pozitivní. Dnes se zaměřím na dvě tendence, u nichž si jist pozitivností nejsem. Nejsem si ovšem ani jist opakem.
Nabízet divákům tzv. herecký koncert není nic marketingově nového. Naopak. Tuším však, že právě tomuto „žánru“ by mohla doba velmi přát. A možná už přeje, jen mé zájmy jsou trochu jiné, takže mi většina odpovídajících produkcí uniká. V Čechách jde o formu s tradicí, za socialismu např. pěstovanou v agenturně připravovaných zájezdovkách, kterými si herci (hlavně ti populární, televizní) dopřávali vedlejší výdělek ve scénograficky i jinak nenáročných, komorních inscenacích. Podobné produkce vznikají nadále. Mnohé divadelní instituce, a zdaleka nejen Ungelt či Studio DVA, scény, které etablovaly nízkorozpočtovou formu, tvoří ve stejném módu. Není to pochopitelně česká zvláštnost. Např. ve Francii, pokud vím, vzniká tradičně takových inscenací mnoho, hry píší i významní autoři pro populární herce, a ti s nimi objíždějí bohatou síť divadelních sálů po celé zemi. Samozřejmě nevynechají Avignon, který je pro ně v turistické sezoně zlatý důl. Dovedu si představit, že tak vznikla v roce 1986 i hra, kterou Victor Haïm, dramatik, herec a režisér v jedné osobě, nazval La Valse du hasard, a kterou v našich zemích uvádíme pod názvem Valčík náhody (byť přesněji, než o náhodu snad jde o loterii).
Před sedmnácti lety režíroval na Slovensku hru ve svém překladu Ľubomír Vajdička. Mluvil o příjemné práci při zkoušení a poznamenal, že jde o vděčný text pro dva herce. V inscenaci, která vznikla ve Slovenském národním a dohrávala se ve Štúdiu L+S, byli těmi herci Zuzana Fialová a Luboš Kostelný. Když si tentýž titul vybral pro Divadlo v Dlouhé Michal Vajdička (jenž čerpal z otcova portfolia i loni v Dejvickém divadle při výběru Pirandellovy hry Každý má svou pravdu), tak s dvojicí Klára Oltová, Jan Sklenář. I tentokrát se mluví o příjemné práci a herecky vděčném textu. Ten totiž nabízí možnost předvést bezmála úplnou škálu emocí (u ní) a obdobně široký rejstřík výrazových poloh a převtělení (u něj).
Ona, neboli Žena, je čerstvý nebožtík, On je Anděl, který s ní v Očistci či Limbu vykonává pohovor, jehož výsledkem by měla být buď Ženina cesta do Nebe, nebo do Pekla. Řízení má charakter soutěže, při níž Anděl Ženě dává či odebírá body: kdyby dosáhla stovky, míří vzhůru, kdyby nuly, naopak. Hodnocen je Ženin život, respektive její útržkovité vyprávění o něm. Potud je hra jasná. Nejasná ovšem zůstávají pravidla, podle kterých Anděl body udílí či bere. Osobně se sice nemohu zbavit dojmu, že též autor hry pravidla nezná (a znát nechce), že jeho jediným cílem je vytvoření pole pro hereckou exhibici, přiznat mu však musím, že díky náhodně působícímu přičítání a odečítání bodů získává příběh Ženy, který sám o sobě extra dramatický není, na napínavosti.
Autorova šikovná nešikovnost inscenátorům a aktérům v Dlouhé konvenuje. Jeviště, orámované zářivkami, se nachází v uličce rozdělující diváky. Jediný mobiliář připomíná pitevní stůl, na němž se k posmrtné existenci probouzí Žena. Šaty má lesklé, elegantní, je nalíčená, ale zároveň rozcuchaná, na tváři má šmouhy, možná špínu, možná posmrtné skvrny. Podobně rozporuplné jsou její emoce, které Klára Oltová předvádí na krok od diváků velmi přesvědčivě (a v pro mě i nečekaných hereckých polohách). Anděl Jana Sklenáře je elegantní, nosí frak, motýlka a s nabíleným obličejem a černě podmalovanýma očima je tanečníkem i chmurným klaunem, vivisektorem a současně – trhavé pohyby ho prozrazují – robotem. Jeho „repertoár“ doplňují role slavných historických postav, jejichž identitu na sebe občas bere (vyvolává je jako „žolíky“, s kterými může Žena zlepšit své skóre). Jan Sklenář je ve všem přesný. Což je i charakter Anděla. Je přesný jako stroj. A „citlivý“ jak umělá inteligence.
Když se koncertování jako v Dlouhé daří, když aktér není exponátem v divadelní zoologické zahradě ani pouhým demonstrátorem umělecké bravury, nelze mu v zásadě nic vytknout. Přesto mi něco podstatného chybí. Je to – za patos výrazu se omlouvám – smysl díla. (Uvědomuji si, že zrovna tenhle chybějící článek možná přidává „hereckému koncertu“ na přitažlivosti: divák si ho užije bez dilemat.)
AI COBY ROZHODČÍ
Robotická umělá inteligence je v módě. Píše třeba studentům domácí úkoly, vyřizuje korespondenci, dělá redaktorku časopisu, dokonce radí vedení velkých firem, a to těm radám velice naslouchá. Jak kdyby jim radil sám, chci říct sama vševědoucí. Aby mi „vlak neujel“ (a smysl Valčíku náhody dál neunikal), oslovil jsem AI, zda by neodhalila pro mě příliš esoterická pravidla, podle kterých Anděl ve hře distribuuje body.
„Anděl“ – odpověděla ChatGPT – „uděluje body za to, že Žena správně vypráví a dodržuje určitý styl vyprávění. /…/ Pokud žena udělá chybu ve vyprávění, například opakuje stejnou větu nebo nevysloví správné slovo, Anděl jí odebírá body. /…/ Když žena použije vulgární výraz nebo urážlivou řeč, Anděl jí odebírá body. /…/ Anděl také dává body za konkrétní akce, které považuje za příznivé (např. deset bodů za výběr skladby Měsíční sonáta od Beethovena). Naopak, Anděl odebírá body, pokud Žena jedná nevhodně nebo se řídí svými vlastními představami…“
Tento rozbor motivací připomíná slova, která o své postavě řekla Zuzana Fialová, nominovaná za roli Ženy na cenu Dosky 2007 v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon: „Mne sa páči, že ten anjel strháva body tej žene za frázy, banality, klišé, spoločenské pravidlá, že veci majú vyzerať takto, lebo sa na tom dohodla malomeštiacka spoločnosť, tak teraz to všetci prijmeme a budeme podľa toho žiť, aj keď cítime veci iným spôsobom.“
Potíž je v tom, že ta pravidla zdaleka nejsou natolik jasná, jak by se podle vyjádření AI a Zuzany Fialové mohlo zdát. Není zřejmé, jaký styl vyprávění a jaká slova jsou ocenění hodná, a vulgarity či urážky člověk aby pohledal (nic ostřejšího než výraz dobytek v českém překladu nenacházím). Navíc, když Žena líčí, že při milování „křičela, až se polekali i koně“, tak deset bodů kupodivu dostane a body získá, i když Andělovi řekne, že je blbeček. Nejvíc bodů naopak Ženě Anděl strhne, když mu řekne, že je hnusný jako všichni chlapi. Čert ví proč. Vulgární to není. Že by za nemístnou generalizaci? Za banálnost? Za klišé? Mohl by ji trestat za pokus o zastřelení zrádného milence nebo za následující rychlou jízdu autem, při které se sebevražedně zabije, jenže Anděl říká, že nesoudí, že není hokynář, že neváží dobro a zlo. Nejpravděpodobnější je, v tom Žena nejspíš trefuje hřebíček na hlavičku, že prostě švindluje. Žádná pravidla nezná. Jen udržuje hru v chodu. Hru, která je asi ze všeho nejvíc – jak už naznačeno – švindl autora, jenž pouze předstírá, že jeho Anděl může dát rozhřešení, tedy rozhodnout o Ženině posmrtné existenci.
Umělá inteligence, která je andělem naší digitální současnosti, jsem se však pro jistotu zeptal, zda Ženu čeká Peklo nebo Ráj. Napsala mi ne zcela srozumitelně a stylisticky jasně (přeci jen ještě neumí úplně česky): „Závěr hry naznačuje, že Žena je odsouzena do Pekla. Anděl využívá svou moc a odebírá poslední bod Ženě, což znamená, že nedosáhla potřebných bodů pro vstup do Ráje. Žena se snažila vyprávět o svém životě bez příkras a lží, ale Anděl ji bral jako bezohlednou a nevhodnou. Anděl také zdůrazňuje, že v Ráji neexistuje místo pro kompromisy a lásku, která se rodí mezi testy a uprostřed těch mrtvých. Tímto koncem je naznačeno, že Žena je odsouzena zůstat v Pekle a neprojde Andělovým testem.“ Připomněl jsem tedy umělé inteligenci, že Žena neskončila s nulou, nýbrž se čtvrtinou bodu. ChatGPT ovšem prohlásila, že to je málo a že by „pravděpodobně byla přiřazena do Pekla“. A basta! (Vida. Já truhlík myslel, že i ta čtvrtina dává Ženě naději.)
AI COBY TEOLOG
Nevím, jestli s umělou inteligencí konzultuje někdo teologické otázky. Mně to nedalo a zeptal jsem se jí, zda se ve hře Žena dopustila dle judaismu a křesťanství hříchu. ChatGPT našla stopy lhaní či např. pýchy, uznala, že pokus o vraždu chápou náboženství obvykle jako hřích a že mnohá odsuzují i sebevraždu, jenže její pohled na věc byl nadmíru střízlivý: ani stopy po rázném posílání do Pekla. Závisí prý na interpretaci, a ta je subjektivní. Bohudíky za ta opatrně volená slova. Kdyby umělá inteligence bez skrupulí přijala roli hlasu božího, mohli bychom se dočkat nepříjemných překvapení. Varování slyším v jejích vlastních slovech. Říká, že ve fikčním světě (a ve fikčním světě se může umělá inteligence cítit jako doma) jsou logika, pravidla a zákony specifické. Tam by mohl Anděl opravdu klidně udílet a brát body podle pro něj přesných, leč pro nás nerozpoznatelných, nezbadatelných zákonů.
