INSPIRACE ŠESTADVACÁTÁ: Mortel Jus de Mortel, obsazení: Vincent Estaque (Šéf), Laurianne Baudouin (Paní šéfová), Pierre Carnet zvaný Raoul a Andréas Soulard zvaný Andréas (motocyklisti), Julien Francilloux zvaný Vlad (kytara) a Jacques Navaux zvaný Tatou (bicí), Le Mur de la Mort (Francie), koprodukce Scène nationale d’Aubusso (psáno z představení na festivalu Arena, 27.6.2023)
Čistá retro klasika. Možná se to, co mám za své vzpomínky z dětství, zrovna vrací do módy.
Všichni aktéři a jejich pomocnice vypadají světsky ostře, holky jsou přítulné jak zabijácké kočky a chlapi milí jak zrovna propuštění kriminálníci. I to show je evokace minulosti a já rázem mládnu skoro o šedesát let. Motorky a jezdci se představí už před vstupem jízdou na válcích, v tubusu stěny smrti pak předvedou celou škálu svých umění, jízdu sólo i ve dvou a ve třech, bez držení, s rozpaženýma rukama, v kleče, sedíc bokem… Tu a tam se objeví i vtípek, tak se motorka nerozjede, protože trulant jezdec do ní zapomněl natankovat, chumel bankovek, které vrchní motorkář postupně za jízdy vyrval z prstů přejícných diváků, odevzdá poslušně „hostesce“, nenápadné paní šéfové, a na diváky, když budou sahat, kam nemají, přijde prý ten „medvěd“, co se, než vše začalo, prošel dole pod námi. Spáleným benzínem páchnoucí adrenalin zvyšuje – to u stěn a globusů smrti, které jsem coby malý viděl, nebývalo – ještě rockový rambajs kytaristy s bubeníkem, až se celá dřevěná stavba i s chodníčkem, na kterém stojíme, třese a duní. Oddychový sentimentální song (o smrti, nemýlím-li se) trochu kazí pěvecký výkon šéfa bandy, ale neříkejte mu to, nerad bych, kdyby si to se mnou chtěl „vyříkat“.
V textu, který k produkci uvádí festival Arena, se píše: „Kolektiv Le Mur de la Mort (Stěna smrti) navazuje na slavnou pouťovou tradici padesátých let a představuje poslední představení tohoto typu ve Francii. Jejich show Mortel Jus de Mortel (tedy dle festivalu Smrtící šťáva, mně by se však víc líbil Smrťácký džus smrti) v sobě kombinuje prvky cirkusu, divadla, pouťového průvodu i zákulisního života.“ Kdoví, třeba se ještě – v rámci festivalů nového cirkusu – dočkám i dalších senzačních atrakcí svého dětství. Snad i boxujících opiček, jež se mi nesmazatelně vryly do paměti, i když jsem jejich vystoupení viděl dávno, pradávno. Musely by se ovšem naučit psát, aby k tomu vystoupení mohly dát písemný souhlas. A možná by musely vyhovovat i budoucímu statusu umělce.
