INSPIRACE OSMADVACÁTÁ: Terra Apathy, námět Michal Ditte, libreto Iveta Ditte Jurčová a Ela Lehotská, režie I.Ditte Jurčová, dramaturgická spolupráce Peter Pavlac a M.Ditte, hudba Michal Paľko, výtvarný koncept Alex Zelina, Radovan Dranga, Katarína Caková a I.Ditte Jurčová, realizace výtvarného konceptu A.Zelina, R.Dranga a K.Caková, pohybová spolupráce Renáta Ptačin, účinkuje E.Lehotská, Divadlo Pôtoň, Bátovce (Slovensko), premiéra 7.6.2022 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Dotyky a spojenia, 23.6.2023)
KRAJ EKOLOGICKÝCH PŘÍBĚHŮ
„Tohle znázorňuje náš okres, jak vypadal před padesáti lety. Tmavozelená a světlezelená jsou lesy; polovina celé plochy je zalesněná. Registrujete tady jak flóru, tak faunu. Ptactva tu byla strašná síla, až přecházel zrak. Hovězího dobytka a koní bylo hodně. To vidíte podle modré barvy. Například v téhle oblasti je nanesena hustě. Teď si prozkoumejme tohle. Stav před pětadvaceti lety. Zalesněná je pouze třetina z celé plochy. Zelená a modrá už je tu světlejší. A tak dále a tak dále. Přejděme ke třetí části: takhle vyhlíží náš okres dneska. Zelená barva se tu ještě najde, ale nikoliv v souvislém pásu, nýbrž pouze místy. Prostě a jasně, postupná a naprostá degradace, které očividně zbývá ještě nějakých deset, patnáct let, aby se změnila v naprosté delirium. Je už zničeno téměř všecko… Podle vašeho výrazu soudě, vás to nezajímá.“ Tolik ve zkratce Astrov v Čechovově Strýčkovi Váňovi (1899). Jeho postoj vypadá zcela ekologicky. I v pokáceném višňovém sadu, či ve „vyhasnutí“ veškerého života v Treplevově hře z Racka lze vidět náznak ekologického myšlení. Jenže u Čechova ještě nad ekologem vítězil moderní pokrokář, který žádal náhradou za zničenou přírodu bohatší a kulturnější život.
Proč o tom mluvím? Navazuji na to, o čem jsem psal minule v souvislosti se Sme krajina, totiž, že ekologické ochrany si žádá i paměť, tedy také připomenutí, že téma není nové, že o něm např. psal už před víc než 100 lety Čechov, který už tehdy – a nikoliv bez ironie – ukazoval, kterým směrem se lidská touha ubírá. Zrovna ten směr je nutné změnit. Jen nikdo neví jak.
Na špek bohatšího, případně kulturnějšího života skočí skoro každý. Třeba obyvatelé Horních Opatovic, místa vzdáleného pouze půl hodiny jízdy od Slatinky ze Sme krajina. Je to oblast na ekologické příběhy bohatá.
Příběh hornoopatovický se točí kolem bauxitu, kovu, z něhož se získává hliník, a obří hliníkárny, která ve zdejším katastru roku 1953 spustila výrobu. Pro místní obyvatele to napřed vypadalo jako terno. Lidé si slušně vydělávají, jídlo je kvalitní, práce blízko domova, pořizují si televize, pračky, ledničky; staví se nové, moderní byty v nových ulicích. Leč v létě 1954 uhynou všechny včely, pak ostatní hmyz, dobytek není schopen chodit, na žebrech mu rostou boule, léky neúčinkují, umírají i slepice, kočky; schnou stromy, nic nedozraje, lidi mají často zlomeniny, dětem vypadávají zuby a vlasy; okna nelze umýt, zůstávají matná, neboť jak živočichům řídnou kosti, tak se i rozpouští sklo… To vše v důsledku fluóru, arzénu a dalších látek, kterých na obec, protože větry vanou od hliníkárny, dopadá půl tuny ročně. V roce 1960 – po řadě stížností – přijala vláda usnesení o likvidaci obce, ke které došlo až o devět let později. A proč se to stalo? Sověti, z jejichž podnětu továrna vznikla (hliník měl tehdy sloužit hlavně zbrojnímu průmyslu), sice věděli, co výroba způsobí, a jinde oblast kolem ní vystěhovali, ale soudruzi v Československu usoudili, že našinec je pašák, že to vydrží.
JSME VČELA
Jestliže bylo hlediště ve Sme krajina prostorem pro diváky-občany, z nichž se vydělovaly postavy inscenace, v Terra Apathy zůstává role diváka tradiční: sedí v setmělém hledišti, dívá se a hlavně poslouchá. Nejde totiž o drama a nevyskytují se zde postavy a jejich konflikty. V téhle produkci je libretistka a performerka Ela Lehotská tělem a hlasem „eko-oratoria“. Skutečnou dramatickou, titulní personou díla jsou Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy, Země opata, či Opatův kraj), které tragicky zanikly po sedmi staletích své existence. Vlastně ne: ještě jednu tragickou hrdinku to oratorium má. Včelu. <Podle Královské geografické společnosti v Londýně je včela nejdůležitější živé stvoření na Zemi. Napadá mě: nebylo to už v nějaké verneovce?>
V reportáži trnavské televize – https://www.youtube.com/watch?v=Pov78ja1ISU – říká spoluautorka libreta Iveta Ditte Jurčová, že metaforou příběhu a lidské civilizace je slepota, protože často nevidíme, co bychom vidět měli. I my jsme, dodává Lehotská, možná v takovém příběhu a další generace se mohou ptát, jak je možné, že jsme to nechali dojít tak daleko, když bylo vše jasné. Lze se obávat, že mají pravdu. Co si má ovšem počít slepý, když nevidí? Mohl by alespoň slyšet. Leč zrovna doslýchavosti scénický tvar trochu brání.
NÁLEZY A ZTRÁTY
„Libreto tvorí“ – uvádí divadlo na svých stránkách – „dokumentárny materiál z archívov, kroník a z monografií o Horných Opatovciach. V texte sú použité fragmenty básní Michala Habaja zo zbierky Caput Mortuum, Márie Ferenčuhovej zo zbierok Imunita a Černozem, Mily Haugovej zo zbierky Rastlinné denníky. Báseň o zimnej včele «Trhliny bolesti zacelené» napísala Mila Haugová pre Terra Apathy 8. mája 2022 v Zajačej Doline.“
V libretu se i tvrdá fakta mění ve verše, epika v lyriku. Nejde o omyl, nýbrž o umělecký záměr, jenž korunuje skladatel Michal Paľko repetitivním charakterem své kompozice. Recitovaná či zpívaná slova (všechny hlasy i sbory patří Ele Lehotské) se vracejí a překrývají. Stejně se vracejí a překrývají melodie („kostelní“ či třeba „folklorní“) a zvuky (elektrické „výboje“ a praskání, zvony i osamocené dlouhé tóny). Struktura formy tak podle mého sluchu a soudu omezuje sdělení, zejména, je-li z nemalé části nahrávkou reprodukovanou v „šumu“ představení. Zvukový design pak trpí malou srozumitelností.
Nelíbí se mi a obvykle jen za otravné mám dnes módní lektorské úvody a podobné vysvětlování uměleckého záměru: jako by byl divák blb, kterého musí inteligentní tvůrci poučit, aby vůbec něco z díla pobral. Tentokrát jsem po představení následující besedu s tvůrci naopak přijal jako integrální součást produkce: příběh zkonkretizovala, téma vrátila na zem. A já zpětně dobře slyšel. Tehdy jsem docenil i pozoruhodnost minimalistické formy, která se týkala hudby i libreta, výtvarné a herecké stránky.
<Rozhlasová verze to řeší konkretizujícím úvodním slovem: http://radio-arch-pp.stv.livebox.sk/a520/00/0035/003530/00353002-1.mp3?fbclid=IwAR2xVT4a451IyWo8mQQmogIrVQgtDFGvEKZ7B8WgwkzmhH6oV9fsPTQzghg>
POEZIE MÍSTO DRAMATU, INSTALACE MÍSTO SCÉNOGRAFIE
Že se divadlo odklání od divadelních her, považuji za neštěstí, u libreta Terra Apathy je však pozoruhodné, jak i v rozvolněném básnickém tvaru nacházejí uplatnění pravidla dramatu.
Chladné stylistické formy – soupisy, zprávy, úřední zápisy – získávají souvislostmi silnou emocionální působivost. Věcná sdělení nesou vnitřní drama. Věty s pozitivním a negativním obsahem se dostávají do konfliktu, který zrcadlí konfliktnost reálného příběhu… Někdy stačí jeden „verš“ typu „v zime padá čierny sneh“, jindy „strofy“. Např. „Velké dielo sa podarilo/ Na bývalých smetiskách a jarkoch sa červenajú šalvie./ [:Dálie, papuľky, macošky, hrachor, astry/ aksamitník, lupinus,/ šípové ruže a rozličné letničky.:]/ V lete 1954 umreli/ všetky včely…“; opakování soupisu rostlin je nejprve zvukově zkreslené, a pak na melodii, s kterou jej zpívá dívčí sbor, zazní soupis jiný – „Fluorovodík, oxid siričitý,/ polycyklické uhľovodíky,/ arzén, ortuť.“ Libreto graduje až do skandované „asanácie“, závěr ovšem patří lyrice: „Načo je nám poézia o tom čo nebolo nie je a nebude?/ Načo je nám poézia?/ počujem/ vtáčí spev/ potôčik, muchu/ zabudnuté slová./ Štrbinou v závese preráža lúč/ svetelné vlákno/ vniká mi do hlavy v najvyššom bode na temene/ splachuje kal/ šíri sa von/ cez končeky prstov./ Srna hľadajúca Polárku/ chytila do zreničiek/ Svetlo”.
V závěru libreta nacházím slova, která zřejmě inspirovala výtvarnou podobu inscenace podobně, jako ji inspiroval soupis různých druhů půdy (od orné po lesní) z úvodu. Výpravou není tradiční scénografie, ale emancipované výtvarné formy: zde konceptuální umění, instalace, dekoláž… <Terra Apathy mohla klidně „vystupovat“ na letošním Pražském Quadriennale, které se natolik neslo v duchu oné emancipace, až mě to přivedlo k bonmotu, že PQ 2023 mělo se scénografií asi tolik společného jako IDU s divadlem.>
Na jedné straně jeviště stála ženská postava obrněná průsvitnou, snad laminátovou krustou, na straně druhé „snop“ tvořený smotky kabelů. Na začátku postava svlékala masku i díly „pancíře“ a srovnávala je na podložku spolu s „masem“, z podstavce odsekávanými kusy hlíny, půdy, jež doslova krvácí. Z těch trosek člověka vznikla expozice připomínající v muzeích vystavované zlomky děl zachráněných archeology. I kupa na druhé straně představovala pozůstatky, odpad naší civilizace, včetně „světelných vláken“, LED kabelů, v nichž strašidelně cestovalo zelené a rudé světlo. Zejména v kouři a zezadu prosvěcovaná vypadala jak scéna z nějakého sci-fi hororu. Byla to sugestivní instalace, připomínající některé práce Krištofa Kintery… pouze srnu zamotanou do kabelů bych jako zbytečnou ilustraci vynechal.
PERFORMANCE
Svorkou všech prvků je Ela Lehotská. Podílí se na díle mnohostranně a současně nenápadně. I když nezapře geny, neexhibuje ani jako zpěvačka (už proto ne, že zpěv zní z reprodukce, živé herečce tedy tak říkajíc už nepatří) a jako recitátorka je neokázalá, střídmá, nepatetická. Minimalismus je typický i pro ni coby performerku. Ani v této roli se příliš nepředvádí, jen občas udiví. Třeba, když pouhou mimickou proměnou obličeje ukáže „boule jako pěsti“, které narostly kravám na žebrech.
PŘÍŠTĚ IOKASTÉ A TÍ DRUHÍ
