INSPIRACE DEVĚTADVACÁTÁ: Maña, koncepce, tvorba a režie Manolo Alcántara, účinkují a scénu staví M.Alcántara a Joan Trilla, scénografie M.Alcántara, návrh a tvorba kostýmů Rosa Solé, hudební aranžmá J.Trilla, zvukový design Oriol Planas, světelný design Oriolás Oriolás (Ivan Tomasevic), Cia Manolo Alcántara (Katalánsko), premiéra 2022 (psáno z představení uvedeného na festivalu Za dveřmi, 12.7.2023)
PRÁCE
Velcí Mistři tzv. nového cirkusu mají své blížence. Např. Manolo Alcántara z Katalánska (tak svou vlast důsledně uvádí). V první části své „emoční trilogie“, v produkci nazvané Rudo (2014) kombinoval cirkusové umění, např. provazochodecké číslo, při němž kráčel po prověšené tyči a současně před sebou vedl svou loutkovou zmenšeninu, se stavbou klenutého oblouku z dřevěných bedýnek (viz https://www.youtube.com/watch?v=KZtxxVn9x9E ). Ta kombinace velmi připomínala tvorbu Johanna Le Guillerma (též 11 – Terces). Soudě z video ukázky (https://www.youtube.com/watch?v=ErawOAAh0gs ) se následující Déjà vu (2019) zas velmi podobá surreálným klaunériím, kterými proslul další velikán „nového cirkusu“, James Thiérrée. Myslím, že nejde o náhodu, že si je té příbuznosti Alcántara, vrstevník obou zmíněných Mistrů, vědom. Přesto není nazýván plagiátorem. Za poslední díl své trilogie, loňskou inscenaci Maña (Zítra), s kterou se letos představil na pražském festivalu pouličního divadla Za dveřmi, dokonce obdržel dvě ceny za inovativnost. Soudím, že právem.
Inovace Alcántarovy inscenace, žánrově označované za performativní instalaci, nespočívá v rozšiřování spektra předváděného umění. To spektrum naopak důkladně zužuje. Na rozdíl od Guillerma, který „stavebnictví“ v rámci svých představení kombinuje s dalšími uměleckými formami, rozhodl se Alcántara pro umění minimalizované na ryzí tesařinu. „Jsem samouk a považuji se spíše za řemeslníka než umělce.“ – říká a dodává – „Můj otec mě naučil, jak stavět klenby, a Maña je způsob, jakým bych je učil stavět svého syna.“ Činí tedy jen to, o čem mluví. Z dřevěných beden a za pomoci trámů, tyčí, závlaček a lan staví se svým pomocníkem velikou klenbu. Práce je to současně pomalá i rychlá, neboť přesná. Všechno při stavbě, která vyžaduje i značnou pohybovou, řemeslnicko-akrobatickou šikovnost, klape – a klapat musí – jak hodinky. Čehož důsledkem je, že publikum sleduje 55 minut trvající pracovní činnost se značným, skoro bych řekl náboženským zaujetím. Protože práce je krásná. A ještě o chlup krásnější, když přidáte estetiku čistého dřeva a kostýmů světlých a prostých, stejně jako je prosté chování obou aktérů.
On snad ani Mark Twain neměl na mysli jen bonmot, když řekl: „Mám rád práci: fascinuje mě. Můžu sedět a dívat se na ni celé hodiny.“ Ne nadarmo patří rukodělná, fyzická práce k trendům současného divadla. A nemusí jít jen o prezentaci jiných uměleckých forem, třeba o živě provozované výtvarné umění, např. zvláště rozšířené malování obrazů. Koneckonců i v této sérii „inspirací“ o tom už byla, a ještě bude řeč.
<O některých dílech obou zmíněných Mistrů najdete články v souboru Z královských cest za novým cirkusem – viz odkaz na samém konci dokumentů ze SADu: https://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/dokumenty/ Tamtéž je např. i text o Black Black Woods La Putyky, inscenaci, která byla i o práci a námaze.>
