INSPIRACE TŘICÁTÁ: Lukáš Brutovský: Iokasté, režie L.Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, dramaturgická spolupráce Lenka Dombrovská, scéna Pavel Borák, kostýmy Zuzana Hudáková, videoprojekce Matouš Ondra, choreografie Martin Talaga, Městská divadla pražská (Divadlo Komedie) a Slovenské komorní divadlo Martin, pražská premiéra 5.11.2022 v Divadle Komedie (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Dotyky a spojenia, 23.6.2023)
„Inspirace“ věnovaná Iokasté navazuje tematicky na dva tituly, které byly též na programu martinského festivalu, na Sme krajina (27) a Terra Apathy (28).
K této „technické“ poznámce připojuji i jednu emotivní. V následujícím psaní nechci opakovat, co už přede mnou napsali jiní (přesněji napsaly jiné). Nebude tak zcela patrné, jaký dojem na mě Iokasté udělala. Proto předesílám, že mi Brutovského literární i režijní styl konvenuje, a že mi inscenace „sedla“ i herecky, výtvarně…
SOUVISLOSTI…
Tato kapitola by se mohla nazývat i jinak: OMEZOVÁNÍ A BOBTNÁNÍ, OD ANTIDRAMATU K POEZII nebo např. NA ŠIKMÉ PLOŠE. Vždy ovšem půjde o „souvislosti“, které nabízí Iokasté sama, Iokasté v sousedství inscenací Sme krajina a Terra Apathy, i v sousedství dalších děl, od Brutovského předchozího opusu nesoucího titul D1 (pracovný názov) po třeba Ginsbergovy básně Kvílení a Kadiš. Prostě to bude trochu guláš. Výmluvu však mám. Nezbývá mi než činit, co autor Iokasté, který asociací spojuje řecký mytický příběh se současnými událostmi (tehdejší a dnešní pandemie a války), který v jediné „strofě“ přivádí Héfaista, Apollóna a další velké Olympany spolu s malými „velikány“ dnešních dní, Putinem, Zemanem a dokonce i Ovčáčkem. Žijeme zdá se v časech zmatení, záměn, chaosu.
Ale k věci.
V Iokasté, stejně jako v Terra Apathy či D1 nevystupují herci v rolích, byť tentokrát divák může v herečce Janě Oľhové vidět titulní postavu, v herci Petrovi Konášovi Oidipa a mlčenlivého výtvarníka Juraje Poliaka mít za jeho otce, strýce, věštce či – to by mohla být trefa – samotného Dia. Jenže nemusí. Nikdo se k žádné identitě nehlásí a slova, která pronášejí, a to obvykle střízlivě, bez zjevné dramatičnosti, natož patosu, nejsou ani zde v pravém slova smyslu repliky.
K oproštění od postav lze přidat výpravu, neiluzívní a zjednodušenou na prudkou šikmu, která nevrcholí sídlem bohů, nýbrž plošinou výtvarné dílny. Přesto scénografie současně bobtná fotogenickou efektností, módností. Mimo jiné proto, že používá dnes skoro nezbytnou projekci (byla i v D1), a to i v podobě textů promítaných na obličej díky digitální světelné masce. Tahle vymoženost i kostýmy, stříbřité, luxusně vyhlížející teplákové soupravy – upomínající na pracovní overaly v D1 – dodávají „obrazu“ téměř sci-fi charakter. Efektní je též výtvarnický Live Art, živě prováděná sochařská aktivita, obdoba té, která měla své místo v D1 (kde byl Poliak i autorem výpravy). Nyní jsou místo písmen odlévána torza obličeje: ústa, nos… a nakonec oči. Výsledkem je – jak v Terra Apathy – výstava archeologických nálezů, zlomků.
Iokasté není – na rozdíl od tří zmíněných inscenací – dokumentární divadlo, jehož stopy nalezneme jen v odkazech na dnešní svět, respektive politiku. Iokasté není ani o ekologii. Leda, že by šlo o odrůdu ekologie ducha, kulturní emancipaci, která žádá, aby o ženách mluvily ženy. Problémem je jen to, že jsme zatím pořád na šikmé ploše, kde si můžeme leda „zpívat“. Jen – v porovnání s Terra Apathy – není nota písně vůbec lyrická. Je čistě ironická. Poezie, budovaná z paradoxů, má v Iokasté rozměr mýtu, leč už D1 byla „dálničním mýtem“ (tak nazvala na Divé bázi svou reflexi inscenace Veronika Lipmanová) a poněkud mytické jsou i včely z Terra Apathy, či krajina ve zvolenské inscenaci.
Text Iokasté nemá stavbu dramatu, aristotelský je tím, že je poezií. Chrlený proud slov má u Brutovského nadále jak v D1 ráz litanie (Jakub Škorpil: Plzeňské časy, SAD 2021/5). Šlo by říct i žalozpěvu, jeho blasfémie. Připomíná slavné básně Allena Ginsberga, formou víc Kvílení, obsahem Kadiš.
<Zde dvě ilustrativní citace na závěr „souvislostí“:
„Viděl jsem nejlepší /…/, kteří žádali o přezkoumání duševního zdraví, když obvinili rozhlas z hypnotismu & zůstali sami se svým šílenstvím & rukama & zaujatou porotou,/ kteří házeli bramborovým salátem na newyorské City College po přednášejících o dada, kteří se osobně dostavili na žulové schody blázince s oholenými hlavami a šaškovskými řečmi o sebevraždě a dožadovali se neprodleně lobotomie/ a kterým místo ní poskytli konkrétní prázdnotu inzulínu, metrasolu, elektrických šoků, hydroterapie, psychoterapie, léčby prací, pingpongem & amnézií,/ kteří ve smrtelně vážném protestu převrátili jen jeden symbolický pingpongový stůl, krátce setrvali v katatonii/ a vrátili se po letech opravdu plešatí – kromě paruky z krve a slz a prstů – k neskrývanému údělu šílence…“ (A.Ginsberg: Kvílení, přeložil Jan Zábrana)
„v sofoklově příběhu má iokasté dost a oběsí se ale v tomto příběhu to nestihla protože tento příběh jen stěží chroptěl před branami města a kolem šel lékař nějaký sigmund freud ale nesklonil se k němu protože mor ještě zcela neodezněl takže jenom prošel kolem v bezpečné vzdálenosti a povzdechl si na ja wir alle würden gerne den Vater ermorden und die Mutter heiraten a naskočil do automobilu steyr 50 který o pár let později zabavilo gestapo/ takto skončil oidipús sexy motherfucker a takhle iokasté ovdověla podruhé podruhé přišla o dítě a mlčí dívá se otevřenou bránou města které se pomalu vzpamatovává z pandemie a vidí stopy noh oidipa vidí stopy po pneumatikách automobilu steyr 50 vidí opuštěné tělo příběhu vidí sucho cítí nesnesitelné sucho které trvá bez ohledu na oidipa incest a podobné podružnosti a vidí válku která ještě musí přijít“ (L.Brutovský: Iokasté)>
OD MÝTU K #METOO
<Na úvod této kapitoly pro změnu jedna „incestní“ citace z Ginsbergova žalozpěvu za jeho matku:
„Jednou jsem myslel, že se mě pokouší přimět, abych se s ní vyspal – flirtuje u dřezu sama se sebou lehla si na/ obrovskou postel, co zabírala větší část pokoje, šaty vysoukané kolem beder, veliká sečná rána chlupů, jizvy po/ operacích, slinivka, rozkuchané břicho, potraty, slepé střevo, sešité řezné rány se zařezávají do tuku jako/ šeredné tlusté zipy rozchlípené dlouhé pysky mezi jejíma nohama Cože, dokonce i smrad z prdele? Byl jsem/ klidný – později se mi to trochu zhnusilo, ne moc – snad mi připadalo jako dobrý nápad to zkusit – poznat/ Monstrum Počátečního Lůna – tímhle způsobem. Vadilo by jí to?“ (A.Ginsberg: Kadiš, přeložil J.Zábrana)>
Městská divadla pražská opatřila hru mottem, v němž se praví, že Iokasté je „moderní verze klasického mýtu o toxické maskulinitě od Sofokla po Donalda Trumpa. Střet antiky se současností, mýtu s #metoo.“ Propagace budovaná z módního slovníku bojovníků za „genderovou“ spravedlnost pak označuje inscenaci za pokus o feministickou odplatu mýtu, který – to říká Brutovský v rozhovoru s Lenkou Dombrovskou v bulletinu MDP – je výrazně maskulinní, pročež v něm Iokasté, matka a žena Oidipa, nedostala žádný prostor. Zrovna ten nedostatek prostoru se pro autora prý stal východiskem. Vymýšlet si nechtěl, jen dodal ironický zvrat v závěru, když Iokasté nad svými mrtvými syny neudělá, co všichni očekávají, nezabíjí sebe, zabíjí Příběh. Konec je údajně šťastný: „na čerstvém hrobě příběhu se roztančila těla mužská a ženská a ženské a mužské a začali písať nový příběh nový ľudský príbeh a někdo z tančících zvedl ruku a ukázal směrem k posvátnému kithairónu kolem právě letěla delegace z olympu a všichni bohové tančili a nestoudně se oddávali happyendu který nemá s antickou tragédií nic společné ale ako vraví aristoteles show must go on a tak se tančilo na nebi na zemi a ve vodě a uprostřed všeho jako sloup čněla iokasté“. (Abych nezapomněl: text hry není dle Brutovského jazykem česko-slovenský jen z důvodu česko-slovenského obsazení: souvisí to i s mužsko-ženským principem.)
Nevím, jestli autor věří svému happy endu. Jen mám pocit, že to není trik, snaha o dodání překvapivé pointy, že by v onen „nový příběh“ věřil rád. Přestože by to nejspíš musel být příběh jiné než patriarchální civilizace, barbienovské řekněme. V ní by nevládli „sexističtí misogyni“, pro něž je žena tradičně válečná kořist, jako mohla být – než se stala mytickou postavou – Iokasté válečnou kořistí dobyvatele Oidipa, a ten taky přijal, což velel další dobový zvyk, i roli potomka krále, kterého zabil. Genetické výzkumy ukazují, že jsme děti otců, kteří se pohybovali světem coby válečníci a dobyvatelé, a matek, které zůstávaly doma a stávaly se ženami okupantů. Taková „racionální“ verze příběhu ovšem nevylučuje variantu, kterou známe z mýtu o Oidipovi, tu s otcovraždou a incestem…
Avšak zpět k ideálu „nového příběhu“. Vláda žen by asi představovala z historického hlediska novum. Sociologická encyklopedie praví, že ženy dosud nikdy politicky společnost nekontrolovaly. Je tedy na čase jim to umožnit. Což myslím vážně a říkám s obavou. Bojím se, že s dosaženou rovností pohlaví se zjeví i rovnost dobrých a špatných lidských vlastností.
ŽENSKÁ TVÁŘ
Protože od premiéry Iokasté uplynulo dost času, měl jsem možnost přečíst si slušnou řadu inscenaci věnovaných článků (mnohé jsou vyvěšené na stránkách MDP, viz recenze na https://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/1699/iokaste/). Četl jsem je a žasl. Až na jedinou výjimku nejnovější reflexe jde vesměs o články žen, kritiček, které většinou nesoudí uměleckou stránku inscenace, chyby nacházejí v ideové, ne-li ideologické rovině.
Zuzana Timčíková (Iokastina pomsta alebo vražda metapríbehu, Mloki, 30.10.22) jako první zopakuje, co napsal Brutovský, že příběh ženy stále vyprávějí jen muži, a zmíní i Freuda, který podle ní incestní touhu syna po matce nazval Oidipovským komplexem, byť úloha Iokasté je podstatná <přiznávám, že nápad přejmenovat komplex na Iokastin mi připadá kuriozní, ač výše citovaný Ginsberg v Kadiš něco takového naznačuje>. Vše pak Timčíková završí výčitkou Brutovskému, že o Iokasté píše, ačkoliv je taky muž. Eliška Raiterová, která v odkazu MDP chybí (Neadekvátní inscenace pro adekvátní dobu, Divadelní noviny,11.12.22), prohlašuje, že „Iokasté upozaděním Iokasté dále reprodukuje patriarchální diskurz, který se snaží zabít“. Lucia Galdíková (Iokasté hovorí ústami žien z Kábulu i Kyjeva, monitoringdivadiel.sk. 28.2.23) se ptá, zda někdy bude tahle tragédie vyprávěná ženou. Natálie Bulvasová (O příbězích, které ještě neumíme vyprávět, SAD 1/2023) vyzývá k zamyšlení nad otázkou „proč nechat zčásti feministickou inscenaci kritizující mužskou narativní hegemonii připravit mužským tvůrčím týmem“. Nakonec se přidává i jediný muž mezi ženami, Tomáš Baňacký (Iokasté, Nová dráma – Mladá kritika, 30.7.23): mluví o „mužském feminismu“ mužských tvůrců, kteří se jen alibisticky distancují od nadutých mužských šovinistů.
Tak mi jde hlavou, zda se nezačíná po vzoru black face prosazovat female face, zakazující mužům psát o ženách… A představuji si, že když muži neposlechnou, bakchantky je ukamenují a roztrhají jak Orfea.
<Možná jedno ženou vyprávěné drama na to téma právě vzniklo či vzniká. V září bude v rámci Antické štvanice: Oidipús komplet uvedena i hra Hany Lehečkové Láios.>
PŘÍŠTĚ TÍ DRUHÍ
